Vstoupíme­-li v současné době o přestávce do školní třídy, zpravidla uvidíme několik lidí s mobilem v ruce: hrají hry, scrollují na Instagramu, sdílejí si memíčka a videa z TikToku. Další se hrbí u laptopů a tabletů, dopisují školní eseje, kreslí si, koukají na seriál anebo dopisují komentář k poslednímu příběhu, který si přečetli na Wattpadu. Najdou se tu i tací, kteří si čtou papírovou knihu: young adult literaturu, Orwella, Mornštajnovou, komiksy. A spousta z nich má na uších sluchátka a v nich puštěné všelicos, včetně hudby, kterou večer použijí na dramaťáku anebo v kursu současného tance. Jinými slovy: čtou a jsou konfrontováni s různými médii.

Každý známe něco

Zhruba takto si můžeme představit prostor konvergentní kultury, o které píše teoretik médií Henry Jenkins ve své monografii Convergence Culture (Konvergentní kultura, 2006). Už tehdy si všímal, že nikdo z nás nemůže znát z oblasti (populární) kultury všechno, ale že každý známe alespoň něco, a proto bude výhodné, když své zkušenosti, zdroje a dovednosti budeme sdílet, abychom se tak vyrovnali alespoň s kulturními změnami, které probíhají. Nabízí se otázka, nakolik jsme se s proměnami na poli kultury vyrovnali ve školách a nakolik se (ne)proměnil náš vztah ke čtení. Jak se proměnila role příběhu,…