Temu jsem objevil začátkem loňského roku. Už nevím, co jsem tam hledal, zato si vzpomínám na podivný dojem, který ve mně první návštěva obřího online tržiště vyvolala. Znejistělý ani ne tak „podezřele nízkými“ cenami, jako spíš low­-cost vzhledem webu, nesmyslnými popisky a chaotickou grafikou reklamních obrázků, kladl jsem si typickou otázku: Je možné, aby něco tak divného nebyl podvod?

Podcenil jsem psychologii levného nákupu: roli nejistoty a podezření v dramatu výhodné koupě. Je to jako na lovu, výsledek je nejistý. Jenže právě tohle riziko navrací zástupům drobných šetřílků jejich hrdost. Nenakupujeme „jako miliardáři“, jak hlásá slogan Temu, nakupujeme svým možnostem navzdory! Fórem, kde se o tento lidový mýtus – nebo o radost z jeho naplnění – dělíme s ostatními členy tlupy, jsou recenzní komentáře. Pokud adaptér za pár korun podle chlapíka z druhého konce světa, vybaveného (levným) měřákem, „dělá, co má“, je to prostě úlovek!

I tak jsem postupoval obezřetně. Během roku a půl jsem si pořídil držák na telefon (46 Kč), čepici (27 Kč), balení brusných houbiček (68 Kč), teploměr (měří s odchylkou dvou stupňů, 19 Kč), sadu na opravu zipů (16 Kč), rychloupínací popruh (38 Kč), vložky do bot (nic moc, ale byly za 8 Kč), plašičku zvěře (35 Kč), pouzdro na brýle (s malým defektem, 42 Kč) atd., atd. Když jsem se o svých výpravách na Temu zmínil známému s normálním platem (který pro­padl Allegru), kroutil hlavou: „Víš, že tě Číňani můžou sledovat?“ Odpověděl jsem se sebejistotou ostříleného šetřílka: „Proto nepoužívám aplikaci, nakupuju jenom přes web.“

Jenže… Podle mé ženy jsou moje nákupy přízemní. Sama si na Temu objednala hromadu prsních „implantátů“, plastových ňader s barvou a konzistencí jahodového pudinku vyklopeného z misky. „Fuj, co to je?“ Prý materiál, bude z toho asambláž. Artemis efeská z čínského silikonu, zmutovaná bohyně dobrého lovu…