Ústí nad Labem si z války odneslo nejen historická traumata, ale i konkrétní fyzická poškození. Bombardováním zničený střed města ovšem nabídl výjimečnou příležitost zapsat se do urbanistické struktury výrazným autorským rukopisem. V poválečné atmosféře napětí a proměny začalo vyrůstat nové centrum. Architektura tehdejší doby se tu zhmotnila s takovou silou, že dodnes určuje identitu města. Do Ústí přicházeli architekti, kteří chtěli víc než jen stavět, toužili vytvářet obraz budoucnosti. Mnozí byli ovlivněni světovou modernou a ideály bruselského Expa 58, které rezonovaly i v jejich tvorbě. Architektura a umění se spojily v jednotný celek, veřejný prostor byl nositelem významu i ideologie.

Kouzlo vany

Nedílnou součástí architektury jedné z nejvýraznějších brutalistních staveb v centru města, bývalého sídla Krajského výboru Komunistické strany Československa, byl od osmdesátých let 20. století kamenný reliéf srpu a kladiva od akademického sochaře Antonína Procházky. Výtvarník motiv nejprve otiskl do čerstvého betonového monolitu a následně ho precizně překryl stejnými travertinovými deskami, jaké tvoří zbytek fasády. Reliéf tak nebyl na budovu dodatečně osazen, ale od počátku s ní vyrůstal – technicky, výtvarně i významově. Budova Krajského výboru nevznikla jako odtažitý mocenský blok, ale jako promyšlený zásah do struktury města. Vznikl komplex, který nevytváří bariéru, ale zapracovává do sebe komunikační osy a budovy zprůchodňuje.

Objekt kombinuje výškovou dominantu s nízkou podnoží – princip známý z návrhů Miese van der Rohe. Vnější rytmizace fasády střídá horizontální pásy oken a parapetů, čímž navazuje na okolní historickou zástavbu a opticky celek snižuje. Vertikalitu naopak akcentují komunikační jádra vystupující před rovinu fasády. Hlavním prvkem je oblý objem hlavního sálu, který jako mohutná sochařská forma vystupuje směrem k Mírovému náměstí a dává celému komplexu lidové jméno: Vana. Její zaoblená monumentální hmota, vynesená na pilířích, se stává ústřední prostorovou dominantou objektu i jeho kontaktu s městským prostorem. Zásadní je i materiálové řešení stavby: většinu plochy pokrývá světlý travertin, zatímco reprezentativní části, například vana, jsou z pohledového betonu. Tento kontrast tvoří základní kompoziční princip celé budovy: juxtapozice hladké a hrubé struktury, kruhu a osy, emocionality a racionality.

Ukrytý symbol

Právě v této logice vzniká i čtvercové pole v průčelí, výtvarně a prostorově předurčené pro plastický motiv, do něhož byl otisknut právě reliéf srpu a kladiva – plánovaný ideologický akcent, značka domu, logo vládnoucí strany. Přestože byl pevnou součástí stavby, jeho odstranění v roce 2021 proběhlo bez odborné debaty a veřejné diskuse. Rozhodnutí přišlo jakoby mimochodem v rámci větší zakázky na rekonstrukci části budovy, kterou zadalo tehdejší vedení kraje (paradoxně z KSČM). Během prací se na kraji vyměnilo vedení, které ale rozhodnutí předchůdců vítalo, neb „to, o co se začalo usilovat, už běží“. Zpočátku snad i existovala myšlenka reliéf nerozbíjet a uložit do depozitáře. Pokud by se ale někdo zabýval historií jeho vzniku, muselo by mu být jasné, že odejmutí díla bez úplné destrukce zkrátka není možné. Po sejmutí kamenného obkladu tak zůstala odhalena surová plastika v betonu s hlubokými výstupky – jizva, která se jen tak nezahojí. Zmizel symbol, ale ne otázky, které se k němu vztahují.

Srp a kladivo přitom z fasády vizuálně zmizely už krátce po revoluci. Zakryla je reklamní plachta, která se během let několikrát obměnila – v jednu dobu zde visel heraldický lev, jindy loga či výzvy. Plocha se proměnila v nosič aktuální identity, zatímco původní ideologický motiv zůstával neviditelný, ale přítomný. Dočkal se návratů, jen když plachtu shodil vítr a reliéf na chvíli odhalil. Tyto momenty, spolehlivě plnící titulní stránky místních novin, připomněly, že minulost se nedá jen tak zakrýt a doufat, že nebude foukat. Když byl reliéf definitivně odstraněn, občasný návštěvník si změny ani nevšiml. Plachta na místě zůstala, jen už pod ní není travertin s plastikou, ale cementotřískové desky. Monument zmizel stejně tiše, jako roky existoval.

