Jak byste definoval čas?

Čas je pojem, který používáme mnoha různými způsoby v mnoha různých kontextech, abychom označili různé jevy, jež spolu nějak souvisejí. Děláme chybu, když si myslíme, že existuje jediná veličina, která je tím „pravým“ časem a která odpovídá všem způsobům užití toho slova. Někdy pojmem čas odkazujeme na to, co si pamatujeme nebo co očekáváme, jindy zase na rozdíl mezi minulostí a budoucností, anebo prostě na sled jednotlivých událostí. Každé z těchto použití má svá specifika. Čas má navíc v různých situacích různé vlastnosti. Například zde na povrchu Země běží všechny hodiny stejnou rychlostí, takže časem nazýváme to, co nám ukazují. Opravdu přesné hodiny však měří čas podle toho, kde se nacházejí, takže i v tomto smyslu existuje mnoho různých časů.

V souvislosti s časem mluvíte o „rozmazanosti“, protože svět vnímáme jen na makroúrovni. Jedná se o zkreslení reality?

Neřekl bych, že jde o zkreslení, jednoduše nevidíme všechno najednou. Nikdy nevidíme všechno. Vztah mezi časem a rozmazaností spočívá v tom, že všechny jevy orientované v čase, konkrétně všechny jevy, které rozlišují minulost od budoucnosti, zahrnují i vlastnosti, jako je teplota, nebo něco podobného. Teplota je průměrná hodnota: umožňuje mluvit o událostech, když nevidíme všechny detaily. Takže ano, směřování času, přechod od minulosti k budoucnosti, je pojem, který má smysl v neúplném obrazu světa. To však neznamená, že je zkreslený nebo iluzorní.

Pokud jde o rozmazanost, líbí se mi vaše přirovnání k mraku, který má zdálky určitý tvar, zblízka ale vidíme jen mlhu bez hranic, ve které se ztrácíme.

Přesně tak. To, že vidíme věci z dálky a s menšími detaily, nám často pomáhá vidět je smysluplnějším způsobem.

O čase ve svých knihách mluvíte v souvislosti s nárůstem entropie, tedy rostoucí neuspořádaností systému.

Protože čas a entropie spolu souvisí, a to nejen podle mě! Právě nárůst entropie odlišuje budoucnost od minulosti.

Dalo by se říct, že kde se entropie nemění, tam čas neexistuje?

Kdyby neexistoval růst entropie, nemohli bychom myslet, nemohli bychom si pamatovat minulost, nemohli bychom diskutovat, nemohli bychom uvažovat… Nic by neodlišovalo minulost od budoucnosti. Neexistoval by žádný orientovaný čas. Ale kolo by se mohlo dál otáčet. Mnoho aspektů času je na nás totiž nezávislých. Sluneční soustava se otáčí podle zákonů evoluce v čase, ať už s entropií, nebo bez ní, s námi, nebo bez nás.

V knize Bílé díry, která letos vyšla v češtině, píšete o prostorech, které jsou uvnitř mnohem větší, než jak se jeví navenek…

Ano, vesmír je jich plný. Říkáme jim černé díry.

Jak víme, čas je deformován gravitací. Jak plyne čas uvnitř černé díry?

Hodiny běží různou rychlostí a věci se dějí rychleji nebo pomaleji v závislosti na přítomnosti hmoty v okolí. V blízkosti nebo uvnitř černé díry jsou tato zkreslení obrovská, ale zůstávají relativní v tom smyslu, že v jednom místě běží čas rychleji nebo pomaleji jen ve srovnání s jiným místem. V každém jednotlivém místě nicméně všechno funguje úplně normálně.

Ve svých knihách o teoretické fyzice často odkazujete na krásnou literaturu. V Bílých dírách například přirovnáváte černou díru k Dantovu Peklu. Co má podle vás fyzika společného s literaturou?

Obě disciplíny jsou živeny naší fantazií, k obojímu potřebujeme představivost. Někdy se navzájem inspirují. A nakonec mohou být obě fascinující. Ale to platí pro všechny oblasti kultury. Koneckonců věda je jednou z nich.

Dlouhodobě působíte v akademickém světě. Jak vnímáte současnou nutnost neustále vykazovat odborné výsledky? Je to udržitelné?

Není to udržitelné a je to chyba. Tím, že všechny vědce vystavujeme takovému tlaku, v mnoha případech snižujeme jejich kreativitu, a tím i efektivitu vědy jako takové.

V různých souvislostech jste zmiňoval své zkušenosti s LSD. Ovlivnily vás nějak i ve vašem profesionálním životě?

Měl jsem několik zkušeností s LSD, když mi bylo asi dvacet. Myslím, že rozšířily můj způsob myšlení – že jsem díky nim otevřenější k tomu měnit názory a přijímat novinky. Možná to pomohlo i mému vědeckému životu.

Zaujalo mě, že v knize Řád času zmiňujete českého fyzika Karla Kuchaře, který je u nás známý jen odborné veřejnosti…

Občas vzpomínám na den, kdy jsem se s ním a také s fyziky Christopherem Ishamem a Brycem DeWittem poprvé setkal v Londýně. Studoval jsem jejich práce a vzhlížel k nim. Teď se stejným způsobem dívají mladší kolegové na mě. Což mi připomíná, jak reálný je čas…