Vaše texty jsou považovány za překladatelsky velmi obtížné. Do češtiny vaši prózu Jen zubatí se smějou převedla Alžběta Knappová jako svůj první překlad z polštiny. Jste se svými překladateli v kontaktu, nebo jim necháváte volnou ruku?

Překladatel je zvláštní čtenář. Takové otázky, jaké pokládá překladatel, běžný čtenář nemívá. Někdy mám až pocit, že někdo vstupuje do mé osobní, intimní zóny, do hlubokých vrstev mého jazyka, myšlení, prožívání. Musím se otevřít a sdílet své soukromí. Navíc překladatelé text analyzují, rozebírají na součástky. Ptají se třeba, jak vzniklo nějaké slovo, jaký je jeho původ. Mě však taková archeologie nezajímá. Když jsem to slovo nevyškrtla během psaní, má už ve vyprávění své místo. Ale není snadné je racionálně vyjádřit. Nehledám ve svém psaní logiku – postupně vytvářím autentický vnitřní hlas hrdiny. Jsem intuitivní. Na druhou stranu jsem se teď setkala se svými překladatelkami z celého světa na festivalu Odnalezione w tłumaczeniu [Nalezeno v překladu] v Gdaňsku, a hned jsem pocítila blízkost. Překladatelé jsou lidé, kteří procesu psaní i jazyku rozumějí jinak, mají k němu jiný vztah než běžný čtenář. Takže některé věci ani nemusíme vyslovit.

V čem spočívá váš intuitivní přístup k tvorbě? Nemíváte na začátku představu o příběhu a jeho směřování, nějakou narativní konstrukci?

Na začátku mám třeba jen jednu větu. Nevím, kam příběh poroste, co se bude dít dál, nemám plán, žádnou hrubou stavbu, kterou bych vyplňovala jednotlivými cihlami. Pokud bych to měla popsat konkrétně na příkladu knihy Jen zubatí se smějou, na začátku byl bazar, kde jsem potkala neznámou paní. Za­­ujala mě na první pohled, byla vysoká, měla zvláštní, netuctovou tvář a takový urputný výraz. Zastoupila mi cestu, chtěla mi prodat nějaké šaty. Což bylo vtipné, já jsem strašně malá a její šaty by mi vůbec nepadly. Ale ona se snažila, byla neodbytná. A zůstala hluboko ve mně, něco v jejím výrazu mě přitahovalo. Tak jsem začala poprvé přemýšlet o své hrdince Weře.

A když začnete psát?

Hodně píšu, ale také hodně škrtám. Z padesáti stran zůstane deset. Stavím monolog, dlouho na něm pracuju. Aby to byl živý jazyk, bez cenzury. Zkouším, jak nekompromisní může být řeč mojí prózy. Snažím se jít na dřeň. Když cítím tlak autocenzury, že už je to moc, snažím se ji překonat, jít za tím hlasem, vysekat to ostré z mělkého jazyka každodennosti. Stávám se hlasem své hrdinky, můj život zůstává stranou.

Mluvíte o překonávání odporu – ať už vám jej klade jazyk, nebo třeba otázky překladatelů. Vaše hrdinky zase nejsou na první pohled sympatické. Naopak bývají vnímány jako „otravné a nepříjemné“…

Lidé, kteří jsou na první pohled nepříjemní, jsou pro mě inspirací. Vidím v jejich způsobu bytí smysl. Často s něčím nebo s někým bojují. S chudobou, nepochopením, samotou, kterou si nevybrali. Jsou to dravci, narušují společenská očekávání a stereotypy. Zdá se mi, že literatura takové postavy potřebuje. A především – takoví lidé skutečně jsou, neexistují jen na papíře, potkáváme je. Slýchávám, že mými hrdinkami jsou ty „neúspěšné“. Ale co je to vlastně úspěch? Když míjíme staré kadeřnické salony, působí omšele, smutně. Taky jsem takovému dojmu podléhala. Jenže když se podíváte blíž, je v takovém kadeřnictví mnohem víc skutečného života než v korporacích, mnohem víc se tam děje, najdeme tam autentičtější lidské emoce.

