Minulý režim udělal ze Stanislava Kostky Neumanna jednu ze svých ikon. Od básníka, který začínal jako individualistický anarchista a jenž byl vyloučen ze strany kvůli protestu proti stalinizaci v roce 1929, se opakovalo do omrzení celkem omezené množství básní – příznačně mezi nimi chyběly mnohé z jeho raně komunistické sbírky Rudé zpěvy (1923), příliš radikální na realitu po roce 1948. Ladislav Štoll ve své neblaze proslulé přednášce Třicet let bojů za českou socialistickou poezii z roku 1950 prohlásil Neumanna nejen za „prvního a největšího socialistického básníka“ (rozhodně přitom nebyl první – a těžko říct, jak se v této disciplíně měří velikost), ale také za „páteř vývoje české poezie za celé poslední půlstoletí“, a použil jej jako klacek k bití jiných, zejména Františka Halase.

Ideový sensitiv

Po listopadu byl Neumann samozřejmě v od­lišné pozici. Namísto zájmu o jeho dílo přišel na přetřes jeho soukromý život, k čemuž byly vydatným podnětem memoáry jeho druhé manželky Boženy Hodačové Neumannové, vydané půlstoletí po svém vzniku. Nejvýraznějším vyrovnáním s Neumannem se na dlouhou dobu stal esej Milana Uhdeho s výmluvným podtitulem Největší český básnický štváč (2002). Když vznikla internetová antologie poezie 20. století Vrh křídel, zahrnovala Neumannovy druhy Karla Tomana…