Kompozici komiksových stránek rozkládá se stejnou chutí jako lidská těla. Ale také svými undergroundovými komiksy nabourává představy o tom, co je tabu, čemu se lze smát, zda existuje hranice mezi normálním a perverzním. Kreslíř Šintaró Kago od roku 1988, kdy debutoval v pornografických časopisech, rozšiřuje specifický okruh japonských autorů mangy, kteří čtenářům představují ty nejpodivnější věci zcela bezprostředně. Čerpá z tradice kontrakulturního japonského žánru ero guro nansensu (jehož název tvoří japonské zkomoleniny slov erotický, groteskní a nonsens) z dvacátých let minulého století i ze satirického tónu skupiny Monthy Python, jejíž skeče vstřebával s japonským rychlodabingem už v dětském věku. Nyní jeho dílo poprvé vychází česky. Manga Princezna z nekonečného hradu z roku 2021 zachází na autorovy poměry s bizarními nápady i erotikou relativně střídmě. O to lepší vhled do Kagovy poetiky může tento alternativní pohled na jeden historický úsek japonských dějin představovat.

Pornografická satira

Samouk Kago sice pochází z umělecké rodiny, ale svou tvorbu postavenou na zásadě „kreslit to, co lidé běžně nekreslí“ se otci malíři zdráhal ukázat. Přitom se mu však podařilo publikovat relativně brzy – v devatenácti letech. A jakkoli si dlouho myslel, že jeho dílo ironizující nešvary japonské společnosti hovoří především k lokálnímu, navíc spíš k menšinovému publiku, v poslední dekádě si jeho komiksy získávají oblibu také u západních zájemců – zásluhou internetu a také díky obalu desky Your Are Dead (2014) od Flying Lotus. Mysticky vyhlížející obraz hlavy s dírou místo tváře odkazuje k jednomu ranému dílu Punctures (Otvory, 1999), kde ovšem s konceptem otvorů všeho druhu pracuje poněkud syrověji.

Protagonista Punctures se v úvodu představí svým nervním sexuálním výkonem, přesně odpočítaným na 56 přírazů do ejakulace. Záhy se však obává, zda nebyla v kondomu díra. A tak pro jistotu do dalšího hned čtyři díry vyrobí sám. A také do krabice s mlékem. A do pneumatiky svého auta. To je ale jenom začátek. Na ulici – protože autem jet ze zřejmých důvodů nemůže – si raději vypíchne oko, než aby riskoval, že ho do něj někdo bodne deštníkem. „Je lepší se s vlastními úzkostmi vypořádat sám!“ Brzy je celé okolí prošpikováno otvory, které zdaleka nevznikají jen přičiněním hrdiny. Jde o stručné a úderné vykreslení dobových společenských neuróz, o ukázku toho, že Kago umí mistrně zachytit paranoiu a zneklidnit čtenáře na pouhých několika stránkách.

Většina autorovy tvorby spojuje sexualitu s ovládáním a mocí a ukazuje ji jako jeden z příkladů toho, jak pudově lidé jednají. Jeho sexuál­ní výjevy málokdy působí smysl­ně a eroticky, spíše oscilují na hraně mezi děsem a groteskní nadsázkou. Třeba diptych The Pleasure of Slippery Cross­-Section (Rozkoš kluzkého řezu, 2003) a The Desperate Sadness of a Cross­-Section (Zoufalý smutek řezu, 2003) vychází ze situa­ce, kdy je jedna žena obřím vesmírným laserem rozříznuta vertikálně vedví, přičemž zjišťuje, že její pravá a levá polovina mají poněkud jinou osobnost. Podobně bláznivé nápady předkládá Kago s naprostou samozřejmostí, nezatěžuje čtenáře vysvětlením, jen pečlivě zkoumá důsledky. Od drobných všednodenních trapností po erotické okamžiky, kdy se dvě poloviny hrdinčina těla oddávají bizarní verzi sexuál­ní pozice přezdívané 69, aniž by výsledkem bylo prosté potěšení. Výstřední způsoby stimulace nejen otvorů a erotogenních zón, ale také samotných útrob dostupných díky řezu tělem doprovází disputace o tom, jak současné komplexy souvisí s imperativy kapitalismu a jak společensky vynucovaná potřeba jistých standardů proměňuje mezilidské vztahy i vnímání pojmů, jako je milenec či přítel.

Putinovy potíže s bicyklem

Šintaró Kago vychází z prostředí undergroundového komiksu, který od sedmdesátých let navazoval na zmíněný, především literární proud ero guro nansensu, jenž se inspiroval evropskými avantgardami. Výtvarně je ovlivněn čistými linkami Kacuhira Otoma (viz třeba jeho vlivné dílo Akira z roku 1988, česky 2021), tematicky rozvíjí groteskně bizarní paranoidní komiksy Suehira Marua a dalších a přitvrzuje především v oblasti sexuální explicitnosti a různých druhů perverzí. Těžiště jeho tvorby leží v krátkých útvarech, umožňujících dotáhnout výstřední nápady do těch nejabsurdnějších konsekvencí. Z mang publikovaných v češtině se jeho dílo podobá hororovým komiksům Džundžiho Itóa. Ten také vychází z neobvyklých fantaskních či surreálných premis, ale obvykle mají především děsivý účinek. Kago pracuje spíše s nadsázkou, byť jeho příběhy mají jistě i zneklidňující parametry – už proto, že lidským tělům se v jeho tvorbě často dějí velmi nepěkné věci.

