Do mexického exprezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora (AMLO) vkládala část evropské levice určité naděje. Jaký je jeho odkaz ve vztahu k zapatismu a sociálním hnutím obecně?

AMLO potvrdil to, na co už dříve upozornil novinář Raúl Zibechi: sociální hnutí čelí za progresivních vlád často větším útokům než během těch pravicových. Nezaložil tedy své hnutí Morena s úmyslem vybudovat širokou identitu, do níž se vejdou všichni se svými rozdíly. Naopak ho vystavěl na nekritickém multikulturalismu, který funguje ve prospěch systému a který staví na konceptu občanství. V Mexiku máme šedesát osm oficiálně uznaných původních národů, přesto pro ně ne­­existují žádné diferencované politiky, které by reagovaly na jejich specifické potřeby.

Během AMLOva mandátu docházelo k spektakularizaci, rasismu a exotizaci původních obyvatel, včetně symbolického přivlastňování zapatistických požadavků a návratu k paternalistické politice státu vůči indigenním komunitám. I když se prezentoval jako „člověk zdola“, bylo vidět, že pohrdá nejen zapatismem, ale také feministickým hnutím, rodiči hledajícími své pohřešované děti nebo migranty.

Za jeho vlády nakonec došlo k prohloubení neoliberálního modelu doprovázeného korporativizací mnoha sociálních hnutí a rozkladem sociální struktury skrze individualizaci veřejných zdrojů. Příkladem může být program Sembrando Viva (Zasévání života), který komunity označují jako „zasévání závisti“ nebo „zasévání plechovek“, protože zdroje, které měly podporovat zalesňování, nejsou přerozdělovány správně a vedou často spíše k devastaci životního prostředí nebo k alkoholismu.

A konečně, ačkoliv AMLO sliboval vrátit armádu do kasáren, institucí, která v rámci federálního rozpočtu nejvíce posílila, je Ministerstvo národní obrany a militarizovaná policie, která je dnes přítomná úplně všude. AMLO se sice pokusil změnit některé logiky systému, ale radikální transformaci nelze provádět z prezidentského křesla. Skutečné změny musí vycházet od lidí, z jejich čtvrtí a komunit.

Co nová prezidentka Claudia Sheinbaum? Na konci loňského roku prohlásila, že její vztah se zapatisty se zakládá na respektu, zároveň ale zdůraznila, že bude hájit projekt strany Morena. Pokračuje tedy v politice svého předchůdce?

Obávám se, že se situace ještě zhorší. Systém v Mexiku má nyní poprvé v historii tvář vzdělané vědkyně, ale zároveň prezidentky militaristické a neoliberální, která neplánuje skoncovat s kapitalistickým modelem akumulace, „rozvoje“ a „pokroku“. Sheinbaum sice používá zapatistické fráze, což může vyvolat falešný dojem, že se sociální hnutí dostala k moci, ale ve skutečnosti vidíme hlubokou militarizaci země a prohlubující se propojení organizovaného zločinu se státem. Místo investic do zdravotnictví a školství směřují prostředky do státních kontrolních orgánů, například do nového Jednotného registru obyvatelstva s biometrickými údaji.

Sheinbaum, stejně jako AMLO, je ale třeba chápat v širším historickém a geopolitickém kontextu. Nacházíme se uprostřed procesu globální rekonfigurace. Impérium čelí několika souběžným krizím a šíří smrt, aby udrželo akumulaci.

Subcomandante Marcos nedávno varoval, že rakety, které dopadají na Gazu, nakonec zasáhnou i jejich města, pokud nedojde ke změně kursu. Zapatisté proto nabízejí jiné globální cesty obrany života, internacionalismus pro 21. století, internacionalismus komunit a rozdílů. I proto v roce 2021 procestovali devatenáct evropských zemí v rámci Travesía por la Vida (Výpravy za Životem), během níž se setkali například s komunitou Sámů, squat­­tery, anarchisty, odboráři, sexuálními pracovnicemi, migranty a dalšími kolektivy, které stále vzdorují.

