Psycholog a sociolog Erich Fromm popisuje v knize Mít, nebo být? (1976, česky 1992) člověka s „tržním charakterem“. Takový člověk se vyznačuje tím, že se vždy racionálně přizpůsobí dané situaci, a to až do té míry, že vlastně nemá ego, respektive své ego mění dle principu „Jsem takový, jakého mne chcete“. Důsledkem je, že není schopen vybudovat si ke světu ani sám k sobě vztah přesahující pouhou funkčnost. Jinými slovy: nedokáže si k nikomu a ničemu vytvořit emocionální pouto. Podle Fromma to není známka sobectví, neboť starost zde není o vlastní já, ale spíše odcizení. Neustálá (sebe)optimalizace nakonec vede ke ztrátě autenticity a identity, kdy člověk už neumí prožívat svět ze své přirozené podstaty. Tržní charakter je tak vlastně depresivní postavou, jež se nedovede upřímně radovat, ale ani truchlit.

Funkčnost versus smysl

Tím, co přesahuje pouhou funkčnost, a může tedy být východiskem z odcizení, je smysl ve významu orientačního rámce jednání. Takový rámec potřebuje podle Fromma ze všech živočichů nejvíc člověk, neboť již skoro ztratil schopnost jednat na základě instinktů. Ačkoli nás však Fromm ponouká také k přijetí faktu, že smysl našim životům nedává „nikdo a nic mimo nás“, bývá pojem smyslu navázán zpravidla na něco, co jednotlivce přesahuje, ať už jde o transcendentno, nebo fungování širšího celku.

Definujeme­-li nyní politiku jako specifický subsystém, který nám umožňuje myslet celek světa, můžeme dospět k přesvědčení, že ztráta smyslu a nástup tržního (odcizeného) charakteru mají příčinu mimo jiné v tom, že politika coby sféra, kde se tvoří orientační rámce pro porozumění celku, přišla o svoji vůdčí roli. Tato situace nastává spolu se zrychlením, které vede k desynchronizaci společenských subsystémů. Co to znamená? Jak víme z teorií sociologa Niklase Luhmanna a jeho následovníků, moderní společnosti charakterizuje proces „funkční diferenciace“, spočívající v tom, že se z původně hierarchicky rozčleněné společnosti ovládané jedním centrálním diskursem vyčleňují samostatné subsystémy, které si vytvářejí svůj jazyk. Tak se subsystémy jako ekonomika, věda, právo a další začínají řídit vlastní logikou. Jejich relativní samostatnost pak vede k tomu, že si osvojují i vlastní temporalitu, vlastní rychlost.

Povaha společenského a technologického vývoje v posledních desetiletích způsobila, že tempo změn v některých subsystémech zrychlilo výrazněji než v jiných. Zřetelně to lze vidět na srovnání zrychleného finančního sektoru a zaostávající politiky. Dochází přitom k desynchronizaci, kdy subsystém, který nám umožňuje myslet celek, zůstává opožděn a ztrácí svou řídicí roli. Společenská dynamika je proto určována subsystémy, v nichž funkčnost převažuje nad smyslem. A právě takto bychom mohli z pohledu systémové teorie vysvětlit dnešní dominanci tržního charakteru.

Revoluční alternativa

Naopak nejvýraznějším aktem politické akcelerace je revoluce. Spočívá v takovém vzepětí politické moci, které je schopné (dočasně) spoutat ostatní subsystémy a po zrušení předešlého řádu ukázat nový smysl. Revoluční myšlení je tak vlastně vírou ve vítězství politické normativity (toho, co má být) nad fakticitou (tím, co je) ostatních funkčních subsystémů. Je vírou v to, že ideologické, morální a právní normy jsou schopny vytvořit ideální obraz, kterému se následně podřídí společenská fakticita. V tom spočívá centralizující povaha revolučního myšlení, které se snaží obsadit takové místo ve společnosti (zpravidla státní instituce), z něhož je možné vidět celek a určovat normy lidského jednání.

