25. června 1915

Drahá Božičko, už jsme tedy v Kiškundě: piš mi honem, už jsem tak dlouho bez řádky od Tebe. Poslal jsem Ti 8 zálepek: napiš, kolik jsi jich obdržela. Napiš prosím Tě také novou adresu na administraci Lumíra: mám dostat pár korun za verše z červnového čísla; půjdou asi do Szegedu na špatnou adresu a zase zpět: tak se to moc zdrží a já už moc potřebuji. Delší dopis pošlu snad ještě dnes. Voda je tu zas špatná, pivo vůbec nemůže se pít: je ½ litru za 23 Kr. Tedy jen víno po 20 h. Jídlo zase dražší. Líbá Tě a Soňu Standa

1. července 1915

Drahá Božičko, nesmírně se mi ulehčilo, žes dostala aspoň ty zálepky. Posílám Ti moc pusinek za to nové pečivo, které došlo rovněž v pořádku jako předešlé zásilky. Mohl jsem to právě k večeři otevřít. Zde by mohly být věci z mouky ještě laciné, ale v krámech mimo cukrárnu nic není, a to, co nám ke kasárnám nosí baby, je velmi škaredé. Máme tu lepší menáž než v Szegedu, ale člověk musí mít štěstí, aby dostal dobrou porci a najedl se. Obyčejně pohořím, a když nakonec rozdává se to, co zbylo, je taková tlačenice a pranice, že mírnější člověk raději uteče. Dnes brali jsme /…/ a poněvadž bereme také za chleba 3 K (= 10 dní vždy), tak večeřím škvarky a míchaná vajíčka; oběd byl dnes bídný. Zdejší škvarky = pečený špek ve velkých kusech, dost drahý. Teď už je tu bílý chléb a všude dost, kilo za 25–27 Kr. – Snaž se, prosím Tě, s matkou dobře to vyjednat, napíšu jí také dopis. Kdybych měl peněz a kdybych byl žid! Ale, jak jsem Ti psal, mají ke mně dosti ohledů. Kdyby měl člověk nebo mohl v tom davu brblajících dědků míti dobré nervy, zde by to ušlo. Doufám, že odtud dostaneš tyto zálepky správně, tak o ostatním zase zítra. Mám prý na poště zase nějakou zásilku. Tvůj Standa

15. července 1915

Drahá Boženko, dnes odjela většina mančaftu domů na žně; do konce července bude tu napolo prázdno. Bohužel také Procházka, o němž jsem Ti psal, odjel dnes do Szegedu do důstojnické školy – budu se teď cítit ještě opuštěnější mezi zbytkem nepříjemných lidí. Bude to nejzbytečnější povalování. Kdyby člověka aspoň pustili tu a tam na půl dne, aby nemusel být stále připraven na nějaké komando, a kdyby nebylo těch veder, snad bych napsal něco. Pokusím se ostatně zase o nějaké veršíčky pro Lidové.

Tys, holčičko, stále ještě tak urážlivá a nedůtklivá. Myslíš, že mi od Tebe nic nechutná, ale já myslil jsem jen na to, žes mi psala o té bídě u Vás o všecko. Pochutnávám si vždycky na všem, co pošleš, ale nechci Tě o nic vzácného olupovat, když zde je dost snesitelného pečiva. Dosud došlo všechno dobře a buchta nebyla ani příliš vyschlá. Zato posledně dopadlo to špatně, a byl bych brečel nad těmi dobrými věcmi. Jen bábovka zůstala neporušená a je velmi dobrá. Ostatní, s ovocem, bylo vše úplně plesnivé, zachránil jsem jen těsto z toho rybízového dortu. Bylo to k zoufání, když jsem si pomyslil, jak jste si mohli ještě pochutnávat na tom, co já musel vyhodit. Zhltla to naše prasata. Prosím Tě tedy ještě jednou, neposílej mi zejména nic nadívaného.

S naší marškou nepůjde to asi tak rychle; jak se máme dekovat, to nás také učí. Také nejde to náhle; marška se napřed sestaví ze schopných lidí a pak je nějaký čas maršbereit. Myslím, že nesnesu pochodů s celou výzbrojí; na to jsem přece jen slabý.

