V dětství

V dětství pil jsem otrávenou vodu

tváře mi hořely

ruce krvácely

sádrový anděl nad mou hlavou

byl dutý jako všechno ostatní

musel jsem jít

jít, jít

Moje matka

Moje matka byla démon

můj otec byl námořník

bába byla stará kurva

a já běhal kolem vody

Nejsi normální! křičeli lidé

bzikalo mi v mozku

běžel jsem čím dál rychleji

až jsem je všechny doběhl

Betty přináší dort

Betty přináší dort, v jehož středu

trčí jako buřt zázračný šampón

proti lupům, a říká: Zvířata

při páření nedělají chyby

* * *

Pomalým krokem

jsem přešla k němu

Vypadal ustaraně

Plivla jsem mu do tváře

a řekla: „Ráda tě vidím!“

Cukal se, jako by jím

projížděla elektřina

Povolala jsem osla

V nozdrách měl sádru

a hýkal jako zvíře

Je to můj miláček:

perversně hubený

s růžovými chloupky

kolem citlivých míst

Pošeptala jsem mu

aby zatáhl za provaz

Ozvalo se zachroptění

Otevřela jsem okno

a viděla duši

jak stoupá k nebi

Pravdivý příběh

Když jsem byl mlád, najala si mne jistá vdova. Noc co noc jsem polykal její menu, dokud mi čepel nože nevybuchla v ústech.

„Naučím tě tajnou hru!“ vykřikla jednou panovačně a olízla si ret.

„Tajnou, aby se to nedozvěděl manžel?“ zažertoval jsem.

Vyťala mi políček a začali jsme. Myslel jsem, že to nepřežiju.

Zachránily mne dívenky, které šly kolem. Odvedly mne do tajného skladiště parfémů v lesích za městem.

Nevím, kolik dní a nocí jsme tam pili voňavky a řvali jako blázni. Střepů a krve přibývalo.

Polomrtvý jsem se dopotácel zpátky k vdově. Vyťala mi políček a nabídla mi svoje menu.

Poezie

Byl pozdní večer. Zpoza mraků vystoupila luna a na zdi zahrady se mihl luzný stín. Začínající básník se za ním rozběhl.

U angreštů ji dostihl. Chtěl jí dát hubičku, ale zuby jí cvakaly jako past. S hrozivou silou ho svalila do trávy…

Zalehla ho, že sotva dýchal. Srdce mu zběsile tlouklo a krev se v něm vařila. „U všech svatých, pusť mne!“

Cosi zavrčela a prokousla mu krk. Luna zmizela.

Bůh

Do kaple vedly tajné dveře. Sáhl jsem za oltář a vytáhl krabičku cigaret. Otevřel jsem ji a jednu si vzal. Přiběhl ke mně Izajáš a zvolal: „Požehnaný jsi, Pane!“ Přestal jsem plakat a z očí mi vyšlo slunce. Nastalo takové ticho, že ze stěn padal prach.

Pražský vlk

Mohou jít opačné přístupy ruku v ruce? Tato báseň je toho důkazem.

Mějme na paměti, že magie a romantika nejsou idioti, kteří se dloubou v nose.

Pět let jsem se jako duch plížil ulicemi a kradl po lékárnách krémy a pleťové vody.

Mou drogou byla vůně její kůže… Nikdy jsem se jí nezeptal, jak se jmenuje. Moje plachost mi to nedovolila.

„Slyšela jsem plakat Ježíše,“ řekla mi jedné noci a odtáhla se. Nízkorozpočtové, ale působivé, pomyslel jsem si.

Na rozloučenou jsem jí napsal báseň:

Žádné dveře

nelíbají med

na rty

Když ji četla, plakala jako Ježíš.

Proměna

Když jsem se jednou ráno

z nepokojných snů

že mám místo těla otvor

z něhož jako z jícnu sopky

Duet

Zde leží Hlošina Ebbingeová

a zde Jana Novotná

… náhle si však obě sednou

a počnou zpívat duet, z něhož mrazí

Dokonce i jejich vrazi

zůstanou jako přimrazení

nevědouce co si počít

s tak vroucím zpěvem obou paní

Bílé mraky oblékaly slunce

Bílé mraky oblékaly slunce a rudé květy na tvých šatech připomínaly rozmačkané višně.

