Kanadský komik Nathan Fielder se poprvé zapsal u širšího publika díky své pseudorea­lity show Nathan For You, na níž pracoval mezi lety 2013 a 2017. Stal se tvůrcem podvratné zábavy, jež reflektuje jak neduhy televizních trendů, tak ty společenské. Již tehdy se také dočkal kritiky za manipulaci a neetické zacházení s lidmi, z nichž si tropil legraci, pozitivní hlasy ale vždy převyšovaly. Z autora pro pár fajnšmekrů se stala mainstreamová hvězda v roce 2022, kdy spojil síly s HBO a stvořil další mockupsérii Zkouška. O rok později pro Paramount natočil tentokrát již přiznaně fikční seriál The Curse, kde vedle něj další hlavní roli ztvárňovala hollywoodská superstar Emma Stone. Druhá série Zkoušky tedy přichází ve chvíli, kdy už je Fielder zcela etablovaným tvůrcem, jenž našel své místo v systému, který je mu podle všeho tolik nepříjemný.

Jak zabránit katastrofě?

Zkouška se velmi podobá Fielderovu staršímu počinu Nathan For You. V něm se naivní kanadský moderátor pasoval do pozice byznysového odborníka a rádce, který pomáhá malým firmám uspět v dravém a bezohledném světě reálného kapitalismu. Jeho nápady byly vždy šílené a utržené ze řetězu – skutečným smyslem bylo sledovat, jak daleko jsou Fielderovi svěřenci ochotni zajít a jak dlouho jsou schopni ignorovat zdravý rozum. Postupně začalo být stále zřejmější, že jednotlivé situace jsou takřka úplně aranžované, ať už proto, že se Fielder setkával s kritikou za manipulaci s nebohými lidmi, nebo proto, že už byl příliš rozpoznatelný, aby je mohl dál obelhávat. Anebo to zkrátka byla jeho nová ambice. Série Nathan For You se každopádně s dalšími řadami vzdávala uvěřitelnosti. Tím více se do popředí dostával sám Fielder, který dotáhl k dokonalosti svou televizní personu, na níž pracoval již léta před tímto pořadem. Rozhodně tu narazil na zlatou žílu: právě postava zmateného, zakřiknutého a introvertního mladého muže, který chce pochopit moderní svět a uspět v něm, publikum strhla víc než jednotlivé entrepreneurské eskapády.

Zkouška variuje stejný princip. Fielder je zde toutéž osobou, kontinuitu opakovaně zdůrazňuje. A totožný je i výchozí cíl jeho postavy – „pomáhat“ druhým. Tentokrát však není prioritou uspět v byznysu, ale v životě. A to formou intenzivní přípravy na okamžiky, z nichž má člověk největší strach. Fielder každou takovou výzvu studuje do nejmenšího detailu. S obsedantním zápalem a vynaložením vědomě absurdních prostředků staví například propracované kulisy skutečných lokací. V nich mohou jeho svěřenci s najatými herci trénovat, dokud nenabudou pocitu, že jsou připraveni. Přirovnání k dramatu Charlieho Kaufmana Synec­­doche, New York (Synekdocha, New York, 2008) se nabízí samo. Během první série si Fielder zrychleně prošel stejným procesem jako v Nathan For You – jeho osobnost se postupně dostává do popředí, a nakonec se pokouší zkonstruovat ideální život hlavně sám pro sebe. Dokonalou nukleární rodinu, díky níž by mohl naplnit všechny ideály úspěchu.

V aktuální druhé řadě už Fielder začíná tam, kde dříve končil, tedy sám u sebe – je hlavním hrdinou pořadu, prověřeným moderátorem a showrunnerem, který dostal obrovské peníze, aby natočil pokračování úspěšného komediálního pořadu. Jenže Nathan chce být prospěšný, přemítá tedy, jak to udělat, aby na pozadí komerční zakázky pomohl světu. Přichází se zdánlivě absurdním nápadem zvýšit bezpečnost letecké dopravy tím, že zlepší komunikační schopnosti pilotů v kokpitu. Její nedostatek je podle Fielderova názoru předním důvodem katastrof.

Vlastně se jedná o brilantní nápad, v němž kulminuje celá Fielderova tvorba. Letecká doprava je v mnoha ohledech vrcholem civilizace – důkazem technické a logistické vyspělosti lidstva. Také je dravým byznysem, v němž se střetává bezpečnost a pohodlí pasažérů se snahou maximalizovat zisky za každou cenu. Může se zdát, že letectví dosáhlo dokonalosti a jediným aspektem, který do něj vnáší prvek chaosu, nepředvídatelnosti a rizika selhání, je lidský faktor. Z Fielderova pohledu především mocenská dynamika v kokpitu, kde si přítomní netroufnou včas se vzepřít vůli kapitána, jehož špatná rozhodnutí mohou vést k neštěstí. Působivě se tu setkává zájem o efektivnost a normativnost s nejistotou a nečitelností lidských interakcí. Není kokpit nakonec další z metafor života? Navíc takovou, jejíž přesný model se dá postavit a uzamknout se v něm, jak Fielder nakonec učiní, když se rozhodne stát pilotem.