Odrazovat může i to, že se ve vašich knihách často objevuje stáří, především stáří hrdinek, a jejich sexualita. Ženy přece v určitém věku začínají být neviditelné.

Stáří mě fascinuje už od mých prvních románů. Staří lidé se od sebe liší stejně jako mladí. I ve stáří jsme to pořád my, lidé se všemi potřebami, i když už v opotřebovaném těle. Fascinuje mě, čím vším lidé během života projdou, co vydrží – a jak je to změní. V posledním románu mám třeba vdovu, která teprve začíná žít. Což je velký fenomén. Na moje autorská setkání často přicházejí ženy s podobnými příběhy – teprve ve stáří si dovolí žít tak, jak vždycky chtěly. Jako manželky a matky to nedělaly, nehodilo se to, dobrovolně se omezily, přizpůsobily se očekáváním. Ráda bych nicméně zdůraznila, že mě nezajímá stáří, které se tváří jako mládí. Na sociálních sítích vidíme věčně mladé ženy, které cvičí jógu a lezou na osmitisícovky. O tom mě psát nebaví.

Mluví se o tom, jak Polsko bohatne. Vaše hrdinky a hrdinové z bazarů a večerek tedy mizí?

Jedna moje hrdinka si jde půjčit telefon na dětské hřiště, aby si mohla zavolat. Ozývaly se hlasy, že to není realistické, dneska už má přece mobil každý. To ale svědčí jen o tom, že lidé nevnímají chudé ve městech. Ke mně před večerkou nedávno přišla žena a prosila mě, jestli si může zavolat, že si svůj telefon nechala doma. Půjčila jsem jí ho, a když si zavolala, zpovzdálí jsem ji sledovala. Za chvíli oslovila další lidi. Neměla na telefon. Chodím ven přes den, když zaměstnaní lidé pracují a venku jsou ti, kteří z nějakého důvodu nepracují – třeba hledají práci a nemůžou ji najít. Ráda se dávám s lidmi do řeči, na chvíli, vyměníme si pár vět a jdeme dál. To mám po matce, té se také lidé na potkání svěřovali. Je hodně lidí, kteří chtějí o svém životě vyprávět, ale nemají komu.

Inspiruje vás něco ze současné polské nebo světové literatury?

Musím říct, že teď víc píšu, než čtu. Nechci psát příběhy, v nichž jedna kniha mluví s druhou. Zásadním impulsem pro mé psaní nejsou jiné texty, ale náhodná setkání. Krátká, neplánovaná, při procházce se psem. Není to ale sociologie nebo antropologie. Mě zajímá drama, existence. Literatura je pro mě něčím víc než jen pozorováním okolí a zápisem toho, co vidím. Nechci se uzavřít ve světě nějakých diskursů – nesnáším to slovo – a teorií. Nasávám řeč, kterou slyším kolem sebe.

„Weřin příběh je převratný v tom, že se nás nesnaží dojmout, přesvědčit, poučovat, svádět svou krásou. Weřina efektu dosahuje Zyta Rudzka díky narativní odvaze a důslednosti,“ tak formulovala literární kritička Inga Iwasiów stanovisko poroty při udělení ceny Nike. Významných ocenění jste získala už několik. Jak vnímáte kritickou a čtenářskou reflexi svých knih?

Cena mě vždycky trochu rozhodí. Samozřejmě jsem ráda, ale zrovna v případě Wery jsem na pódiu musela myslet na svou hrdinku. Já přebírám cenu, a žena, která mě inspirovala, je stále v bazaru. Přitom já se taky můžu lehce dostat do situace, kdy budu prodávat svoje věci. Kdoví, co bude. Také při psaní myslím jen na hrdinku, ne na čtenáře nebo na kritiky. Nedokážu si udržet odstup, jsem příliš pohlcená tvorbou. Ale když knihu po všem škrtání a cizelování dokončím, nechávám ji žít svým životem.