To víš, zlatičko, že bych se rád k Tobě vrátil zdráv a celý; ale než být potrhán a zmrzačen šrapnelem, to je přece lepší dobrá kulka.

Pokud jde o tu pojistku, vyjednej to laskavě s Bartoškou, aby vyřídil s Fischerem. Přikládám proto Fischerovi adresu. Kdybys jela z Bílovic, bylo by dobře, kdybys knihy složila do několika beden a někde bezpečně uložila. Třeba u špeditéra. Je to také malé jmění.

Prozatím nemám ještě pocit, že to musí špatně dopadnout. Jak jsem Ti psal, je zde poměrně klidnější a čistší život než v Szegedu: tak mám trochu lepší nervy a moje hroší kůže se trochu upevnila opět.

Tuze věřím, že leckoho stojí vojna mnoho peněz. Ten kousek většího pohodlí přijde člověka draho. Zde vůbec každá úleva přijde draho.

Velmi jsem zvědav, jak to dopadlo s těmi merunkami. Kdybych byl je mohl poslat ze Szegedu, byl bych vybral mnohem hezčí. Je prý jich tam spousta, překrásných; rovněž jiného ovoce.

Jsem právě docela sám v naší veliké cimře; uklidil jsem tu trochu a píši Ti. Mám chuť na kávu, ale nemohu ven a pak stojí v cukrárně (kavárna tu není) 20 Kr. bez pečiva; což nejde každý den dělat. Jinak je tam pěkné posezení, v husté zahrádce u bílých stolečků.

Těším se na Tvé nové a konečně i snad Sonino psaníčko. Ve čtyři (teď jsou 3) hodiny dají nám snad nějaké zaměstnání – do ½ 6 nejvýše. Tvůj Standa.

25. května 1916

Než jsem mohl dáti včera dopis na poštu, dostal jsem oba Tvé balíčky s psaníčkem, na něž Ti tedy hned odpovídám.

Je 8 h. ráno, sedím vysoko na kopci mezi samým jalovcem. Je překrásný květnový den. Doktor mi dal volno, poněvadž nemáme žádnou neděli. Sedím u cesty, Turek vede si kravku nahoru, viděl jsem před chvílí tlustou zmiji, která před c. a k. vojákem dala se ovšem na ústup. Zdá se však, že nutno býti tu opatrnější, vyhlížejí ty zmije velmi urputně.

Všecko přišlo v pořádku a jsem s tím docela spokojen: jen tenké podvlékačky jedny bych ještě potřeboval. Při této příležitosti připomínám, že ty mazance došly skutečně úplně zachovalé a byly velmi dobré, dvakráte jsem je večeřel a nic jsem z nich nerozdal než 1 krajíček svému „buršovi“, který mi ráno nosí kávu, což je velice příjemné.

Už jsme se zase přestěhovali na staré místo, což mě velmi mrzí, poněvadž se už nemohu ráno v řece mýt. To bylo také velmi příjemné.

Pokud jde o karty, neměj obav: večer vylétám první z kasáren a než si přečtu noviny a navečeřím se, už je ¾ 8 a musím se vrátit, máme jen do osmi – teď jsem chytil pěkného dubového tesaříka, šustil za mnou, mám už pěknou sklenici právě na brouky, až později, bude­-li to stát za to, pošlu Ti to – a když se vrátím, jdu hned spát. Tesařík ve škatulce od sirek kvičí jako myš. – A když mám větší volno, jdu nahoru do lesů.

Jím teď skutečně mnoho. Horké víno dělalo mi dobře, ale vyhovovalo mně vlastně pivo, vypil jsem rychle tři sklenice ohřátého piva a druhý den bylo dobře. Snad to ovšem byla náhoda.

Nevěřím, že s tetou bude to dlouho trvat, moje jedna teta také to dlouho nesnesla po zlomené noze. To dělání pod sebe je přece také zlý symptom.

Pokud jde o peníze, bylo by nejmoudřejší, kdyby si co nejvíce včas vyzvedla.

