Kniha Shaping Revolutionary Memory: The Production of Monuments in Socialist Yugoslavia, o které budeme hovořit, vyšla před dvěma lety. Čím se nyní zabýváte? Pokračujete ve výzkumu pomníků, nebo se věnujete něčemu dalšímu?

Se skupinou, kterou vedu, dokončujeme výzkum výstav a výstavních prostorů v socia­listickém Slovinsku. Snažíme se mimo jiné odpovědět na otázku, jaké druhy umění podporovaly či nepodporovaly socialistický systém a proč. Do budoucna mám v plánu zaměřit se na médium výstavy a pomníku v kontextu současného umění. Tato dvě média mají mnohem více společného, než si obvykle uvědomujeme.

Jednou z motivací pro vznik vaší knihy byl zájem vašich studentek a studentů na Univerzitě v Lublani. Původní otázka zněla, proč se jugoslávské socialistické pomníky ze šedesátých a sedmdesátých let těší v současné době takové globální pozornosti. Jak studující na tuto situaci reagovali?

Když jsem zhruba před deseti lety nastoupila jako vyučující dějin umění, začaly se po celém světě hromadně vynořovat ty nejmonumentálnější a nejabstraktnější pomníky na sociálních sítích, v hudebních videoklipech, časopisech a reklamách a brzy také v prestižních uměleckých institucích. Studující nemohli přijít na to, proč se najednou objevilo takové nadšení pro jugoslávské dědictví, které obvykle nestojí v centru mezinárodního zájmu, a ještě méně chápali, proč se…