Nejen v Česku, ale i v sousedním Polsku provázela poslední měsíce vlna změn ve vedení prestižních divadelních institucí. K výměnám došlo v mnoha městech, největší pozornost se však soustředila na Varšavu. Do čela Teatru Narodowého nastoupil Jan Klata, v Nowém Teatru vystřídal Michał Merczyński dlouholetou ředitelku Karolinu Ochab a Teatr Po­­wszechny převzala režisérka Maja Kleczew­ska. Její jmenování provázejí spory – od pochybností o regulérnosti výběrového řízení až po obvinění z psychického nátlaku při zkouškách. I tímto nechtěným mediálním rozruchem se ovšem symbolicky navázalo na éru Pawła Łysaka a Pawła Sztarbowského, kteří stáli za řadou nejen umělecky oceňovaných, ale i vysoce provokativních a společensky rezonujících inscenací.

Před více než osmi lety způsobila obří skandál Klątwa režiséra Olivera Frljiće. Inscenace tematizovala zneužívání dětí v katolické církvi a obsahovala i scénu, v níž herečka předváděla orální sex se sochou Jana Pavla II. Následovaly demonstrace, pokusy o přerušení představení i výhrůžky smrtí. Kulturní válka se o rok později přelila také do Česka, kdy byl Frljić pozván na festival Divadelní svět Brno s Klątwou a další inscenací Naše násilí a vaše násilí. V Divadle Husa na provázku tehdy představení přerušila skupina tzv. Slušných lidí a záležitost se na popud arcibiskupa Duky dostala až k soudu. Dalším případem byla adaptace knihy Mein Kampf v režii Jakuba Skrzywanka. Tvůrci chtěli upozornit na paralely mezi historickými formami fašismu a současným nárůstem krajní pravice. Přestože inscenace obsahovala řadu provokativních momentů – od zamazávání obličeje Černé madony čenstochovské po úryvky z nacistických propagandistických filmů – ve srovnání s Frljićovou tvorbou nepůsobila jako dehonestace a pražské uvedení v rámci festivalu Palm Off se obešlo bez incidentů. V Polsku ovšem vyvolala značnou diskusi a téma se dostalo na stránky nejen tamních, ale i mezinárodních médií.

Po zhlédnutí zářijového představení v Teatru Powszechném a zpětném pročítání zmíněných bouřlivých diskusí jsem si kladl otázku, zda lze tyto kulturní střety přenést i na naše prostředí. Česká situace je v mnoha ohledech odlišná – nemáme za sebou vládu konzervativní strany s kulturně válečnou agendou a divadlu se u nás nedostává v denících takového prostoru jako v Polsku. Přesto je pozoruhodné sledovat, jaké postavení může divadlo ve společnosti mít a jak dokáže veřejnou debatu ovlivňovat. Kdy se něco podobného naposledy podařilo u nás? Před sedmi lety na Divadelním světě? Vynechme dílčí boje, jako byl spor o Divadlo Lampion, kde kritika připravované dětské inscenace MáMa sloužila jen jako zástěrka pro dlouhodobou snahu ovládnout síť kladenských divadel. Nechci obhajovat Frljićovu lacinou provokaci, ale ani zatracovat snahu prolamovat tabu a hlasitě upozorňovat na sílící problémy. Otázka zní: může provokativní inscenace kritizující moc skutečně fungovat bez vyvolání kulturního konfliktu? Pokud ano, má vůbec smysl apelovat z jeviště, když dopad takového představení nepřesáhne hranice sálu, a tedy jen úzký okruh pravděpodobně již přesvědčeného publika?

Do Česka sice umíme zvát kontroverzní zahraniční režiséry, ale domácí tvorba se jen zřídka odváží výrazně zasáhnout do veřejné debaty. Když už vznikne společensky kritická inscenace, nemá dostatečnou sílu – často skončí v časopisech s omezeným dosahem. Pokud mainstreamová média divadlu neposkytují dostatečný prostor, bylo by načase, aby si o jejich pozornost samo hlasitě řeklo. Jinak nám nezbude než sledovat, jak kulturní rubriky donekonečna referují o nové řadě zahraničních seriálů, koncertech popových hvězd a nekrolozích slavných herců, které občas proloží recenzemi z již tak hojně navštěvovaných pražských či brněnských scén.

Se začátkem nové sezóny přicházejí do čela tuzemských divadel noví šéfové. Při pročítání dramaturgických plánů se zdá, že málokdo se chystá otevřít skutečně palčivá témata: od zmíněné fašizace společnosti přes rostoucí vliv oligarchů až po ostudnou českou pozici k probíhající genocidě palestinského obyvatelstva. Otevírání takových otázek s sebou nevyhnutelně nese nejen společenský tlak, ale i politické střety – a v dnešní době především riziko omezení finanční podpory, jak to známe z Polska, Slovenska či Maďarska. V podfinancovaném sektoru, jakým je divadlo, se jedná bezpochyby o velké sousto. Zbývá otázka, zda noví umělečtí šéfové chtějí nadále budovat divadlo jako uzavřený kosmos, nebo se odhodlají jeho bublinu prorazit. Znamená to dostat se do pozic nepříjemných, možná přijít o část publika – ale také upozornit na témata, před nimiž neustále přivíráme oči. Bez odvahy a boje to ale nepůjde.