Byl jednou jeden bílý dům v dunách, obrácený k moři. Měl dveře, sedm oken a nazeleno natřenou dřevěnou terasu. Dům obklopovala písečná zahrada, v níž rostly bílé lilie a keř s bílými, žlutými a fialovými květy. V tom domě bydlel chlapec, který si hrál celé dny na pláži. Byla to obrovská, téměř pustá pláž s úžasnými skalisky. Ale když přišel příliv, zaplavila skaliska voda. Bylo pak vidět jen vlny, které se zdaleka dmuly jedna za druhou, až se s plesknutím rozbily o písek. Zato když nastal odliv, ukázaly se skály pokryté chaluhami, ulitami, sasankami, přílipkami, řasami a ježovkami. Objevily se kaluže, říčky, cestičky, skuliny, můstky a kaskády. Odhalily se drobné oblázky všech tvarů a barev, obroušené vlnami. A mořská voda byla průzračná a chladná. Občas se kolem mihla rybka, ale zmizela tak rychle, že ji bylo sotva možné zahlédnout. Člověk jen stačil říct: „Podívej, rybka!“ a už byla pryč. Ale zejové pluli pomalu, majestátně, rozevírali a zavírali svůj nachový plášť. A všude pobíhali krabi s rozzlobeným výrazem, jako by měli obzvlášť naspěch Chlapec z bílého domu skály miloval. Zbožňoval zelenou barvu řas, vůni mořského vánku, průzračnou svěžest vod. A proto mu bylo moc líto, že není ryba a nemůže se vydat až na…