close search

Jdu bez mapy, ale nemohu zabloudit

Tři básně Svatavy Antošové z let 2021 a 2022 pocházejí z cyklu Smích kostí, který jako celek dosud nevyšel. Zde otištěné texty se nicméně objevily ve výboru z autorčiny poezie Sázení ohně, který uspořádal Radim Kopáč. V knize jsou básně otištěny v pořadí Rošáda, Sázení ohně, Tíseň. V následujícím výběru je jejich posloupnost změněna tak, aby ukázka vyústila textem Sázení ohně. V básni Tíseň najdeme odkaz na sbírku Emila Juliše Hra o smysl (1990). V duchu názvu Julišovy knihy se může čtenářstvo ptát: Hrajeme o smysl, to bezpochyby, ale s kým?

Konkrétní cesta přírodou a konkrétní hra komunikují s nadosobním rozměrem: pouť jako život, hra jako skládanka událostí, rošáda jako neopakovatelný, a tudíž jedinečný tah. Meditativní texty evokují putování po stezce, při němž se setkáváme s bytostmi mimo čas, s mytickými postavami, sněžným andělem, bolestí zvířete, větrem a samozřejmě ohněm.

Moment šachové partie v básni Rošáda umožňuje propojení makro­- a mikroperspektivy. Hra jako obecný princip se dá vztáhnout na celý cyklus: šachy jsou figurkami ve hře, která jim vládne. Podobně se v cyklu realizuje vztahování k času z pohledu jednotlivce, zatímco kosti světa, které jsou všem společné, se jen – neslyšně či hlasitě – smějí. I figurky mají „nad sebou oko vesmíru“. Lesem zatím zní „milovaný Haydn“ a „průsvitný Pärt“, které spojují struny pavučin a tiché soustředění na hru.

Klára Černá

Rošáda

Něco mezi svítilnou

a cizí planetou

vybíhá ke mně z mlhy

jako věci z minula

 

Na kusu ploché skály rozkládám

malé cestovní šachy

po rodičích

Jejich stíny si dávají mat

ve vykáceném lese

Maminka pro klid obětuje dámu

otec se nechápavě zasmuší

 

Černá políčka vypadají ohořele

bílá připomínají hebká trsátka

z lidských kostí…

 

Jedno opatrně vylomím

a drnknu o stříbrnou strunu

pavučiny

 

Táhne se od milovaného Haydna

k průsvitnému Pärtovi

ale rozezní se jen vzácně

Za rošády

 

Jenže král vládnoucí stovky let

poranil se o jediný den

… a věž?

Sotva zavadila o čas

vymezený čekáním na ni

v tichosti svalila se na bok

a zarostla kopřivami –

 

Tu partii na skále jsem rozehrála

jednoho nelítostného jara

kdy všichni kolem umírali

na stáří na nemoc

Na žal

Teď je už bůhví kolikátý podzim

možná poslední

po hudbě ani slechu

A všude zas červeně křičí mech

až mrazí

 

 

Tíseň

Jak dojít po rovině

na vrchol?

 

Vždyť cesta se nezvedá

a jistota marných výhledů

mění můj úsporný krok

v plahočení

 

Jdu ztěžka

ve stopách zbytků zvěře

zahnané přelidněním do šera

úkrytů

 

Kam zmizela ta dětská dlaň

co kdysi chtěla pohladit

srnu nebo lišku?

Z herbáře rukávu vytřásám

jen uschlý stonek ruky

 

Jdu bez mapy

ale nemohu zabloudit

Za dne se nechávám vést

mechem na stromech

Za noci hlasem plaché sovy

 

A pak…

mapa je jako prázdná lebka

v které si rád pospí had

 

Jdu dlouho

přes půl století

Uprostřed lesa v přístřešku

zasypaném hvězdami

sotva si vydechnu

 

Co na tom

že od jihu se žene tisíciletá voda?

Že ze severu je slyšet tání

ledovců?

 

Jdu dál

v srdci Hru o smysl

v kapse pro jistotu žábry

Nad sebou oko vesmíru

s přesnou muškou

 

 

Sázení ohně

Stále hledám tu blátivou stezku

vedoucí k pochopení

marnosti…

 

Říká se

že po pár krocích mizí v hoře

odkud se ozývá pláč

Nikdo neví čí

 

Kdysi za rozkvětu renesance

v ní havíři sázeli oheň

a jeden z nich se přes plameny

nedostal ven

 

Od té doby vylétá z nitra hory

samotářský krkavec

na křídlech zbytky fosforu a slídy

Odlamuje z nebe trsy jisker

a vrhá je v kruzích dolů

 

Trpělivě sleduji jeho kroužení

a zkouším uhodnout

kam se nakonec vydá

 

Zda vzhůru k pražícímu slunci

které nikdy nezapomnělo

na Ikara

Nebo zpátky tam

kde jsme si kdysi pálili duše

o uhel

 

On však krouží dál

a nechává mě v nejistotě…

 

Sázení ohně je dávno minulostí

ale on musel přeletět několik epoch

abychom se prohledali k poznání

že jsme jen my a život

který nás minul

 

A že projít tou horou se mi podaří

až se naučím mluvit

s mrtvými

 

 

Letní literární příloha je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 16–17/2025. Připravila redakce A2 ve spolupráci s Psím vínem. Jazyková korektura Věra Becková a Jana Vicenová, ilustroval Bohdan Heblík, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.


Svatava Antošová (nar. 1957) je česká básnířka, prozaička, publicistka. Debutovala v samizdatu v roce 1977. Z mnoha knih, které od té doby vydala, lze zmínit například oficiální debut Říkají mi poezie (1987), sbírku Ta ženská musí být opilá (1990) nebo patafyzický Kalendář šestého smyslu (1996). V roce 2022 vyšla v nakladatelství Adolescent kniha Malé pogo pro tebe. Dopisy Mirka Kováříka Svatavě Antošové z let 1985–1993. Tentýž rok vyšel v nakladatelství Paper Jam výbor z její poezie, nazvaný Sázení ohně.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články


Zachránit aspoň psy

Román Sympatie Rodriga Blanca Calderóna


Písně radostných obětí

Z českého a slovenského autorského folkloru


Kdo si odnese Cenu literární kritiky?

Literární ocenění spoluzaložené Ádvojkou zná své nominace