Rošáda

Něco mezi svítilnou

a cizí planetou

vybíhá ke mně z mlhy

jako věci z minula

Na kusu ploché skály rozkládám

malé cestovní šachy

po rodičích

Jejich stíny si dávají mat

ve vykáceném lese

Maminka pro klid obětuje dámu

otec se nechápavě zasmuší

Černá políčka vypadají ohořele

bílá připomínají hebká trsátka

z lidských kostí…

Jedno opatrně vylomím

a drnknu o stříbrnou strunu

pavučiny

Táhne se od milovaného Haydna

k průsvitnému Pärtovi

ale rozezní se jen vzácně

Za rošády

Jenže král vládnoucí stovky let

poranil se o jediný den

… a věž?

Sotva zavadila o čas

vymezený čekáním na ni

v tichosti svalila se na bok

a zarostla kopřivami –

Tu partii na skále jsem rozehrála

jednoho nelítostného jara

kdy všichni kolem umírali

na stáří na nemoc

Na žal

Teď je už bůhví kolikátý podzim

možná poslední

po hudbě ani slechu

A všude zas červeně křičí mech

až mrazí

Tíseň

Jak dojít po rovině

na vrchol?

Vždyť cesta se nezvedá

a jistota marných výhledů

mění můj úsporný krok

v plahočení

Jdu ztěžka

ve stopách zbytků zvěře

zahnané přelidněním do šera

úkrytů

Kam zmizela ta dětská dlaň

co kdysi chtěla pohladit

srnu nebo lišku?

Z herbáře rukávu vytřásám

jen uschlý stonek ruky

Jdu bez mapy

ale nemohu zabloudit

Za dne se nechávám vést

mechem na stromech

Za noci hlasem plaché sovy

A pak…

mapa je jako prázdná lebka

v které si rád pospí had

Jdu dlouho

přes půl století

Uprostřed lesa v přístřešku

zasypaném hvězdami

sotva si vydechnu

Co na tom

že od jihu se žene tisíciletá voda?

Že ze severu je slyšet tání

ledovců?

Jdu dál

v srdci Hru o smysl

v kapse pro jistotu žábry

Nad sebou oko vesmíru

s přesnou muškou

Sázení ohně

Stále hledám tu blátivou stezku

vedoucí k pochopení

marnosti…

Říká se

že po pár krocích mizí v hoře

odkud se ozývá pláč

Nikdo neví čí

Kdysi za rozkvětu renesance

v ní havíři sázeli oheň

a jeden z nich se přes plameny

nedostal ven

Od té doby vylétá z nitra hory

samotářský krkavec

na křídlech zbytky fosforu a slídy

Odlamuje z nebe trsy jisker

a vrhá je v kruzích dolů

Trpělivě sleduji jeho kroužení

a zkouším uhodnout

kam se nakonec vydá

Zda vzhůru k pražícímu slunci

které nikdy nezapomnělo

na Ikara

Nebo zpátky tam

kde jsme si kdysi pálili duše

o uhel

On však krouží dál

a nechává mě v nejistotě…

Sázení ohně je dávno minulostí

ale on musel přeletět několik epoch

abychom se prohledali k poznání

že jsme jen my a život

který nás minul

A že projít tou horou se mi podaří

až se naučím mluvit

s mrtvými

Letní literární příloha je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 16–17/2025. Připravila redakce A2 ve spolupráci s Psím vínem. Jazyková korektura Věra Becková a Jana Vicenová, ilustroval Bohdan Heblík, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.