Právě proto, že proces obsazení centrálního místa je základním předpokladem politické akcelerace, kritizují někteří představitelé akceleracio­nistického myšlení koncepci decentralizované a primárně na horizontálních vztazích založené politiky. V manifestu Nicka Srniceka a Alexe Williamse nazvaném #Accelerate (2013) tak čteme kritiku toho, že přílišné zaujetí vnitřními demokratickými strukturami u řady levicových hnutí převažuje nad důrazem na efektivitu při dosahování cílů. Jinými slovy, efektivita je upozaděna pomíjivou „autenticitou“ komunitních vztahů. Přepsání účelu rozvinuté technologické infrastruktury tak, aby jím nebyl nárůst zisku obchodních korporací, ale rozvoj lidských sil a společné dobro, je však podle autorů manifestu úkolem, který nelze provést spontánně na lokální úrovni. Je potřeba jej pečlivě naplánovat. Proto Srnicek a Williams neodmítají „prométheovskou politiku“ řízení společnosti a zastávají názor, že „budoucnost musí být konstruována“.

Revoluční pokus o deklaraci nového smyslu však ještě neznamená úspěšné překonání odcizení. Riziko revolučních, politicko­-akceleracionistických projektů tkví v tom, že mezera mezi normativitou a fakticitou je až příliš velká. Nové instituce mohou dosavadní společenské zvyklosti předbíhat natolik, že i ony fungují odcizeně.

Prostor občanství

Jak tedy posilovat prostor politiky (a vyvažovat tak zrychlení nepolitických subsystémů), a přitom se vyhnout rizikům revolučního přístupu? Jednou z možností je, abychom ve více situacích než doposud jednali v roli postavy, která zastupuje politický celek. Touto postavou je občan. Oproti postavám jiných subsystémů, které jednají na funkční bázi v kódu daného subsystému (například výrobci a spotřebitelé v peněžních vztazích ekonomického subsystému), používá občan specifickou komunikativní racionalitu s povědomím o celku, pro nějž se vytváří smysluplný narativ. Symptomem dominance zrychlených subsystémů je naopak rostoucí množství situací, v nichž jednáme jako konzumenti, klienti či uživatelé, a ne jako občané.

Politolog Petr Drulák v diskusi ke své knize Politika nezájmu (2012, viz A2 č. 2/2013) označil jako nezájem „situaci, v níž společnost rezignuje na to, že by byla schopna hledat a uskutečňovat jakékoliv celospolečenské zájmy“. Pokud společnost takto ­rezignuje, instrumenty občanského celku, a zejména státní instituce, se stanou podřízené soukromým zájmům. Jazykem systémové teorie doplňme, že vědomé udržování povědomí o celospolečenských zájmech je brzdou zrychlení dílčích subsystémů v tom, že vyvíjejí tlak na to, aby se ohlížely na své prostředí, kterým je mimo jiné i prostor politiky. Tak může být například ekonomická logika zisku tržních aktérů korigována celospolečenským zájmem na zdravém životním prostředí nebo logika technologického zrychlení zájmem na tom, aby byla umělá inteligence v souladu s lidskými hodnotami.

Otázkou je, jaká má být v určování toho, co je celospolečenským zájmem, role státu. Je­-li totiž celospolečenský zájem diktován shora, mohou být neduhy společenské desynchronizace nahrazeny neduhy totalizace. Rozlišme proto prostorový a obsahový moment vytváření celospolečenského zájmu. Zatímco bychom od státu měli očekávat garanci a ochranu prostor, v nichž se budeme moci vyjádřit jako občané, při formulaci obsahu celospolečenského zájmu by jeho role měla být omezená, jakkoli ne nutně minimální. Překonání nezájmu totiž zároveň vyžaduje aktivitu množství občanů, což se neobejde bez pěstování občanských ctností.

Filosof Bertrand Russell v knize Boj o štěstí (1916, česky 1931) vzpomíná na překonání svých jinošských depresí a přitakání životu. Klíčové prý bylo, že se začal „soustřeďovati na vnější předměty“: poměry na světě, různé obory vědy, jednotlivce, k nimž pociťoval lásku. Podle Russella „každý vnější zájem vnuká nějakou činnost, jež, pokud si zájem uchová svou životnost, jest dokonalým preventivním prostředkem proti omrzelosti“. Toto vykročení ke světu – pokud se ovšem neodehrává v režimu funkční přizpůsobivosti, ale naopak díky vnímání smyslu propojuje svět a vlastní podstatu jednotlivce – může být cestou k nahrazení odcizeného tržního charakteru. K tomu je ovšem potřeba pochopit specifické postavení a jedinečnou povahu politického subsystému a prostor občanství.

Autor působí v Centru pro teoretická studia AV ČR.