Byl jednou jeden bílý dům v dunách, obrácený k moři. Měl dveře, sedm oken a nazeleno natřenou dřevěnou terasu. Dům obklopovala písečná zahrada, v níž rostly bílé lilie a keř s bílými, žlutými a fialovými květy.
V tom domě bydlel chlapec, který si hrál celé dny na pláži. Byla to obrovská, téměř pustá pláž s úžasnými skalisky. Ale když přišel příliv, zaplavila skaliska voda. Bylo pak vidět jen vlny, které se zdaleka dmuly jedna za druhou, až se s plesknutím rozbily o písek. Zato když nastal odliv, ukázaly se skály pokryté chaluhami, ulitami, sasankami, přílipkami, řasami a ježovkami. Objevily se kaluže, říčky, cestičky, skuliny, můstky a kaskády. Odhalily se drobné oblázky všech tvarů a barev, obroušené vlnami. A mořská voda byla průzračná a chladná. Občas se kolem mihla rybka, ale zmizela tak rychle, že ji bylo sotva možné zahlédnout. Člověk jen stačil říct: „Podívej, rybka!“ a už byla pryč. Ale zejové pluli pomalu, majestátně, rozevírali a zavírali svůj nachový plášť. A všude pobíhali krabi s rozzlobeným výrazem, jako by měli obzvlášť naspěch
Chlapec z bílého domu skály miloval. Zbožňoval zelenou barvu řas, vůni mořského vánku, průzračnou svěžest vod. A proto mu bylo moc líto, že není ryba a nemůže se vydat až na dno moře, aniž by se utopil. A záviděl řasám, jak lehce a šťastně se pohupují v mořských proudech.
V září nastala rovnodennost. S ní přišly skočné přílivy, vichřice, mlhy, deště a bouře. Přílivové vlny bičovaly pláž a vzdouvaly se až k duně. Jednou v noci vlny tolik hlučely, tolik kvílely, bušily a lámaly se o pláž takovou silou, že chlapec v bíle vymalovaném pokoji bílého domu nemohl zamhouřit oka. Okenice třískaly. Dřevěná podlaha vrzala jako lodní stěžně. Zdálo se, že vlny obklopí dům a moře pozře celý svět. A chlapec si říkal, že se tam venku v temné noci odehrává závratná bitva, v níž zápolí moře, nebe a vítr. Ale nakonec ho poslouchání unavilo a on ukolébán bouří usnul.
Když se ráno probudil, všude panoval klid. Bitva skončila. Už nebylo slyšet kvílení větru ani naříkání moře, jen mírné ševelení malinkých vlnek. A chlapec vyskočil z postele, běžel k oknu a uviděl krásné ráno zalité zářivým sluncem, azurové nebe a modré moře. Byl odliv. Vzal si plavky a utíkal na pláž. Všechno bylo tak jasné a klidné, až ho napadlo, jestli včerejší bouře nebyla jen sen.

Ale sen to nebyl. Po rozbouřených vlnách zůstala na pláži spousta pěny. Táhla se po ní ve zježených vrstvách, které se při sebemenším vánku chvěly. Vypadaly jako pohádkové zámky, byly bílé, a přitom hýřily tisíci barevných odlesků. Chlapec si na ně chtěl sáhnout, ale sotva se jich dotkl, mihotavé zámky se rozplynuly. A tak si šel hrát ke skalám. Nejprve se pustil za průzračným pramínkem mezi dvě velká tmavá skaliska pokrytá ulitami. Říčka ústila do veliké tůně, chlapec se tam vykoupal a hodnou chvíli plaval. Když se tůňky nabažil, vypravil se dál za skály. Pokračoval na jih, kde byl opuštěný kus pláže, kam nikdo nikdy nechodil. Voda s odlivem ustoupila do dáli a ráno bylo, jako by ho vymaloval. Řasy se zdály zelenější než kdy dřív a moře pableskovalo nafialovělými tóny. Chlapec byl tak šťastný, že se dal na balvanech čas od času do tance. Co chvíli objevil příhodnou tůňku a znovu se vykoupal. Když si šel zaplavat podesáté, vzpomněl si, že bude načase vrátit se domů. Vylezl z vody, natáhl se na skálu a vyhříval se.

„Musím jít domů,“ pomyslel si, ale ani trochu se mu nechtělo. Ležel s hlavou položenou na řasách, když vtom se přihodilo něco neobyčejného: uslyšel nadmíru podivný smích, jako když se někdo v opeře zasměje basem; potom uslyšel, jak se někdo druhý směje ještě podivněji, tak slabounce a suše, jako by kašlal; třetí smích zněl, jako by někdo pod vodou dělal „glo, glo“. Ale nejpodivněji ze všech znělo chichotání čtvrtého: jako by se smál člověk, jen mnohem titěrněji, mnohem jemněji a mnohem jasněji. Chlapec jakživ tak jasný hlas neslyšel: jako by se smála voda nebo sklo.
Co nejopatrněji se zvedl, aby nenadělal hluk, a nenápadně vykoukl z úkrytu mezi dvěma balvany. A uviděl, jak se tam směje velká chobotnice, jak se směje krab, jak se směje platýs a jak se směje malinkatá dívenka. Byla asi píď vysoká, měla zelené vlasy, ametystové oči a šaty z rudých řas. A všichni čtyři se nacházeli v čisté, průzračné tůňce lemované sasankami. A plavali a smáli se.
„Ho­-ho­-hó!“ smála se Chobotnička.
„Che­-che­-che!“ smál se Krab.
„Glo­-glo­-gló!“ smál se Platýs.
„Chi­-chi­-chi!“ smála se dívenka.

Knihu Mořenka s ilutracemi Finn Stiller (barevné dřevořezy) a Rebeccy Grey (vlepované litoofsetové štítky) vydává Baobab ve spolupráci s Ateliérem ilustrace a grafiky. Překlad vznikl v rámci překladatelské dílny pod vedením Šárky Grauové.