Hranice sebereflexe

Zkouška je v první řadě rozborem zranitelnosti Nathana Fieldera. Vždy se uměl prodírat skrz vrstvy umělosti audiovizuální tvorby „až na dřeň“, což místy zastiňovalo i problematičtější aspekty jeho práce. Zranitelnost je obecně jeden z nejoceňovanějších aspektů umění. Zároveň však zranitelnost umělce z principu nemůže zcela naplnit svou podstatu. Dílo vzniká stále pod autorovým dohledem. I když se jedná o méně předvídatelný koncept, který se může vymknout kontrole v důsledku aplikace dokumentaristických či reality TV prvků, stále ho jistí rovina postprodukce a distribuce – co nedopadne dobře, jednoduše nemusí před publikum.

Jakkoliv se Nathan Fielder prezentuje jako nejponíženější, nejsyrovější duše televizní tvorby, lze spekulovat nad tím, nakolik pro něj musí být výsledek konformní, aby ho vypustil do světa. Ondříčkova komedie Jedna ruka netleská není připomínána coby zvlášť bravurní dílo, je v ní však v tomto ohledu trefná scéna. Moderátor pořadu nachytávajícího lidi na skrytou kameru, ztvárněný Vladimírem Dlouhým, se před kamerami svlékne donaha, aby dokázal, že nemá problém ocitnout se v situa­­ci, do jaké jeho show staví ostatní. Druhá moderátorka ale toto gesto odmítne s tím, že nemá skutečnou hodnotu. Dochází k němu totiž za podmínek samotného moderátora, zatímco oběti skryté kamery jsou o osobní agendu připraveny. Narcistní celebritě schází empatie nutná k pochopení rozdílu.

Nathan Fielder je navzdory svým očividným přednostem či sympatii publika ve stejné pozici jako tento arogantní moderátor. Často jej obklopují „skuteční lidé“, jimiž manipuluje a mnohdy z nich činí terč posměchu. U novější tvorby už sice zpravidla méně věříme, že jde o skutečné, bezelstné neherce, přesto je tento prvek stále přítomný. Jako třeba v případě pilota Moodyho, kterého Fielder tlačí do nepříjemných konfrontací s jeho známostí. Moody není politik ani veřejná osobnost, u nichž vyvádění z míry může odhalit nějakou skrytou agendu – jde o obyčejného chlápka, kterého Nathan psychicky týrá. A jako publikum máme věřit, že jde o nesehranou situaci. V následných scénách zve do studia partnery zkoušejících hereček, aby sledovali své dívky, jak přehrávají milostné scény. Když se Fielder převlékne za mimino, aby po svém přehrál stěžejní scény ze života skutečného pilota přezdívaného Sully, a saje mléko z prsou obří loutky, ponižuje jen sám sebe. A ponižuje se v situaci, kterou dokonale naaranžoval podle svých představ. Co mu ale dává právo ponižovat druhé? Pokud obsahují scény ve Zkoušce nějakou autenticitu, tak tu, kterou Fielder čerpá z druhých lidí, tu, o niž je připravuje. Samozřejmě si to vše uvědomuje – Zkouška je takřka definicí mileniální sebereflexe, takže Fielder dává opakovaně najevo, že o této problematičnosti ví. V mediálně vděčné epizodě, v níž stylizuje studio Paramount jako nacistické, si nechá vynadat, že jen hraje divadlo, které nikam nevede právě proto, že on zůstává v jeho čele. Problém je pojmenován, ale nemůže být vyřešen.

Kudy z toho ven

Fielderův osobní život je pro veřejnost záhadou. Stylizuje se i v rozhovorech a talkshow. Spekuluje se též o tom, zda není na autistickém spektru. Mnohem pravděpodobnější je, že podivínství jeho televizní postavy nabylo takových rozměrů, že mnozí cítí potřebu přiřadit mu diagnózu. To samozřejmě nijak nesnižuje hodnotu, jakou může Fielder mít pro autistické publikum.

Zvláštním paradoxem je, že tvůrce, který tak moc odhaluje umělost a nepřirozenost všech možných konstruktů, je sám zcela nepřístupný. Dává to jistě smysl na rovině teorie – v audiovizi bychom neměli hledat „skutečné lidi“, vždy jde jen o nějaký konstrukt. Fielder nemá povinnost „odhalovat sám sebe“ a dosahovat autentičnosti v jakémkoliv jiném slova smyslu, než uzná za vhodné. Přesto je skoro nelidské klást na publikum požadavek tuto racionalitu uplatňovat. Zvědavost ohledně toho, co je v pořadu „pravda“ a kdo je opravdový Fielder, je zcela přirozená a zvolený formát k ní vybízí.

Fielder není publiku o nic blíž než libovolná postava v běžném fikčním seriálu, vlastně je dál. Zkouška je proto nejsilnější ve způsobu, jakým se staví k mediální sebeprezentaci, a v tom je stále vynikající. K nalezení vlastního místa ve skutečném světě vodítka nedává. Snáz se jejím prostřednictvím odhalují zákoutí audiovize než reality. Zdá se však, že Fielderovou ambicí bylo tuto hranici překročit. Pokud ano, příliš neuspěl. Rozhodně se ale jedná o podnětné selhání.

Autor je filmový publicista.