Ve své nové knize Academic Times se zaměřujete na chronopolitiku ve výzkumu. Mohla byste rozvést, jak k této problematice přistupujete?

Snažím se poukázat na to, jak jsou životy lidí pracujících v akademické sféře, ale i sama produkce vědění ovládány časovými režimy. Pojem „režim“, jak jsem jej uchopila, obrací pozornost k institucionálním dimenzím vědy, k osobám, které je nastavují, k mýtům a ideologiím, jež tito lidé prosazují, a k cílům, které si kladou. Jde mi rovněž o preskriptivní povahu těchto režimů, která je utvářena a vynucována prostřednictvím institucionální praxe, a o jejich moc uplatňovanou právě pomocí temporalit.

Středobodem těchto režimů jsou takzvané generátory času, tedy mechanismy určené k zavádění závazných časových nároků, strukturování rytmů či rychlostí a standardizaci temporalit na základě dané institucio­nální logiky. Jedná se o projektové struktury, grantové cykly, očekávané množství publikací, normativní směřování akademických kariér a jiné institucionální předpoklady. Generátory času vyplývají z různorodých vzájemně propojených soustav a jen zřídka působí samostatně. Jejich koexistence si vyžaduje neustálou spolupráci – jednotlivé časové struktury je potřeba synchronizovat tak, aby tím neutrpěly ani životy akademiků a akademiček, ani produkce vědění.

Tyto složité a mnohdy protichůdné časové konstrukce zásadním způsobem určují podobu výzkumu, postup bádání i to, komu je umožněno se na něm podílet, přičemž často se upřednostňuje rychlost, lineárnost a efektivita na úkor hloubky, reflexe a inkluze. Obdobná dynamika se projevuje v mnohých časových narativech, které kolují v akademické obci i kolem ní a jejichž prostřednictvím se politika času šíří. Z toho důvodu se musíme zaměřit také na různé nevyřčené ideály – na morální očekávání, jež nenápadně, avšak důsledně tlačí na výzkumníky a výzkumnice, aby se přizpůsobili dominantním časovým normám. Chronopolitika neoznačuje nějakou jednotnou explicitní formu politiky času, ale heterogenní a často nepřiznanou oblast časového řízení, které se mocensky manifestuje právě díky své roztříštěnosti a neviditelnosti.

Úkony a termíny spojené s grantovými projekty a kontrolními mechanismy narušují pomalé, poklidné tempo výzkumu a výuky. Jak to ovlivňuje vaši činnost?

Za sebe nemůžu říct, že bych pro svou akademickou práci potřebovala vyloženě pomalé nebo poklidné tempo. Spíše bych ocenila nepřerušovaný čas, kdy bych nemusela čelit žádným externím požadavkům ani počítat s množstvím nečekaných vyrušení. Hlavně na psaní nebo intenzivní analýzu empirického materiálu si potřebuji vyhradit dostatečně dlouhý časový úsek, abych mohla pracovat ve vlastním rytmu. Během těchto ničím nerušených chvil dokážu navázat se zkoumaným materiálem takřka intimní vztah. Moje myšlenky se mnohdy ubírají nepředvídatelnými směry, a přece si mohu být jista, že do sebe vše zapadne. V takových okamžicích zakouším pocit, jenž by se dal přirovnat ke „ztrátě pojmu o čase“. Je to stav, který mi dočasně umožňuje vyhnout se klasickým omezením akademického života. Pouze tehdy čas přestává být příčinou obav a stává se rozpínavým a štědrým. Podobné stavy jsou nejen osobně a intelektuálně naplňující, ale také velmi produktivní. Je paradoxní, že právě v situaci, kdy přestanu hlídat čas, se mi nejvíce daří pracovat tak, abych naplňovala, či dokonce překonávala očekávání, která mi jinak brání v soustředění. Neusiluji tedy o pomalost, ale o nerušenost – potřebuji určitý časový azyl, živnou půdu pro hloubku, přítomnost a konzistenci myšlení a tvorby. Za takových okolností mě napadají nejpronikavější myšlenky a rodí se moje nejvýznamnější akademické příspěvky.

Při vyučování jsou mé časové preference stejné. Nevyžaduji pomalejší tempo, spíše okamžiky nepřerušovaného kontaktu. Obzvláště si užívám semináře, které se nekonají příliš často, zato však trvají déle. Podporují hlubší, reflexivnější podobu kolektivního uvažování, s jakou v roztříštěných vyučovacích blocích nemůžete počítat a jež umožňuje procházet látku efektivněji, odbíhat od tématu a dávat si přestávky bez stresu, že se dostaneme do časové tísně. Studium je díky tomu smysluplnější a vrstevnatější. Neobhajuji tedy pomalost, ale spíše flexibilní čas, jenž poskytuje dostatek prostoru pro přemýšlení a dialog.