Když se bavíme o programu hnutí Morena a prezidentce Sheinbaum, nejde nezmínit takzvané megaprojekty, jako je Tren Maya (Mayský vlak). Zasáhly negativně zapatistické komunity?

Mylně pojmenovaný Mayský vlak není izolovaným megaprojektem, ale součástí územní rekonfigurace, která probíhá už řadu let. Sociolog Pablo González Casanova dokonce varoval, že by kvůli ní mohlo Mexiko čelit rozpadu. Na severu země totiž dochází k akumulaci finančního kapitálu. Integrovaný projekt Morelos má zajišťovat energii pro prů­mysl ve středu Mexika, zatímco na jihovýchodě usiluje Interoceánský koridor o propojení pobřeží států Oaxaca a Veracruz za účelem přepravy zboží. A tak už chybí jen „Mayský Disneyland“, aby mohly mít korporace indiány jako v muzeu, tak jak to mají rády.

Subcomandante Marcos k tomu řekl, že akumulace kapitálu s sebou nese procesy ničení, vylidňování, přestavby a opětovného osidlování. Nejprve zničí území materiálně i kulturně. Zatímco lidé přicházejí o svou půdu, nastupují korporace, „zákon a pořádek“, armáda, organizovaný zločin, sexuální otroctví, obchod s drogami a alkoholismus. Takto se rozkládá sociální struktura, aby kapitál mohl přijít s turistikou, letovisky a golfovými hřišti. To je nové národní panorama přetvořené skrze megaprojekty. Claudia Sheinbaum to nakonec shrnula sama: „Mayský vlak je jen začátek, čeká nás mnoho dalších vlaků.“

Byli jsme během mandátů Obradora nebo Sheinbaum svědky přímých útoků státu na zapatistická území?

Nemůžeme říct, že by stát podnikal „přímé“ útoky, ale máme důkazy, že vláda prováděla leteckou fotogrammetrii za účelem průzkumu autonomních území v Chiapasu. Z Guacamaya Leaks také víme, že policejní výcvikové skupiny mají vazby na izraelský Mossad. Před několika měsíci během zapatistického uměleckého festivalu Rebel y Revel (Arte) vyslal stát k hlídkování vozidla Národní gardy. Na místě byly tisíce lidí z autonomních komunit i mezinárodní komunity. To je jasné zastrašování, ne? Nedávno navíc místní a federální policie spolu s armádou unesly dva členy zapatistických komunit. Život jim nakonec zachránil tlak domácí a mezinárodní občanské společnosti.

Válka se vede také ideologickými zbraněmi. Jsme svědky ideologické protipovstalecké strategie, kdy stát rozšiřuje tvrzení typu, že zapatisté nechtějí pustit nikoho na svá území, protože si chtějí nechat uran z Chiapasu. Chiapas je sice nejmilitarizovanějším státem Mexika, ale situace je složitější. Problémem není jen stát. Podle samotných zapatistů je Chiapas „na pokraji občanské války“ a sociální struktura se rozpadá čím dál víc. Chiapas je územím migračních karavan, obchodu s lidmi a oblastí, o které se přou dva nejmocnější kartely – Kartel Jalisco Nová Generace a Kartel Sinaloa.

Jalisco dnes kontroluje hranici s Guatemalou, ale válka se Sinaloou se každým dnem vyostřuje. Jak to dopadá na zapatistické komunity?

Subcomandante Moisés ve svém ­prohlášení z poloviny loňského roku vůbec poprvé upo­­zornil, že organizovaný zločin obkličuje ko­munity, a to nejen fyzicky, ale i ideologicky. Vidíme, jak do komunit proniká kultura takzvaných narcocorridos, estetika narco oblečení, pozlacených zbraní, velkých pick­-upů a obraz hypersexualizovaných žen. Bohužel můžeme také konstatovat, že v Chiapasu vznikl vůbec první indigenní kartel v Mexiku, který se jmenuje Kartel Chamula. Ten je známý hlavně tím, že produkuje „etnoporno“, ve kterém zneužívá ženy z mayské komunity Tzotzil. Organizovaný zločin je třeba chápat jako jednu z dalších kapitalistických korporací, která je součástí širší logiky akumulace prostřednictvím militarizovaného a kriminálního vyvlastňování, jak ji definuje antropolog Gilberto López y Rivas.

