Co mají společného dobrodružný román Lovci orchidejí (1934) Františka Flose, sportovní próza Marie a Marta ve finishi (1934) Lídy Merlínové alias Ludmily Pecháčkové a antisemitský pamflet Karla Rélinka Spása světa (1926)? Anebo: jak spolu souvisí Stáňa Bínová, inspektor Klubíčko a Pilnáčkův kalendář pro české hospodyňky pro rok 1931? Rovnou prozradím, že přímo nijak. Jedna věc ale tato zdánlivě nesouvisející a většinou už zapomenutá díla, autory a postavy přece jen spojuje – jsou to střípky bohatého kaleidoskopu české populární literatury meziválečné doby. Tento pestrý celek se dá trefně shrnout jednoduchým pojmem „čtivo“. A právě tento název zvolili autoři a autorky pro svou kolektivní monografii s podtitulem Díla a kontexty české populární literatury 1918–1939, v níž se potkávají tak různorodé žánry, jako je detektivka, western, fantastika či romance.

Každodenní výbava člověka

Název Čtivo je výstižný zejména proto, že zdůrazňuje spotřební funkci textů a médií, jimiž se monografie zabývá. Čtivo není četba, ne­označuje texty, do jejichž hlubin se čtenář musí zahloubat, je to spíš prostředek k ukrácení času, chtělo by se říct „na jedno použití“. Čtivo je něco, čím si lze zpříjemnit volné nedělní odpoledne, cestu vlakem nebo úmornou školní výuku (samozřejmě pod lavicí) – něco, co patří ke každodenní výbavě člověka stejně jako hřeben, nůžky či brýle. Je to záležitost všední, „obyčejná“, neaspirující na „umění“ – a přesto (nebo právě proto) nesmírně zajímavá.

Už z letmého prolistování monografie je patrné, o jak komplexní téma se jedná. Oblast meziválečné populární literatury je nepřehledná už kvůli nesmírnému množství edic či periodik, ve kterých texty vycházely na pokračování, kvůli masivní překladové produkci nejrůznějších zaměření a v neposlední řadě také kvůli množství pseudonymů, které autoři a autorky populární literatury používali především ke zvýšení atraktivity svých děl. Bylo tedy jistě nesmírně náročné se v této problematice zorien­tovat a vytyčit si pole výzkumu. Předesílám, že to autoři monografie zvládli bravurně. Sami v úvodních poznámkách označují dvacetiletí první (a druhé) republiky za svého druhu „zlatý věk“ populární literatury. A nejen to, bylo to právě období mladého Československa, kdy se představa o tom, co to populární čtivo vlastně je, utvořila: „Právě v této době se ustavily nejvýraznější žánrové kategorie (…) které od té doby představují centrum sdíleného povědomí o tom, ‚co to je populární literatura‘, právě tehdy se petrifikovala základní příběhová schémata a dějové formule.“

Zkoumat „čtivo“ první republiky tedy v jistém smyslu znamená být u zrodu tuzemské populární literatury, sledovat proces jejího utváření a zároveň být svědky jejího největšího rozmachu. Liberální duch masarykovského státu totiž mimo jiné umožňoval její svobodný rozvoj. Nepřijatelné byly jen vyslovené „excesy“, jako například pornografické publikace a romány, ty se však šířily mimo oficiální nakladatelskou distribuci.

Ideologie

Součástí demokratického prostředí ­první republiky ovšem byla i činnost extremistických politických sil, která se výrazně realizovala právě na poli populární literatury. Fenoménu pronikání ideologie do populární kultury se věnuje jedna z nejzajímavějších kapitol monografie s názvem Mnoho silných barev. Autoři zde postupně líčí způsoby tohoto ideologického pronikání, přičemž postupují od mírnějších forem, kterými se manifestovaly konzervativní, často katolicky orientované názorové proudy prvorepublikové společnosti, k radikálnějším strategiím, jež byly vlastní komunismu a fašismu.

Je zajímavé sledovat, jak se konflikt mezi liberálním mainstreamem první republiky a konzervativní reakcí (v obecném povědomí zosobněný sporem Karla Čapka a Jaroslava Durycha) projevil právě v oblasti populární produkce. Jako prototyp kritiky masarykovského liberalismu z konzervativně katolických pozic je v knize představen čtyřdílný satirický román pražského faráře Antonína Theina Koranda. Kronika historie z onoho času, který vycházel v letech 1930 až 1934. Příběh pojednává o zhýralém venkovském učiteli Korandovi, do kterého Thein vtělil „snad všechny myslitelné neřesti, které lze usouvztažnit se změnou řádu, přičemž liberalismus Československa je tu popisován téměř jako předstupeň komunistické revoluce podle sovětského vzoru, včetně mravního úpadku spojeného s rozkladem tradičních institucí“. Naopak stranu „starého pořádku“ zosobňují učitel Hříbeček a farář Linhart, bojující nejen proti Korandovi, ale proti celému státnímu aparátu.

Jinou podobu prolnutí ideologie a populární kultury představují komunistické romány Ivana Olbrachta, Václava Kaplického a dalších, které kromě klasických témat komunistické ideologie tematizují také otázku ženské emancipace, a to jak v podobě idealizované komunistické romance, tak v podobě deziluzivní a „naturalistické“ (mimo jiné v románu Dítě lásky Jožky Jabůrkové z let 1930 až 1931).

Značně odpudivou podobu ideologické populární produkce pak přinášejí fašistické tiskoviny a periodika, v nichž vycházely primitivní antisemitské říkanky, vtipy a karikatury. Jednalo se například o časopis Hanácká republika či o Fašistický kalendář na rok 1933. To, že fašistická produkce byla prošpikována propagandou o „židobolševismu“ a jinými rasistickými výpady, nepřekvapuje. Je ale namístě zdůraznit, že nejrůznější rasistické stereotypy (v dobové dobrodružné literatuře to byl třeba velice oblíbený mýtus o „žlutém nebezpečí“) byly přítomny i v mainstreamové literární a kulturní tvorbě.

Nostalgická vzpomínka

Vztah ideologie a populární literatury je ovšem jen jednou z mnoha oblastí, jimiž se monografie Čtivo podrobně zabývá. Mezi další patří problematika exotiky spjatá s fascinací japonskou kulturou a uměním (dobová produkce japonerií inspirovaných japonskou estetikou), sportovní tematika (zde se jedná zvlášť o vztah sportovního románu a četby pro ženy a dívky), skauting, legionářské příběhy nebo romány z leteckého či pytláckého prostředí. Určitý prostor je věnován i místní jiné než českojazyčné produkci. Celkové přehlednosti monografie pak prospívá rozdělení na dva základní okruhy – Kontexty a Díla. První část se věnuje především přehledům jednotlivých oblastí, žánrů a podob populární kultury, ve druhé se pozornost přesouvá k vybraným dílům.

Jak sami autoři Čtiva přiznávají, chtít obsáhnout a vyčerpat tak bohaté téma, jaké představuje meziválečná populární literatura, by bylo naivní. Otázka je, zda je to vůbec potřeba – vždyť ani sama populární literatura si neklade za cíl přetrvat, její smysl je „tady a teď“. Její půvab spočívá v užitkovosti, a tím pádem i přechodnosti. Nese to s sebou samozřejmě i určitý nádech nostalgie – onen „zlatý věk“, kdy se čtenářům a čtenářkám tajil dech nad napínavými detektivkami či indiánkami, je, zdá se, nenávratně pryč. Nyní můžeme do tohoto světa nahlédnout a třeba si i zavzpomínat na svou vlastní – po někom zděděnou – dětskou četbu.

Autor studuje bohemistiku.