Sluníčko pálí mě již hanebně do zad jako v červnu, ale v dálce před sebou vidím nějaké vysoké kopce úplně zasněžené. Zde ovšem všechno už kvete a počíná se zelenat.

Noviny neposílej ovšem. Poslal jsem do Lidových ještě jednu básničku z nemocnice, vyjde­-li, tož mi jeden exemplář schovej a jeden výstřižek pošli. Snad tu ještě něco napíšu pro ně. Optimismus je teď – všeobecný: také Čapkové jsou úplnými optimisty.

Na nakladatelství Borového poslal jsem feldpostku, aby mi poslali ještě 2 exempláře Bohyň. Prosím tě, napiš jim ještě jednou s udáním adresy. Potřebuji jeden pro dr. Breindla a druhý pro strejčka Příhodu. Je to důležité. A druhá věc: Pošli pí. Štětkové nějaké knihy, hodně moc, které dosud nemá, slavné autory /…/, co doma seženeš. Nelituj toho, Tobě to snadno opatřím. Také to je důležité. Adresa: Pí. Agička (g ne n) Štětková, choť štáb. šikovatele, Kročehlavy u Kladna, Huťská ulice 256.

Bartoškovi teď už nepiš, bojím se, že velmi pohoří. Ostatně vojna mnoho omlouvá a po ní bude doufejme dobře.

Dobr dan! Dobr dan! Staří Bosňáci škrábou se pomalu nahoru.

Ještěrky, zvláštní hnědé, procházejí se kolem mě, jako myši.

V bedničce jsou také nějaké zkameněliny, jsou jich tu místy celé vrstvy.

Ten lístek s kytičkou v tomto dopise je od Otíka. Už je v nemocnici, kde, nevím ještě, má hroznou srdeční vadu a myslím, že se už do maršky nevrátí.

Ostatní kvítí jsem vylisoval sám: vesměs takové, které u nás neroste.

Tak, teď už nic nevím, co bych Ti mohl psáti, to víš, zvláštní nějaké podrobnosti nemůžeš očekávat. Prozatím je tu dobře. Piš mi hned, jak dostaneš bedničku. Pošlu zase nějaké pěkné pohlednice, jakmile knihkupec dostane novou zásobu. Vzpomínej si pěkně na svého Standu, tak jako on na Tebe vzpomíná. Pa, milenko. Teď se půjdu podívat na tu zmiji ještě a pak někam dolů něco sníst.

Váš Táta

Z rukopisů uložených ve fondech Památníku národního písemnictví vybral a přepsal Lukáš Prokop.

17. května 1930

Milý Stando, teprve dnes dostala jsem do rukou Rozpravy Aventina, ono číslo, kde se zmiňuješ o okovech, dost nejasně, ale zřejmo že o manželských, a říkáš, že Tvůj případ byl jen maličký zmatek překvapeného srdce. Vidím, že musím znovu zabývat se mojí minulostí, že máš velmi krátkou paměť. Ostatně to jsem postřehla i z dopisu, který jsi napsal dru. Blehovi o mně, jenže tehdy neměla jsem ani času, ani chuti se s tím párat a zabývat. Nosím to však v hlavě stále a konstruuji z toho kapitoly k mému románu, který stále chystám se napsat a ku kterému mne spousta lidí, kteří znají Tebe dobře i mne, nutí.