Když se bavíme o hrozbě občanské války a různých ozbrojených skupinách, lze pozorovat ozbrojené střety mezi nimi a zapatisty?

Z dostupných informací nevyplývá, že by docházelo ke střetům, ale k útokům ano. V Chiapasu existuje dlouhodobý problém s různými paramilitárními skupinami, jako jsou Máscara Roja (Rudá maska), Los Chinchulines (Vnitřnosti), nebo skupina s perverzním názvem Paz y Justicia (Mír a spravedl­nost). V poslední době na komunity ale opakovaně útočí hlavně Regio­nální organizace pěstitelů kávy z Ocosinga, která vytlačuje podpůrné základny EZLN (Zapatovy armády národního osvobození). Existují také zdokumentované případy, kdy paramilitární skupiny otrávily komunitní rybníky, zabily dobytek, zničily úrodu a podobně.

A tyto paramilitární skupiny mají vazby na stát?

Ano, víme, že existují politiky, skrze které byly a jsou paramilitární jednotky podporovány státem.

Dosud jsme mluvili hlavně o nepřátelích zapatismu. Existují ale kromě Národního indigenního kongresu v mexické společnosti také nějací klíčoví spojenci v urbánním kontextu?

Zmínil bych především Lidovou organizaci Francisco Villa nezávislé levice (OPFVII), která se přímo inspiruje zapatisty. Podepsala Šesté prohlášení z Lacandonské džungle a nedávno také Prohlášení za Život. Jejich autonomní komunity bychom mohli považovat za „městské zapatistické karakoly“. Raúl Zibechi je popisuje jako největší městskou autonomii v Latinské Americe.

OPFVII má několik sídel. Jedním z nejdůležitějších je Acapatzingo v městském obvodu Iztapalapa – oáza uprostřed jedné z nejmarginalizovanějších čtvrtí v Ciudad de México, kde je násilí na denním pořádku. Uvnitř svých bran mají vlastní vzdělávací systém, komunitní rádio, zdravotní péči a celou řadu symbolů a rituálů vystavěných kolem figur zvaných Los Panchos nebo Las Panchas, které jsou inspirovány revolucionářem Panchem Villou. OPFVII staví na logice reprodukce odlišného života, která odmítá soukromé vlastnictví a přitom umožňuje vést důstojný život. To by mohlo být velkou inspirací pro hnutí proti gentrifikaci, které nyní vzniká v hlavním městě.

Jérôme Baschet ve své knize Zapatistická zkušenost popisuje, jak nedávná transformace autonomních institucí převrátila pyramidu a přenesla největší moc na lokální komunity. Jak tyto změny hodnotíte?

Byly oznámeny u příležitosti třicátého výročí povstání v roce 2024. Jedná se o zajímavý experiment v rámci budování autonomní společnosti. Mezi oznámenými změnami je i zrušení Autonomních rebelských zapatistických obcí (MAREZ). Dříve několik vesnic tvořilo komunitu, poté autonomní obec a několik obcí pak karakol. Po letech fungování se ale ukázalo, že moc nebyla vždy vykonávána podle principů „velet, ale naslouchat“.

Komunity se shodly, že tato struktura měla své nedostatky, zejména kvůli koncentraci moci v takzvaných Radách dobré vlády. Rozhodly se proto moc decentralizovat a posílit roli lokálních základen. Proto vznikly Místní autonomní vlády (GAL) s přímějším rozhodováním.

Vnímám to jako prohloubení autonomie. Lidé už se nezodpovídají širším strukturám. Zapatistické území není homogenní ani kompaktní. Existují velká města, kde žijí pouze zapatisté, zatímco jinde najdeme pouze jednu zapatistickou rodinu. Místní autonomní vlády reagují na potřeby každého území. Sebeurčení musí samozřejmě respektovat zapatistickou strukturu, ale konkrétní podoba už závisí na jednotlivých subjektech.