Ocenila byste tedy, kdyby bylo akademické prostředí nastaveno tak, aby podporovalo neukvapenou práci a volnější pracovní rytmus?

Hned na začátku je namístě se zeptat, kdo definuje tempo a rytmus akademického života. Těžko se vyjadřovat k rychlosti tempa, pokud bychom nechali stranou politiku času, která určuje, jak se konkrétní rytmy etablují, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali. Přála bych si mít možnost pracovat v rytmu, který by vycházel z nás samých. V určitých okamžicích přemýšlení a psaní totiž ideje nabírají na síle a zapadají do sebe s plynulou naléhavostí. Takových momentů si opravdu cením – nikoli však kvůli tomu, že rychle uplynou, ale proto, že vycházejí spíše zevnitř než zvnějšku. Ovšem aby se výše popsané vůbec mohlo uskutečnit, je nejprve nutné splnit několik předpokladů. Zásadní je schopnost vytvářet a ochraňovat časová okna – je třeba si vymezit úsek, v jehož průběhu si nepřejete být rušeni ani čelit jakémukoli tlaku. V takto rozvržených intervalech mi mé myšlenky připadají nejživější a nejpodnětnější.

Takže ano, hodilo by se mi méně uspěchanosti. Přesněji řečeno, stála bych o jistou časovou autonomii, možnost měnit tempo v souladu s tím, co si práce vyžaduje, a nikoli na základě požadavků institucionálního či byrokratického času. Právě taková flexibilita – vláda nad vlastním časem – podporuje to nejinspirativnější intelektuální zapojení.

A vy sama jste této časové flexibility, která umožňuje trpělivost a čekání, dosáhla?

Dostala jsem se ve své akademické kariéře do bodu, kdy se mohu opřít o trvalou pozici profesorky. Uvědomila jsem si, že trpělivost a čekání se staly nedílnou součástí mé práce. Čekání už není něčím, čemu vzdoruji nebo co se snažím překonat, naopak se v něm zabydluji a někdy si ho dokonce cením. Mnohdy teprve během momentů, jež se vzpírají bezprostřednosti, dozrávají myšlenky, prohlubují se znalosti a otevírají se širší možnosti pro jejich využití. Postupem času jsem tak čekání přestala vnímat jako překážku a vidím v něm spíš tvůrčí příležitost. Nabízí mi prostor k reflexi, rekalibraci a ujasňování. Zkrátka, mám dost času na to, abych si mohla dovolit počkat. Nejedná se ovšem jen o dostatek času, podstatné je také naučit se bezstarostně otálet…

Netrpělivost nicméně stejně tu a tam vystrčí růžky. Ne tolik, když vyčkávám já sama, ale spíš v situacích, kdy se to týká druhých. Pokud nechám čekat své studenty, kolegyně nebo spolupracovníky, pak se z otálení stává etická záležitost. Už nejde o samotné čekání, ale o jeho dopad na druhé – a tehdy se hlásí o slovo péče a pocit zodpovědnosti.

Přestože jsem se tedy naučila žít s časem čekání, a dokonce jsem se naučila vážit si ho, uvědomuji si jeho vztahový rozměr, především v rámci kolektivního akademického života, kde se setkávají různorodá tempa. Mocenské vztahy a chronopolitika ovlivňují, kdo čeká, jak dlouho a s jakým výsledkem, což pak dopadá hlavně na mé mladší prekarizované kolegy a kolegyně.

Lze akademickou produktivitu považovat za formu sportu?

V souvislosti s akademickou produktivitou se opravdu již delší dobu používají pojmy, jež si spojujeme se sportem: soutěž, výkon, výdrž, excelovat a podobně. Granty se vyhrávají, autoři soupeří, kdo dříve zveřejní článek, a kariérní postupy probíhají na základě hodnocení, jež připomínají výsledkové tabule. Sportovní přirovnání přitom mají i hlubší implikace. Ne všichni jsou kupříkladu na startu vybaveni stejnými prostředky, podporou či nadáním. I akademičky a akademici své životy, zdraví, péči a osobitý přístup k práci leckdy obětují ideálu produktivity, který upřednostňuje rychlost, viditelnost a kvantitativní výsledky. K této exkluzi nedochází náhodou, naopak se jedná o součást systému. Ti, kdo nedokážou nebo odmítají držet předepsané tempo, jsou marginalizováni. Zároveň v rámci akademické práce zažíváme podobně jako při sportu okamžiky skutečného uspokojení. Úspěšná publikace, dokončení projektu nebo uznání v kolegiu mohou být naplňující. Je tedy potřeba uvědomit si problematickou logiku soutěžení a exkluze, a zároveň uznat emocionální a intelektuální benefity plynoucí z vytrvalosti a úspěchů.

