Na rozdíl od tvorby zavedených autorů se na debutanty často nahlíží jako na proroky, kteří nám říkají cosi nového o svých vrstevnících. Přestože se jedná především o publicistické klišé, jsou i tací, kteří se k této úloze sami hlásí. Na pražských jevištích najdeme hned několik titulů, v nichž se mluví „hlasem nové generace“, ať už je to První rána kapitána v Divadle Vzlet, Jeden a jeden a jeden v Arše+ nebo nedávno derniérovaný titul Takže asi tak v Národním divadle, která se zaměřovala na specifickou zkušenost náctiletých vychovávaných v dětských domovech. Druhý květnový víkend pak byla v A studiu Rubín uvedena inscenace Rychlík (do stanice Rapl), na níž spolupracovali bývalí i stávající členové souboru OLDstars. Mladí tvůrci v dramaturgické spolupráci s Dagmar Fričovou vytvořili svižnou črtu střílející si z vědomí vlastních limitů.

Mládí v trapu

Trojice herců oblečených do pracovních overalů silně metaforickým jazykem popisuje úděl takzvané poslední generace a přitom opakuje pohyby těžebních strojů promítaných na zadní stěnu jeviště. Představení ale „naruší“ opilý anglicky hovořící turista, který všem přítomným vytmaví, jak jsou neskutečně trapní, když se rozhodli truchlit nad umírající planetou ve studiovém divadle, do nějž se vejde pár desítek diváků. A zvlášť to platí u divadelní hry, u níž se počítá jen s několika uvedeními pro nejbližší známé… Herci tak od počátku pálí do vlastních řad a mnohé poznámky adresují i konkrétním návštěvníkům. Bičováno je nejen divadelní ghetto, ale i veškerá umělecká produkce. Dojde i na metaforické pálení knižních edic či kulturních časopisů (včetně A2). Inscenátoři nicméně postupně odhalují svou přináležitost do tohoto podivně elitářského světa. (Podivně exkluzivní je koneckonců i psaní o inscenaci.)

Ostrým střihem se děj přesouvá do divadelní šatny, kde se přátelé po zpackaném představení rozhodují odjet na party do přípražských Černošic. Ve vlaku je ale atakují jejich budoucí, trapná já, která se rozhodla přihlásit na DAMU. Strach z neúspěchu se mění v nečekanou halucinační jízdu a bezuzdná ironie se obrací proti samotným tvůrcům. Postavy nečekaně podléhají nejrůznějším fantasmagoriím a zbytek představení tvoří volný sled komediálních výstupů. Společná cesta přátel se rozbíhá různými směry (od výkladu mariá­šových karet po návštěvu pražského technoklubu), postavy prožívají různá vlastní trápení, a posléze se znovu symbolicky potkávají u důlních strojů.

Bez bolestínství

Na Rychlíku (do stanice Rapl) je nejpřitažlivější mix sebeironie a upřímnosti, která převáží nad úvodní lehce křečovitou potřebou to všem nandat. Představení dává prostor autentickému naštvání i intimnímu sdílení vlastních pochybností, které však nikdy nesklouzne k citovému vydírání a bolestínství, jaké lze pozorovat ve výše jmenované inscenaci Jeden a jeden a jeden či v novém melodramatu BLAHObytí v olomouckém Divadle na cucky. Nechci být cynik, ale nulová schopnost nahlédnout obzor vlastní (ne)zajímavosti a potřeba ji všem sdělit činí tento typ produkce ubíjejícím. Je proto osvěžující sledovat, že někdo dokáže o pociťované zátěži vyprávět s vědomím vlastní situovanosti a ještě pro to najít zábavnou formu. Přestože žádné reprízy zatím nejsou ohlášené, doufám, že se jich dočkáme alespoň na začátku příští sezóny – i kdyby je mělo vidět zase jen pár desítek známých narozených „do lepších rodin“.