Až po odstranění reliéfu se objevila snaha celý zásah zpětně reflektovat. Krajský architekt Ondřej Beneš inicioval odbornou debatu jako formu nápravy procesu, který proběhl bez diskuse a zapojení odborné veřejnosti. Odstranění symbolu, který byl výtvarně, konstrukčně i významově nedílnou součástí architektury, mělo být alespoň zpětně interdiscip­linárně diskutováno. Na iniciativu navázala soutěž Místo srpu a kladiva, vyhlášená Ústeckým krajem ve spolupráci s Fakultou umění a designu UJEP. Soutěž byla zadána jako studentská a ideová bez ambice na přímou realizaci. Cílem bylo symbolicky zpracovat prázdné místo ve fasádě a vyjádřit se k tomu, jak se dnes vztahovat k vrstvám minulosti v prostoru, který je stále živý a veřejný.

První cena nebyla udělena. Soutěž možná přinesla zajímavé koncepty, ale její podstata spíše vzbudila další otázky. Proč přichází, až když fyzická stopa zmizela? Proč nebyla vyhlášena dříve jako součást rozhodování, ne jako jeho epilog? Někteří účastníci i pozorovatelé tak vnímali celý akt spíš jako gesto napravování reputace, jako symbolickou záplatu na nepřiznanou ránu nebo jako demonstraci kulturní spolupráce kraje s akademickou sférou.

Porozumět minulosti

Odstranění symbolu, který byl pevně svázán s architekturou i s dějinami města, ve mně ale vyvolává zásadnější otázky: kdo má rozhodovat o podobě veřejného prostoru? Kdo má umisťovat umění a kdo ho může bez diskuse odstraňovat? Veřejný prostor není neutrální jeviště. Každé dílo a gesto v něm zanechává stopu – fyzickou i významovou. Dříve byla moc zadávat a umisťovat monumentální umění v rukou státu, ideologie a stranického aparátu. Symboly jako srp a kladivo se na fasády nelepily potají, byly výslovně objednány, schváleny, kontrolovány. A stejně mocensky byly po roce 1989 často impulzivně a euforicky odstraňovány.

Dnešní veřejný prostor je často formován neviditelnějšími, ale neméně silnými mechanismy: administrativním rozhodnutím, zjednodušenou zakázkou, názorovou bublinou. Nejde jen o to, co má a nemá být vidět, ale o to, kdo rozhoduje: politik, úředník, městský architekt, uznávaný umělec, vybraný historik, známý kurátor, nebo veřejnost? A co vlastně chráníme – umění, identitu, paměť, architekturu, nebo jen fasádu, na kterou cosi promítáme? Má být interpretace minulosti součástí budoucnosti města, nebo ji nahradíme tichým překrytím, plachtou, která se mění podle potřeby?

Srp a kladivo na KV KSČ nebyly jen ikonou totalitní ideologie, ale i symbolem zhmotněným v materiálu „na věčné časy“. Re­­liéf není grafika, je to beton a kámen, hmota a tíha. Dnes se politické symboly obvykle zjevují jinak: vznikají jako digitální loga vytištěná na bannery, které se dají kdykoli strhnout a vyměnit, beze stopy, bez závazku, bez trvalosti. Tento posun od materiální paměti k pomíjivé vizualitě má hlubší význam. Odráží jiný vztah ke světu, ke krajině, společnosti i k času. A přináší jinou zodpovědnost. Zatímco v minulosti bývala rozhodnutí vtisknuta do kamene, v současnosti se proměňují téměř beze svědků.

V tomto světle působí někdejší srp a kladivo téměř paradoxně: jako symbol nesvobody, který svou pevností v materiálu připomíná, že veřejný prostor může být i místem paměti – ne přepisované, ale vrstvené. Veřejný prostor nemá být svědkem tichých mizení, paměť města nemá být závislá na momentálním složení zastupitelstva, na obsahu zakázky nebo na velikosti plachty. Pokud přijímáme, že architektura a umění jsou součástí naší identity, musíme také přijmout odpovědnost za způsob, jak s nimi nakládáme – i když je chceme zpochybnit, změnit nebo odstranit.

Je důležité hledat cestu, která není ani popřením, ani glorifikací. Krásným příkladem je zásah do monumentální mozaiky Miroslava Houry, jedné z největších mozaikových realizací v Československu, jež se nachází jen pár metrů od ústeckého krajského úřadu. I ona nesla ideologický symbol a vznikala v době stranických zakázek. Na rozdíl od reliéfu však její osud neskončil kompletním zničením – sám autor navrhl úpravu problematické části. Neexistuje jednoduchý recept, ale existuje minimální rámec: odborná diskuse, transparentní rozhodování, respekt k historickému i výtvarnému kontextu. Každý takový zásah, ať už tvůrčí, nebo destruktivní, by měl být promyšlený, srozumitelný a veřejně obhajitelný. Vždy by měla být možnost interpretace namísto amputace. Nikoli proto, že bychom chtěli minulost oslavovat, ale protože jí potřebujeme rozumět a dále ji vysvětlovat.

Autorka je architektka a urbanistka.