Kago ironizuje rozmanité fenomény – od striktně japonských, jako třeba sumo, po ty mezinárodní, ať už jde o zvrhlé zpodobnění olympiády, či satirickou verzi biblického stvoření v povídce Genesis. V ní bohové obdařují první dva lidi rozmařile a nahodile různými věcmi: napřed jedním, poté druhým tělesným otvorem, záhy popleteně vynalézají zubní pastu, ale nikoli zubní kartáčky, a posléze obdarovávají lidi přerušovaným koitem, který je „velkou úlevou pro ty, co si nemohou dovolit koupit kondomy“. Záhy přichází na svět ledacos – smilnění, vynález parodické mangy, nečekané dějové zvraty i náhlé konce.

I mnohé autorovy delší mangy jsou souborem krátkých děl. V povídkové knize Dance! Kremlin Palace (2003) karikuje různé podoby vlády a společenského soužití v Rusku. Předmětem satiry jsou tu korupce, hladomor, byrokratická selhání i samotná idea komunismu v sovětském podání. Do zvrhlých důsledků dovádí podobu ruské rulety za carského Ruska, rozvíjí představu baseballového turnaje za perestrojky a třeba v příběhu Let’s Ride a Bicykle vychází z velmi radikální představy, že Vladimir Putin začal ze zdravotních důvodů jezdit do práce na kole. Následující obsedantní prezidentova snaha vyřešit problém s hromaděním odpadků v košíku jeho kola je trefnou ukázkou toho, jak Kago mění obskurní premisy v popis a kritiku různých druhů nesvobodného či totalitního smýšlení, které často až maniakálně lpí na systémech pravidel, jež jsou tím nesmyslnější, čím jsou detailnější.

Paralelní verze feudálního Japonska

Princezna z nekonečného hradu pokračuje v kritice špatných forem vládnutí a autorův potměšile bizarní pohled na svět nabízí v mírně uměřenější podobě, byť například o kopulace deformovaných lidských těl tu nebude čtenář ochuzen. Příběh vychází ze skutečných událostí 16. století, kdy se vojevůdce Nobunaga Oda snažil sjednotit roztříštěné Japonsko, ale padl mečem svého věrného vazala Micuhideho Akečiho. Kago se zamýšlí nad tím, co by se stalo, kdyby střet dopadl opačně a zabit byl Akeči. Nejde však o žádný historicky věrný pokus domyslet alternativní dějiny Japonska. Kago vychází z představy, že v dějinných zlomech se svět rozvětví a existují obě paralelní verze. Ty mají podobu enormně vysokých hradů, jež se v jistém bodu dělí na dvě věže tyčící se k nebesům a popírající zákony fyziky či architektury. V každé z nich se odvíjí jedna podoba historie.

Tato premisa Kagovi umožňuje experimentovat s rozvržením komiksové stránky, která je často rozdělena na dvě půlky, na nichž se odehrává buď totéž, nebo takřka totéž, a čtenář je tak vystaven otázce, zda panely číst zleva doprava, shora dolů, či rovnou oba „sloupce“ naráz. Nejde jen o svérázné vizuální hrátky; tato forma podporuje ústřední myšlenku, zda by se něco změnilo, pokud by k popisované historické změně došlo. Autorův pohled je značně skeptický a Princezna v obou paralelních realitách líčí především neradostný vliv japonské historie a japonských vladařů na své obyvatelstvo.

Po rozdvojení architektury později dochází i k podivným zdvojením a mutacím lidských těl, která se ocitnou na hranici obou světů, a podobně jako se do sebe v závěru bortí a kolabují stránky i samotné vyprávění, rozpadají se také jednoznačné představy o tom, zda jsou tu kladné, či záporné postavy. Mezi řádky přitom Kago uštěpačně komentuje nejen neduhy feudalismu, ale i třeba patriarchát. Těch několik stránek perverzního koitu bytostí se dvěma hlavami či zadky tak pojednává především o tom, jak snadno se dá s muži manipulovat pomocí sexu.

Princezna z nekonečného hradu je ideální vstupenkou do transgresivní poetiky Šintaróa Kaga. Doufejme, že se na českém trhu objeví také některé jeho soubory kratších děl, v nichž se síla jeho tvorby manifestuje nejúderněji.

Šintaró Kago: Princezna z nekonečného hradu. Přeložila Anna Křivánková. Argo, Praha 2024, 200 stran.