Stává se čas novou měnou, za niž si akademičtí pracovníci a pracovnice kupují další výhody?

V určitém smyslu ano. Čas v akademické obci čím dál tím více funguje jako měna, za niž si „nakupujeme“ nejen další čas, ale i jiné akademické komodity, jako je zviditelnění, uznání, mobilita a intelektuální naplnění. Tato transakční logika přitom vychází z poměrně složitého ekonomického modelu. Akademický čas není dostupný všem a jeho hodnota se mění v závislosti na kariérních postupech, institucionálním nastavení a strukturálních privilegiích. Čas si „kupujeme“ prostřednictvím stipendií, grantů či redukce vyučovacích hodin, jako by šlo o komoditu. Ti, kteří si zajistí dostatek časového kapitálu, získají konkurenční výhodu: více soustředění a údajně i vyšší produktivitu. Čas představuje jak měnu, tak i odměnu za akademické úspěchy.

Tato ekonomika ovšem vůbec není transparentní. Určují ji prchavá očekávání, proměňující se měřítka a neprůhledná hodnocení. Tvoří se tak rekursivní smyčka – abyste získali čas, musíte nejprve prokázat dostatečnou míru produktivity. Vzniká tu stratifikovaná časová ekonomika. Někteří čas hromadí, zatímco jiní se ocitají v pasti roztříštěnosti, přetěžování a nedostatku. Čas tak opravdu funguje jako akademická měna v rámci značně nevyrovnané a často neviditelné politické ekonomiky. Abychom mohli tento model zpochybnit, musíme rozporovat způsob, jakým čas získává hodnotu, i to, jak je komu přidělován, a představit si alternativní temporality, které by byly méně extraktivní a více odpovídaly rozmanitým rytmům myšlení, vyučování i žití.

Upřednostnila byste více procesního času na úkor času projektového?

Procesní čas mi vyhovuje tím, že je otevřený, dobře se snáší s nejistotou a poskytuje prostor k rozvíjení myšlenek – mohu se k věcem vracet a nechávat je dozrát. Projektový čas má zase jiné výhody: jasně vytyčené cíle a uzávěrky mě nutí uvažovat dopředu, lépe vyjádřit své ideje a dát formu tomu, co by za jiných okolností zůstalo fluidní. Nastavuje mi hranice, jakkoli relativně flexibilní, a ponouká mě k tomu, abych externalizovala vlastní zájem, rozplánovala si výzkum a nastavila tempo.

Potřebuji oba časy, ale je důležité udržovat je v rovnováze a uvědomit si, jak se vzájemně ovlivňují. V akademické sféře se bohužel stále více uplatňuje projektová varianta, takže procesy se zásadním vlivem na výzkum a výuku ustupují do pozadí. Pokud by projektová logika zcela převládla, intelektuální činnost by se zúžila na sérii výstupů. Z toho důvodu bychom měli pravidelně a reflexivně přehodnocovat, jak by měla tato rovnováha vypadat, a to nejen na úrovni jedince, ale také instituce. Jaké struktury či formy podpory jsou třeba k tomu, abychom zaručili, že procesní čas zůstane nezbytnou součástí akademické práce a nestane se luxusem? Je nutné si klást podobné otázky, protože odpovědi na ně zásadně ovlivní udržitelnost akademického života.

Které temporality se v rámci své vlastní práce snažíte vyvažovat?

Vybalancovat různorodé a protichůdné temporality, jež formují akademickou práci, je náročné. Pracovní i osobní život mají své vlastní rytmy, tempa i očekávání, a pokud je chceme sladit, nevyhneme se neustálému vyjednávání a péči.

V prvé řadě tu je čas na výzkum, tedy otevřené, mnohdy přesně nevymezené časové úseky, které jsou potřeba k intenzivnímu přemýšlení, čtení, psaní a empirické práci. S tím úzce souvisí projektový čas, který je strukturovanější, externě řízený a ohraničený deadliny. Potřeba nalézt mezi nimi rovnováhu představuje ústřední třecí plochu akademického života. Dále existuje týmový čas: sdílené tempo spolupráce, jež sehrává důležitou roli při práci s mladším výzkumnictvem. Jeho časové možnosti, omezené uzávěrkami a kariérním tlakem, si žádají pozornost a podporu. Na to potom navazuje individuální čas na péči o spolupracovníky a spolupracovnice, zahrnující mentorování, vedení a zpětnou vazbu. Jiným rytmem se řídí čas výuky: je strukturován semestry, sylaby a přípravnými cykly, vyžaduje pravidelnost a má svou vlastní emocionální intenzitu a okamžiky reflexe. Nad tím vším pak ční institucionální čas utvářený tempem komisí, hodnocení a strategického plánování. Týká se managementu, především v kontextu předních akademických funkcí, upřednostňuje rychlost a zaměřuje se na plnění úkolů, delegaci úkonů a kolektivní koordinaci. A nakonec je tu soukromý čas, který navzdory předpokladům úzce navazuje na akademický život.