Koordinaci již nebude zajišťovat dvanáct Rad dobré vlády, ale zapatistické kolektivy sdružené v GAL. Celkově dochází k prohloubení autonomie a překročení dříve neprostupných hranic. Tuto transformaci můžeme vnímat také jako široce pojatou obranu území a distribuci a prohloubení komunitních ekonomik. Zejména proto, že reorganizace staví na myšlence společně sdílených statků. Nyní můžete obdělávat půdu, pokud nepatříte k organizovanému zločinu nebo paramilitárním skupinám. Celá zapatistická struktura se otevírá a rozšiřuje komunitní logiku odporu na další vesnice, bez ohledu na to, zda jsou zapatistické, nebo ne.

Mohl byste přiblížit situaci LGBT+ komunity na zapatistickém území?

Tady bych určitě doporučil práci Sylvie Marcos, která se věnuje tématu fluidity genderu v zapatistickém hnutí. V zapatistických komunitách je genderová perspektiva ústředním tématem. Je to jediné území v Mexiku, kde nedochází k femicidě ani k obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Pokud jde přímo o LGBT+ komunitu, dobrým příkladem je podle mě Marijose – z pohledu západní společnosti trans osoba.

V roce 2021 byla součástí Oddílu 421, který odcestoval do Evropy 500 let po „pádu“ Tenochtitlánu, čímž zapatisté obrátili naruby cestu kolonizátorů, aby „dobyli Evropu“. Oddíl, který sloužil jako předvoj již zméněné Výpravy za Život, se jmenoval 421, protože v něm byli čtyři ženy, dva muži a jedna nebinární osoba. Marijose byla také první, která vystoupila na evropskou pevninu, aby se symbolicky rozešla s heteropatriarchální západní modernitou. Machismus a homofobie jsou zakořeněné v komunitních praktikách, stejně jako v celé mexické společnosti, na zapatistickém území ale dochází k hlubokým proměnám v sexuálně­-afektivní a genderové oblasti, i když je stále co zdokonalovat.

Když se mluví o zapatismu, téměř vždy se zmiňuje jeho organizační forma nebo politická filosofie, vy se ale věnujete tématu estetiky. V jedné ze svých knih jste prohlásil, že v zapatismu existuje nerozlučný vztah mezi uměním a politikou. V čem spočívá?

Nejdříve si musíme vyjasnit, že mluvit o umění a politice neznamená mluvit o propagandě. Pokud je politika součástí každodenního života, je také součástí symbolických praktik. Umění je tvorba významů a symbolů, ale zároveň i forma produkce, oběhu, spotřeby a komunikace. Nejde jen o explicitně politický obsah. Rozhodnutí, kde dílo vystavit, je samo o sobě politické. Dokonce i povyšování eurocentristické představy o umělci jako o bohem osvíceném géniovi na úkor představy, že každý člověk má tvůrčí potenciál, je politickým rozhodnutím.

Tento způsob uvažování má kořeny na zapatistickém území již od dob ilegality. Od osmdesátých let existovaly kulturní buňky, které se věnovaly divadlu, hudbě nebo poezii. Nešlo jen o ideologickou reprodukci, ale také o budování komunity a sociální soudržnosti mezi původními obyvateli, rolníky a městskými marxistickými guerillami. Velmi formativní bylo například komunitní kino, kde se promítaly snímky o jiných sociál­ních zápasech. Filmy často dorazily bez titulků a samotné komunity si k nim vymýšlely dialogy a mísily tak poetiku, performativitu a politiku.

Já se zaměřuji právě na tuto symbolickou a poetickou sílu, která vychází z komunit. Například na klíčové fráze jako „Zakryli jsme si tvář, abyste nás viděli“, které jsou nabité symbolikou a pronikají do každodenního života. Zajímá mě, jak se tradiční umělecké praktiky indigenních komunit mísí se zapatistickými idejemi a dávají politickým vyjádřením nové významy. Zapatismus dosáhl národního i mezinárodního kulturního dopadu, vyvolal symbolickou, poetickou a politickou proměnu levice po celém světě a urychlil kulturní tvůrčí explozi, která inspirovala nové generace indigenních umělců, jejichž vzestup by bez povstání trval mnohem déle.