Především, které srdce bylo překvapené, bylo moje. Byla jsem 22 roky stará dívka, do 21 let byla jsem čistou a poměr měla jsem krátký a s čistým mužem. Tys přinesl mi darem pohlavní nákazu a – „filcky“. Jestli Tys zapomněl, já ne. Moje dítě narodilo se s výtokem a zeptej se Soni, neztratila jej dodnes. Bohudíky odnesla si to jen tak. Maličký Standa narodil se přec s kapavkou v očích a jako dospělý hoch ležel s tím znova v nemocnici, kde lékaři Kamile řekli, že jsou to stopy Tvé nemoci. Ve Vídni za 14 dní překvapil jsi mne tím, že jsi mačkal prsa v chodbě ženě Lincově. Překvapil jsi mne dále tím, že jsi se vracel z hostinců opilý, ač jsi mi sliboval tehdy v chodbě domu, ve kterém jsem bydlela, že se napravíš a že mi celý život kladeš k nohám. Ohromně jsem byla též překvapena, že jsi se nic, ale zhola nic nestaral, z čeho budeme živi, a starost o to ponechal jsi mně, kamarádům a pánu Bohu, v Řečkovicích pak mým rodičům. Omdlévala jsem hrůzou v Řečkovicích, když těhotnou jsi mne chtěl v lese holí bít, jen proto, že jsem nemohla na nějaký hloupý tvůj vrtoch přistoupit, a s holí přiběhl jsi také na moji matku nato. Srdce moje mohlo se udivit, když jen proto, že jsem také básníka Louise Křikavu poprosila šeptem, aby mi neprobudil Soňu, přiběhl jsi na mne z hospody rozkurážený a křičel jsi jako tur, abych se svým panchartem, pro kterého nikdo do chalupy nesmí, šla kam mi libo, a jen naši tehdejší domácí mne chránili, když Ti řekli, že paní bytu jsem já a ten, kdo půjde, bude S. K. Neumann. Překvapil jsi mne tehdy hodně, když jsi mne nechal chodit, kojící matku, šít a vydělávat, zatímco jsi šel s opilcem bydlet do hotelu a utrácel jsi a pil jsi. Nemohla jsem též mým očím nato uvěřit, když jsi mi tehdy v Králově poli, přestože jsi mne vyháněl, přišel vstříc a prosil mne, abych Tě vzala ke mně zpět. (Patrně už hoteliér Pavelka nechtěl dávat na dluh.) A potom nepřestával jsi uvádět mé srdce ve zmatek tím, že jsi chodil z Brna v noci opilý a roztloukal mi nábytek, až moje matka chudinka na nás se dobývala a tloukla na Tebe na zeď v zoufalství nad štěstím svojí dcery.

Můj případ byl velmi tragický. Snad to Ti nevypadlo z paměti, že první čtyři roky bála jsem se Ti něco vytknout. Prodělávala jsem v Praze potrat a Tys, aby Ti doma nebylo smutno, pozval si řečkovické kurvy (bydleli jsme tehdy u Kousalky) a vařil jsi jim čaj a v noci s nimi hulákal, až sousedé nemohli spát. Ostatně, když jsem už přijela z Prahy, přišly i za mé přítomnosti, a když se mi omlouvaly, že mi ušlapou podlahu, kterou jsem já vlastnoručně tehdy myla, řekl jsi jim k mému největšímu úžasu: „Co je vám do ní.“ A tehdy byla jsem ještě takovou ovečkou, že místo abych peleš lotrovskou karabáčem vyhnala, dala jsem hlavu na ruce a v kuchyni na stroji, u kterého jsem šila, plakala. To byl srdeční můj zmatek, prosím.

Bílovice. Udal jsi, doktoru Blehovi, že jsem od tebe utekla. To je pravda, utekla. Proto, že hoře bylo již veliké a nebylo k unesení. Viděla jsem, že jsi nenapravitelný alkoholik, chodil jsi s největšími pijany, vysedával v hostincích do rána. Já neměla nic a nikoho, kdo by mne utěšil, ale tys už tehdy měl různé poměry s bílovickými děvčaty a chodil jsi s nimi třeba hlídat v noci ovoce, zatímco já doma sama plakávala. Vidím to stále, jak to bylo. Přišel jsi v noci domů, a zatímco já nespala a na Tebe čekala, šel jsi do pokoje služčina a tam s ní dlouho šeptal. Neříkala jsem tehdy ani slova, byla to stále éra mé pasivity, ale umínila jsem si té noci, že od Tebe navždy odejdu. Ráno vstala jsem, Soňu i sebe oblékla a šly jsme Ti dát sbohem, že už více nepřijdeme. Dloubal jsi se v nose, mávl rukou a řekl, že ještě rády. Nevěděla jsem tehdy, že o něco později mi nabídne manželství Těsnohlídek, nevěděla jsem vůbec nic, co budu dělat, ale umiňovala jsem si, že kdybych měla prach ze silnice lízat, že k Tobě se víc nevrátím. Byla bych se též nevrátila, kdybys jako červ se neponížil, neprosil, nekroutil se. „Nikdy jsem s revolverem nekoketoval, ale nevrátíš­-li se, zastřelím se,“ řekl jsi tehdy před Těsnohlídkem u Zemského domu, kde jsme všichni tři bezradně stáli. Prosil jsi, škemral jsi, slíbil jsi, že mi nic nevyčteš na čestné slovo Těsnohlídkovi, a div jsi mne k smrti neudivil, když jsi na celé Bílovice hned na druhý den vykřikoval, že jsem kurva, že jsem Ti utekla s Těsnohlídkem.