„Nikdy jsem – nikoho – tak jako – tebe,“ sténalas a postel vrzala.

Vyšel jsem na ulici. Točila se mi hlava. Tvé oči v okně – dvě černé hvězdy.

Jako v deliriu jsem vstoupil do květinářství. Rolnička na dveřích vesele zacinkala.

Na hácích viselo plesnivé maso. Za pultem se smály nestvůry.

V rakvi

Jednou jsem se v nevěstinci nechal zavřít do rakve. Prý: „Zůstaneš v ní až do smrti, kluku zlobivá!“

Hrál jsem zkroušeného a v duchu se bavil: roztomilý žertík!

Podle všeho to žertík nebyl. Ptáte se, co celé dny dělám?

Rád si pospím. A když se vzbudím, poslouchám, co se děje kolem.

Všechno to vzdychání, hekání, úpění a výkřiky znějí přes stěny mého domicilu něžně jako nebeská hudba.

Jako sama věčnost… Možná už na ní jsem.

Poslední jiskra

Na ženách mě nejvíc vzrušovala rtěnka a jazyk. Neváhal jsem si připlatit…

Napsala mi rtěnkou na čelo

TOUHA A OSAMĚLOST

a vyplázla na mě jazyk.

Musela mezi námi přeskočit jiskra, protože jsem začal hořet.

Tušíte správně: uhořel jsem. A všechno, po čem

jsem kdy toužil, shořelo se mnou.

* * *

Obrátil láhev dnem k nebi

vytrhl ze špalku sekeru

rozkopl vrata do stáje

V růžovém oparu

dojila tam nahá žena býka

V lodičkách a boa vypadal jako bůh

Báseň

Dobří lidé žijí na sídlišti

příbory se jim jen blyští

Co se to děje vůkol nás?

ptají se asi zas a zas

Pod zdánlivým povrchem

explose všeho

Láska

Po večeři jsme se šli projít

do rozmoklých polí za městem

Ačkoli jsme si ještě vykali

nesměle jsem ji pohladil po paži

Roztrhla si blůzku

až knoflíčky létaly

a zavyla jako šílená

Dobrej a Naschle

Dobrej a Naschle byli bratři. Těžko říct, který z těch dvou byl větší idiot. Poulili prasečí očka a křivili huby, jako by měli příjici. A možná že ji měli. Nakazili se asi navzájem.

Určitě se nakazili navzájem. To bylo tak. Dobrej zvedl paži a Naschle zasalutoval. Dobrej si vyhrnul noční košili a Naschle zadupal. Dobrej vypoulil očka, Naschle zkřivil hubu, a už to jelo.

V parku

I

Seděla jsem odpoledne s milým v parku. Měla jsem na sobě letní šaty, které mi sotva zakrývaly břicho.

Náhle se rozhrnulo křoví a před námi stanul obrovitý muž. Vypadal jako gladiátor. Jako rozpálená pec.

Asi to byl kouzelník, protože řekl milému „Zmiz!“ a milý zmizel.

Byla jsem zvědavá, co bude dál, ale probudil mě budík.

II

Odpoledne jsem v parku milému vyprávěla, co se mi v noci zdálo. Mračil se a řekl, že sny jsou ukrutná pitomost.

Náhle se rozhrnulo křoví a před námi stanul obrovitý muž. Vypadal jako gorilí samec. Jako rozvášněný vulkán.

Noční rozhovor

Haló, kdo tam?

Ginger a Red.

Podle hlasu jste mlád a rozdvojen.

A to je špatně?

To jsem řekla? Vidíte. Stačí pár zaslechnutých slov, a ­člověku ujede skutečnost jako vlak.

Co mám dělat?

Musíte lépe zaostřit – a zároveň rozostřit. Seznáte, že ­stoje na peróně, patříte na soupravu mizející ve tmě.

Kdo v té soupravě podle vás cestuje?

Přeci vy.