V knize Poetiky odporu se věnujete epistemologii a dekolonialitě. Je v zapatismu umění „nástrojem“ vyjádření nezápadních kosmovizí a propojení urbánních a indigenních prvků hnutí?

Dialektika mezi poetickým, politickým a konkrétní realitou je zajímavá. Někdy je těžké napojit se na sociální základnu, pokud hovoříme v pojmech jako „třídní boj“ nebo „nadhodnota“. Ale prostřednictvím umění, literatury a jiných kulturních projevů je snazší navázat spojení mezi jinými formami organizace.

Například v Příbězích Starého Antonia, které sepsal Subcomandante Marcos, znovu ožívá část mayské kosmovize. Vyprávění o tom, jak se zrodili bohové nebo svět, se propojuje s kritickou teorií nebo libertariánskou pedagogikou. Právě zde vzniká mocný překryv. Už nemusíme nutně mluvit o třídním boji, ale můžeme používat jiné kategorie, které jsou komunitám bližší a které pomáhají sbližovat různé sociální skupiny.

Existuje nějaké spojení mezi zapatisty a mexickou tradicí revolučního umění reprezentovanou osobnostmi, jako byl malíř Diego Rivera nebo grafik Leopoldo Méndez?

Mexiko má silnou muralistickou tradici, ale nemyslím si, že existuje nějaká souvislost mezi ní a uměním zapatistických komunit. Mexický muralismus byl projekt podněcovaný Josém Vasconcelosem a jím řízeným Ministerstvem veřejného školství, který usiloval o ideologickou a kulturní reprodukci ze strany státu směrem ke společnosti. Šlo o hierarchický projekt. Instituce kontrolovaly dis­kurs, symboly, témata, místa vystavování, stejně jako rozlišování mezi vysokou a nízkou kulturou nebo mezi uměním, uměleckými řemesly a folklórem. Tyto kategorie fungovaly jako mechanismy kulturní inferiorizace jinakosti a podporovaly estetickou kolonialitu, tedy systém, který kontroluje senzibilitu a reguluje, co lze cítit a vyjadřovat.

Proto je důležité, aby procesy osvobozování byly doprovázeny uměním a symbolikou. Jedná se o ontologickou restituci hodnot a vlastní subjektivity většiny. Zapatistické komunity výrazně rozšiřují pojetí umění. V prohlášení Umění, věda, původní národy a sklepy světa definují umělce jako toho, kdo tvoří nezávisle na kánonech a klasifikacích. V marxistickém smyslu, i když to tak sami zapatisté neformulují, to souvisí s rozdělením mezi manuální a intelektuální prací.

V kapitalismu má právo být vědcem nebo umělcem jen pár privilegovaných jedinců. Díky čtyřiceti letům odporu mohou dnes ale zapatisté svobodně vykonávat obojí. Mohou být po ránu rolníky, odpoledne malíři, večer trávit čas s rodinou a na druhý den studovat matematiku. Umění a věda nejsou od společnosti odtržené sféry. Umění je součástí samotného života: zapatisté mluví o umění milpy, kolektivní práce nebo umění odporu. Navracejí se tak k původnímu významu slova „aisthesis“, tedy formě senzibility, na jejímž základě poznáváme a utváříme svět.

Napadá vás nějaká lekce, která by mohla být ve vztahu umění, estetiky a politiky inspirativní pro urbánní nebo západní hnutí?

Hlavní je si uvědomovat, že umění, estetika a politika jsou propojené, ale nemusí být nutně totožné. Estetika se neomezuje jen na potěšení, ale také obnovuje epistemologie, které souvisejí s metafyzikou, božstvím, systémem našich konkrétních vztahů, ale i způsoby, jak se uzdravovat z koloniálních dějin. V tomto smyslu musíme estetiku chápat obsáhleji než jen optikou umění, spíše jako širší způsob žití, v jehož jádru je porozumění jinakosti.