Nejenže není snadné brát v potaz všechny zmíněné temporality, také je potřeba dbát na to, aby jedna neprobíhala na úkor ostatních. Celý proces lze označit za choulostivý – je nekonečný, jen zřídka dokonalý a často zcela improvizovaný, ale má zásadní dopad na smysluplnost práce a blaho jedince.

Přináší vám rychlé tempo při výzkumu a výuce nějaké výhody, nebo dokonce potěšení?

Ano, ale označila bych je spíše za situační než vyloženě žádoucí. Velmi mě těší, když se mi podaří stihnout nějaký záměr v termínu, ať už jsem si jej nastavila sama, nebo mi ho stanovil někdo jiný, aniž bych svou práci intelektuálně ochudila. Když člověk dovede přizpůsobit své schopnosti náročnému tempu, připadá si jako mistr. Zdrojem potěšení nicméně nebývá samotná rychlost, spíše se jedná o kombinaci úsilí, záměru a načasování. Pokud svižnost slouží účelu, neovlivní jiné aspekty a nestane se z ní zvyk či forma útlaku, může přinést potěchu, jakou zažívají sportovci a sportovkyně – třeba při běhu. Jak jsem zmínila výše, akademická sféra se stále více podobá kompetitivnímu sportu a úspěchy dosažené ve vysokém tempu s touto metaforou rezonují.

Rychlost by se ale samozřejmě neměla stát normou ani měřítkem hodnoty. Rychlé tempo akademické práce, je­-li dlouhodobé a neměnné, může vést k povrchním závěrům nebo k rychlému vyhoření. Avšak příležitostně – v návalech energie či momentech, kdy to kontextuálně dává smysl – svižné tempo dovede zlepšit produktivitu i zesílit pocit úspěchu, což může fungovat jako potvrzení vaší schopnosti pracovat v časově náročných podmínkách.

Měla by akademická obec usilovat o zpomalení? A jak by taková snaha mohla vypadat?

Nerada bych celou problematiku rámovala pouze jako dichotomii pomalosti a rychlosti. Uchýlíme­-li se k binárním protikladům, zastřeme tím komplexitu akademického času a různorodost temporalit utvářejících naši práci. Spíše než všeobecné zpomalení urgentně potřebujeme kritický rozbor toho, jak se čas v akademické obci distri­buuje, organizuje a ohodnocuje, čí temporality se upřednostňují a čí naopak marginalizují. Hlavní problém podle mě není tempo, ale absence schopnosti naladit se na dominantní časové rytmy určující akademický úspěch a legitimitu. Kdo se nedokáže přizpůsobit institucionálním časovým rámcům, ať už za to mohou pečovatelské povinnosti, zdravotní stav, prekérní podmínky či odlišný pracovní styl, bývá mnohdy vyloučen. Čas se stává měřítkem přístupu a chronopolitika klíčovou sférou, v níž se snažíme vypořádat s rovnováhou mezi inkluzí a exkluzí.

Proto se zasazuji o to, aby se čas stal předmětem péče, a to nejen ve smyslu etické a kolektivní činnosti, ale i na úrovni institucio­­nální zodpovědnosti. Vysoké školy a grantové komise musí analyzovat generátory času, jež stvořily a které prosazují – grantové cykly, publikační plány, zkušební období, akademické kalendáře –, a začít se ptát, kde se protínají, v čem se dostávají do konfliktu, a hlavně komu prospívají a koho naopak znevýhodňují.

Spravedlivější akademická temporalita by měla zahrnout struktury, které by podporovaly časový pluralismus, tedy rámce uzpůsobené rozličným životním a pracovním rytmům, aniž by je patologizovaly. K tomu by bylo potřeba zrevidovat hodnoticí kritéria, rozšířit nabídku harmonogramů tak, aby byly flexibilnější, a vedle rychlosti a viditelnosti ocenit i péči, spolupráci a hloubku.

Otázka tedy nezní, jestli má akademická obec zpomalit, ale zda je schopna poskytnout podmínky pro koexistenci různorodých temporalit – udržitelně, eticky a bez upevňování hierarchií. Nejde totiž tolik o pomalost, jako spíš o potřebu promyšlenější politiky času, založené na péči, reflexi a strukturální změně.

Z angličtiny přeložil Petr Uram.