Tři básně Svatavy Antošové z let 2021 a 2022 pocházejí z cyklu Smích kostí, který jako celek dosud nevyšel. Zde otištěné texty se nicméně objevily ve výboru z autorčiny poezie Sázení ohně, který uspořádal Radim Kopáč. V knize jsou básně otištěny v pořadí Rošáda, Sázení ohně, Tíseň. V následujícím výběru je jejich posloupnost změněna tak, aby ukázka vyústila textem Sázení ohně. V básni Tíseň najdeme odkaz na sbírku Emila Juliše Hra o smysl (1990). V duchu názvu Julišovy knihy se může čtenářstvo ptát: Hrajeme o smysl, to bezpochyby, ale s kým?
Konkrétní cesta přírodou a konkrétní hra komunikují s nadosobním rozměrem: pouť jako život, hra jako skládanka událostí, rošáda jako neopakovatelný, a tudíž jedinečný tah. Meditativní texty evokují putování po stezce, při němž se setkáváme s bytostmi mimo čas, s mytickými postavami, sněžným andělem, bolestí zvířete, větrem a samozřejmě ohněm.
Moment šachové partie v básni Rošáda umožňuje propojení makro- a mikroperspektivy. Hra jako obecný princip se dá vztáhnout na celý cyklus: šachy jsou figurkami ve hře, která jim vládne. Podobně se v cyklu realizuje vztahování k času z pohledu jednotlivce, zatímco kosti světa, které jsou všem společné, se jen – neslyšně či hlasitě – smějí. I figurky mají „nad sebou oko vesmíru“. Lesem zatím zní „milovaný Haydn“ a „průsvitný Pärt“, které spojují struny pavučin a tiché soustředění na hru.
Klára Černá
Rošáda
Něco mezi svítilnou
a cizí planetou
vybíhá ke mně z mlhy
jako věci z minula
Na kusu ploché skály rozkládám
malé cestovní šachy
po rodičích
Jejich stíny si dávají mat
ve vykáceném lese
Maminka pro klid obětuje dámu
otec se nechápavě zasmuší
Černá políčka vypadají ohořele
bílá připomínají hebká trsátka
z lidských kostí…
Jedno opatrně vylomím
a drnknu o stříbrnou strunu
pavučiny
Táhne se od milovaného Haydna
k průsvitnému Pärtovi
ale rozezní se jen vzácně
Za rošády
Jenže král vládnoucí stovky let
poranil se o jediný den
… a věž?
Sotva zavadila o čas
vymezený čekáním na ni
v tichosti svalila se na bok
a zarostla kopřivami –
Tu partii na skále jsem rozehrála
jednoho nelítostného jara
kdy všichni kolem umírali
na stáří na nemoc
Na žal
Teď je už bůhví kolikátý podzim
možná poslední
po hudbě ani slechu
A všude zas červeně křičí mech
až mrazí
Tíseň
Jak dojít po rovině
na vrchol?
Vždyť cesta se nezvedá
a jistota marných výhledů
mění můj úsporný krok
v plahočení
Jdu ztěžka
ve stopách zbytků zvěře
zahnané přelidněním do šera
úkrytů
Kam zmizela ta dětská dlaň
co kdysi chtěla pohladit
srnu nebo lišku?
Z herbáře rukávu vytřásám
jen uschlý stonek ruky
Jdu bez mapy
ale nemohu zabloudit
Za dne se nechávám vést
mechem na stromech
Za noci hlasem plaché sovy
A pak…
mapa je jako prázdná lebka
v které si rád pospí had
Jdu dlouho
přes půl století
Uprostřed lesa v přístřešku
zasypaném hvězdami
sotva si vydechnu
Co na tom
že od jihu se žene tisíciletá voda?
Že ze severu je slyšet tání
ledovců?
Jdu dál
v srdci Hru o smysl
v kapse pro jistotu žábry
Nad sebou oko vesmíru
s přesnou muškou
Sázení ohně
Stále hledám tu blátivou stezku
vedoucí k pochopení
marnosti…
Říká se
že po pár krocích mizí v hoře
odkud se ozývá pláč
Nikdo neví čí
Kdysi za rozkvětu renesance
v ní havíři sázeli oheň
a jeden z nich se přes plameny
nedostal ven
Od té doby vylétá z nitra hory
samotářský krkavec
na křídlech zbytky fosforu a slídy
Odlamuje z nebe trsy jisker
a vrhá je v kruzích dolů
Trpělivě sleduji jeho kroužení
a zkouším uhodnout
kam se nakonec vydá
Zda vzhůru k pražícímu slunci
které nikdy nezapomnělo
na Ikara
Nebo zpátky tam
kde jsme si kdysi pálili duše
o uhel
On však krouží dál
a nechává mě v nejistotě…
Sázení ohně je dávno minulostí
ale on musel přeletět několik epoch
abychom se prohledali k poznání
že jsme jen my a život
který nás minul
A že projít tou horou se mi podaří
až se naučím mluvit
s mrtvými
Letní literární příloha je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 16–17/2025. Připravila redakce A2 ve spolupráci s Psím vínem. Jazyková korektura Věra Becková a Jana Vicenová, ilustroval Bohdan Heblík, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.
Svatava Antošová (nar. 1957) je česká básnířka, prozaička, publicistka. Debutovala v samizdatu v roce 1977. Z mnoha knih, které od té doby vydala, lze zmínit například oficiální debut Říkají mi poezie (1987), sbírku Ta ženská musí být opilá (1990) nebo patafyzický Kalendář šestého smyslu (1996). V roce 2022 vyšla v nakladatelství Adolescent kniha Malé pogo pro tebe. Dopisy Mirka Kováříka Svatavě Antošové z let 1985–1993. Tentýž rok vyšel v nakladatelství Paper Jam výbor z její poezie, nazvaný Sázení ohně.