Americký film Sorry, Baby bývá někdy označován za dramedii, což může znít trochu zvláštně vzhledem k tomu, že vypráví o mladé ženě, která se vyrovnává s psychickými následky sexuálního útoku. Toto zařazení však o snímku mnoho neříká – nanejvýš nás může vést k úvaze, zda se dá za komedii považovat film, který je svým vyzněním skličující, ale jeho hlavní postava má smysl pro lakonickou ironii. Sorry, Baby totiž rozhodně není žádný „žánrový hybrid“, naopak je svým způsobem vyprávění, dialogy, hereckou akcí i prací s mizan­scénou a střihem velmi kompaktní. Všechny jeho aspekty se odvíjejí od osobnosti protagonistky Agnes, mladé studentky a později profesorky literatury z Nové Anglie, která prožila útok a od té doby žije osaměle v odlehlé chatě, kam ji chodí navštěvovat jen její soused a „kamarád s výhodami“ Gavin a nejlepší přítelkyně ze studií Lydie.

Když slova nestačí

Autorkou Sorry, Baby je Eva Victor (nebinární osoba, která nicméně akceptuje označování v ženském rodě, jehož se díky absenci genderově neutrálního ekvivalentu zájmen they/them v češtině budeme držet i zde). Jméno si vybudovala zejména jako internetová komička, která na sociálních sítích publikovala krátké skeče typu „me explaining to my boyfriend why we’re going to straight pride“ („vysvětluju svému klukovi, proč jdeme na straight pride“) nebo „the girl from the movie who doesn’t believe in love“ („ta holka z filmu, která nevěří na lásku“) a později například pro stanici Comedy Central natáčela podobně laděnou sérii scének Eva vs. Anxiety (Eva vs. úzkost, 2019–2020). Victor sama v těchto videích vystupuje jako herečka ztvárňující role dívky, která přemlouvá svého kluka, že je skvělý nápad jít oslavovat vlastní heterosexuální privilegia na straight pride, případně bojuje s nutkáním a zároveň strachem z toho, co se stane, když si za hlasitého zasyčení otevře plechovku uprostřed firemní schůzky. Její postavy se velmi podobají hrdince Sorry, Baby – jsou racionální, ironické, společensky mírně neobratné a neagresivně, ale neústupně obhajují určitá základní etická přesvědčení (i když některé z nich jsou naopak parodiemi žen zastávajících opačné názory než autorka).

Sorry, Baby vypráví v zásadě o tom, jak se obdobný typ postavy vyrovnává s traumatizujícím zážitkem. Herectví Evy Victor, která protagonistku sama ztvárnila, je záměrně tlumené a expresivním se stává jen ve vzácných chvílích, kdy hrdinka ztrácí kontrolu sama nad sebou. Většinou je ale stoická a sebereflexivní – o svých pocitech spíš mluví, než že by je vyjadřovala, případně rezignuje i na mluvení, když zjistí, že je nedokáže vyjádřit nebo že je s daným člověkem nemá smysl sdílet. Velké množství situací, které film zachycuje, je přitom zkonstruováno právě kolem otázky, zda a jak je v nich možné vyjádřit to, co je třeba vyjádřit. Nejtypičtějším příkladem je pasáž, kde se Agnes uchází o pozici členky soudní poroty a je prokurátorkou zpovídána ohledně své způsobilosti. Podobně jsou však vystavěné i scény s její spolužačkou a rivalkou Natasou a rovněž pasáže, kdy ji panická ataka svede dohromady s majitelem rychlého občerstvení u silnice či když právě hovoří se svým sousedem Gavinem, anebo dokonce ve chvíli, kdy komunikuje se dvěma němými partnery – svou kočkou a Lydiinou malou dcerkou. Vždy tu jde o to, o čem a jak s nimi lze mluvit, případně co dalšího s nimi lze dělat a jak komfortně je možné se u toho cítit.

Právo mlčet

Podobně fungují i vnitřní rytmy a kontrasty celého filmu. Scény, kde se Agnes baví se svou nejlepší kamarádkou Lydií, z nichž jedna celý film i otevírá, jsou zdaleka nejsdílnější, nejoptimističtější a nejvtipnější z celého filmu. Naopak nejzádumčivějšími a nejméně komunikativními pasážemi jsou němé scény, v nichž obvykle hlavní roli hraje nějaký dům. Domy a okna jsou ústředními vizuálními metaforami filmu. Sexuální útok přímo nevidíme, snímek nám ukazuje pouze exte­riér domu, v němž k němu dochází. Co se děje uvnitř, si můžeme domýšlet jen z toho, zda a jak se svítí v oknech. Obrazy postav, které zírají z oken nebo skrz okna, se pak ve filmu vracejí a připomínají také to, že i Agnesina zkušenost zůstává zavřená kdesi v nedostupném interiéru, do nějž nemáme přístup. Není to ale zcela zavřená kniha jako v případě jiného filmu na podobné téma – Julie mlčí (Julie zwijgt, 2024), kde jsme museli pobývat ve společnosti postavy, která nedokázala komunikovat takřka vůbec. Agnes je schopná mluvit o tom, co s ní tato zkušenost dělá, jak smýšlí o jejím pachateli a jak se s ní vyrovnává, ale není schopná ji popsat slovy a dokonce ani pojmenovat. A film nám ukazuje, že na to má plné právo.

Špatné věci se dějí

Výmluvný je však i samotný tok vyprávění. Ten není chronologický, ale těká napříč několika různými roky, které jsou předělovými titulky popsány jen jako „Rok, kdy se stala ta špatná věc“, „Rok otázek“ nebo „Rok dobrého sendviče“. Tímhle obkružováním události, která ve filmu nakonec není nikde přesně pojmenovaná, natož zobrazená, se ze samotného útoku stává unikavý středobod celého vyprávění (zmíněná pasáž exterié­ru domu, kde se útok odehrává, je přibližně ve třetině stopáže). Zároveň ale ukazuje, že nepůjde o lineární líčení, v němž by se hrdinka s traumatem postupně vyrovnávala a překonávala jej. Její závěrečný monolog je sice rozhodně katarzní, ale neslibuje žádnou naději na zlepšení situace. Film jako by se spíš upínal k jakési nedosažitelné utopii, jako v dialogu, kde Agnes se svými studentkami a studenty čte Lolitu a poznamená, jak úlevné je slyšet od jednoho z posluchačů, že jde o opravdu odpudivé dílo. Stejné vyznění má ale i zmíněný závěrečný monolog, který hrdinka vede s nemluvnětem a kde mu přeje život ve světě, kde se žádné „špatné věci“ nedějí.

Agnes, stejně jako celé Sorry, Baby, si však stojí za tím, že podobné věci se dějí a budou dít. Klíčové je být připraven lidem, jimž se stanou, naslouchat, i když někdy tonou v zámlkách, oklikách a nepřímých vyjádřeních.

Autor je filmový publicista.