Kapitola také strašlivě bolestná pro mne byla, když jsi u Mazanců, kde jsme více méně byli odkázáni na peníze mého otce (70 korun penze a 30 korun z trafiky) měsíčně, což tehdy dělalo asi 1000 Kč a byla to moje jediná hospodářská pevná báze, když jsi mého otce, který se přišel k Tvým kamnům ohřát, nazval „chlapem“. Ano, pak jsi musel sám být velmi překvapen, že jsem tehdy dala přednost mému otci, který až na svou infantilitu byl velmi, velmi ušlechtilým člověkem, a že jsem se od Tebe odstěhovala a nechala Tě tedy v bytě – který jsi nota bene nemohl ani platit, jak se později ukázalo, zůstal jsi Mazancovi činži dlužen – samého. Když Tě neplatícího vyhodil, šel jsi a bydlel jsi zase u Svobody nahoře v dědině a dluh za tento pobyt platila jsem zase později sama. Přišel jsi tehdy, když Tebe Svoboda vykázal (měl už patrně dost trpělivosti s Tebou), s nožem na mne se slovy: „S Tebou nemohu být a bez Tebe také ne!“ A to jsem měla těsně před odjezdem k Olbrachtovi, který mi v mém nešťastném postavení přišel s nabídkou, že mi bude hodným manželem a dítěti dobrým otcem.

K mému největšímu úžasu nedovedl jsi vůbec žít bez lži a bez podvádění, jak vlastně nedovedeš ani dnes. Stále musíš někoho obelhávat a podvádět. Lež stala se Ti životní potřebou. I nato, po této krizi, nezměnil a nechtěl jsi se změnit a žil jsi dále svým pro mne zabijáckým způsobem. Chlasty, karty, holky s lidmi nejposlednějšího charakteru. Žena ani dítě Ti nikdy nebyly ničím, jim jsi se nedovedl nikdy věnovat, jim a pro ně nezřekl jsi se nejmenšího. Nepamatuji se ani na jeden případ, kdy by jsi se byl kvůli nim ovládl. Hospoda v Zátiší mohla by vypravovat. Sama si vzpomínám, že jsem tam jednoho dne rozbíjela okna proto, že jsem Tě zastihla v objetí se ženskou. Dalo by se říci, že jsi byl opilý a žes nevěděl, co děláš. Byla jsem však příliš mladou, než abych znala jinou pravdu než moji nejsmutnější. Přišel jsi tehdy domů a rozbíjel všechno znova v bytě a můj těžký moždíř fičel mi kolem hlavy tehdy. Proč? Byla jsem snad nepořádnou? Podváděla jsem Tě? Lhala Ti? Byla špatnou matkou? Ženou? Nemohla jsem ani tehdy, ani dnes najít jiného vysvětlení pro to, než že jsi byl alkoholik, vrtošivý, nestálý člověk, náladový, bez lidského citu. Ano, k svému největšímu úžasu poznávala jsem čím dále tím více, že mimo erotický cit neznáš jiného. Pro člověka, ku kterému máš erotický poměr, dovedeš říkat pěkná slovíčka. Jak přechází Eros, přechází u Tebe každý cit. To jsem konečně poznala na Tvém poměru ke Kamile, k jejím dětem, k její matce, ku Tvé matce, ku mně i k Soni. Nemůžeš k nikomu najít a zaujmout prostého lidského citu. Všechno je u Tebe pohlaví, svět, ve kterém se pohybuješ, je světem posedlých pohlavím, všechno je u Tebe určeno erotikou skoro animální. Všechno je prosté, poněvadž všechno vychází z toho. Nemohou na této poušti erotiky nikdy pro Tebe kvésti jiné květy, květy vyšších hodnot.

Vraťme se k vojně. Slibovala jsem si, že Tě nechám na vojně zahynout tak, jak jsi nechával po celá léta v samotě hynout mne. Vraždil jsi mne tím a říkala jsem si, že Ti to vrátím. Odměnila jsem se Ti tak, že jsem za Tebou přispěchala do Maďarie, tam jsem Ti prala špinavé prádlo, vařila a starala se o jakés Tvé pohodlí. Vzpomínám si též, že já, ač jsi byl ode mne vzdálen, zůstala jsem Ti věrnou. Sotva jsem vešla s Tebou ve styk, dostala jsem znovu strašlivý výtok, který nasvědčoval, žes ty nestaral se nijak o pohlavní čistotu. Ano, když jsi se dostal na vojnu, psával jsi: „Zapomeň na minulost, budoucnost bude jiná.“ Byla jiná. Vrátil jsi se z vojny a začlo to hůře a více. Holky v Praze měly větší půvab než ustaraná žena, víno, bordely, Sonnenscheinové a šlo to vesele pro Tebe a pro mne hrůzně dále. Moje srdce nevycházelo z překvapení a já jen s vypoulenýma očima čekala, co bude dále. Vyzkoušela jsem tehdy na tebe všechny taktiky. Byla jsem zlá a láteřila. Byla jsem hodná a mlčela. Někdy jsem prosila, někdy hladila, někdy i tloukla. Všechno, všechno bylo marné. Já jsem nakonec byla prohlašována za zlou a Tys to před očima veřejnosti vyhrával. Říkala jsem si tehdy: „Každá žena je vlastně hrdinkou neznámé historie, historie, ve které bývá vražděna na těle i na duchu, a přitom celá společnost jde tak daleko, že dovoluje, aby byla sehrána komedie, ze které vychází vrah jako vítěz.“ Namluvil jsi si holku, které jsi namluvil mnoho o mé zlobě, o mých bolestech, zármutku nic. Když ona počala se bouřit, říkal jsi jí: „Hele, Božena,“ což mělo být pro ni odstrašujícím příkladem. Nevy­držel jsi to ani při této mladé a hodné holce a musel jsi začít znova žít v podvodech a lžích. To je však historie jiná a do té mi nic není. Jsem však jista, že na všechna moje slova u Tebe došlo a že čas od času dostávám velikou satisfakci. To, čemu jsi nechtěl věřit, všechno se stalo skutkem a dočkáš se ještě i toho, že budou Ti všechny Tvoje hračky pomalu odňaty, abys poznal bolest z toho, co jsi s krutostí dělal sám. Poznáš bezútěšnou poušť erotického života, budeš na ní jednoho dne sám a zestárlý nemaje nic, z čeho bys žíznivý se napil. K tomu dojde jen proto, aby nicotný fenomén, který jsi prožil mezi tmavozelenými stráněmi bílovickými, byl pomstěn.

Připamatovala jsem Ti jej proto, abys nemluvil o maličkém zmatku Tvého srdce, když sám jsi uváděl do velikého a nekonečného zmatku srdce moje. Ano, pro mne jen byla to kapitola strašlivě dlouhá, hořká, nikoliv obecná. Byla to tragédie mého celého srdce, celé mé duše. Co z ní vyroste, není dosud mně samé známo, překvapuju sama sebe skoro každodenně a doufám, že překvapím ještě mnohé moje známé, jakož i Tebe. Pravda, pořádně tato tragédie zorala půdu mého charakteru. Vyšla jsem z pouště a můj život vyplnila jsem si vyššími hodnotami, než byly ty, kterým jsi mne zaučoval, ku kterým jsi mne měl. Ne, neměl, vším tím, cos žil sám, tlačil jsi mne k pólu opačnému. Viděla jsem, že bych musela na poušti pojít žízní, a proto hledala jsem východisko. Zaplať pán Bůh, že jsem ho našla.

Božena