„Ráda bych si s tebou pokecala o filmu Sirat, měl bys na něj zajít, ale nemůžu ti o něm nic říct – snad kromě toho, že v něm jde tak trochu o technotravellery,“ lákala mě kamarádka na aktuální snímek španělsko­-francouzského režiséra Olivera Laxeho, který letos na festivalu v Cannes obdržel cenu poroty. Tajnosnubné narážky jsem pak slyšel ještě od řady známých, přičemž se zdálo, že některé z nich filmuhranul, jiné vysloveně rozčílil, a většina jako by nevěděla, co si o něm vlastně myslet a co si s evidentně intenzivním diváckým zážitkem počít. Všichni bez výjimky ale měli potřebu o snímku mluvit a umlkali jen ve chvíli, kdy jsem se ocitl v doslechu.

Pro úplnost dodám, že zmínění známí jsou vesměs nějak svázáni s českou freetekno subkulturou, takže když se ke mně doneslo, že se na film chystají do kina podruhé, aby si ujasnili, co to vlastně viděli, bylo rozhodnuto. Mezitím jsem neprozřetelně kývl na to, že bych o filmu mohl něco napsat. Následující řádky jsou každopádně spíše pokusem zaznamenat emoce, které film vyvolal ve mně i v mém okolí, než klasickou recenzí.

Povědomé reálie

Pokud jste nikdy nebyli na venkovním ravu, natož takovém, který se odehrává na poušti, první minuty road movie Sirat vás okamžitě přenesou na mejdan uprostřed fantaskní marocké krajiny. A pokud naopak podobnou zkušenost máte, začne ve vás hlodat myšlenka, že režisér se zkrátka domluvil s nějakými travellery a ti ho nechali točit. Od stavění soundsystému přes dupající tanečníky a množství obytných náklaďáků a dodávek až po hypnotický zvukový podkres producenta Kangdinga Raye totiž všechno působí přesvědčivě (nechme nyní stranou, že středy a výšky v levé části stěny filmaři zapomněli přikurtovat; k technikáliím se ještě dostaneme).

Někdo sem ale na první pohled nepatří. Otec Luis a syn Esteban, protagonisté filmu, sice nejsou na free párty omylem, ale přijeli pouze proto, že zde hledají svou dceru, respektive sestru Mar, která odešla z domova a podle všeho se přidala k nějakému potulnému soundsystému. Veskrze uvěřitelná zápletka následně vyústí v jinak zhola nepravděpodobné spojení několika postarších technonomádů s dvojicí nově příchozích, tedy v setkání dvou zcela odlišných světů. Začíná hypnotická jízda vyprahlou africkou krajinou z jedné párty na druhou. Tempo zde určuje veteránský expediční mercedes „kurzhauber“, všudypřítomné dunění basových reproduktorů nebo vrnění experimentální elektronické hudby a ovšem také úchvatný i nehostinný terén marocké pouště a hor.

Ve výsledku spíše málomluvný snímek v první polovině nechává diváka nahlédnout do života technotravellerů starší generace, kteří jsou podobně opotřebení jako jejich káry, z čehož je patrné, že tu nemáme co do činění s dočasnou generační revoltou. Někteří mají amputované končetiny, jinak se ale jejich možnosti zdají neomezené. Například v tom, že můžou jet, kam chtějí, a stejně tak můžou, kde chtějí a na jak dlouho chtějí, i zastavit. Pokud tedy mají diesel a jídlo.

Všechno se to děje bez zbytečného vysvětlování, jen v náznacích a momentkách – svoboda divokého životního stylu se vyjevuje ve zdánlivě nedůležitých replikách, v náladě, kterou zprostředkovává kamera přitahovaná doširoka otevřeným prostorem a ubíhající silnicí či prašnou cestou. A pak jsou zde samozřejmě drobné civilní interakce a konfrontace obou nesourodých částí skupiny, které vytvářejí dynamiku celé výpravy. Třeba dialog Luise a jedné nomádky, která zrovna zapojuje odpálené repráky, vyhozené po poslední párty: „Ale mně se ten zvuk hrozně líbí, všechno zrecykluju. Nikdy nehrajou úplně stejně a nemůžeš vědět, jak dlouho ještě vydržej.“ Když pak Luis říká, že je to na něj moc nahlas a že v tom nic neslyší, dostane jedinou možnou odpověď: „Tohle se neposlouchá, na to se tancuje.“ Jindy se zase malý Esteban ptá jednoho z travellerů, jestli má rodinu, a dozví se, že jeho rodina jsou přátelé, se kterými zrovna putují. Nechybí ani pár povědomých reálií z prostředí rave komunity, například pes, který sežere „ztripovaný hovno“, nebo „sifonování“ dieselu.

Bad trip

Šťouralové z freetekno scény samozřejmě v Siratu najdou i pár nesrovnalostí, počínaje tou, že podobnou terénní cestu by dokázal ze všech tří aut pravděpodobně projet jen zmiňovaný kurzhauber, případně že není jasné, z čeho se na poušti napájejí dvě kompaktní bedny, když na střechách aut nevidíme solární panely, nikde nevrčí žádný generátor a naftové nádrže už jsou stejně skoro prázdné. Něco podobného ale platí takřka pro každý film – spíše než o chyby jde zkrátka o to, že hraný snímek zde nemá suplovat dokumenty, které navíc už nějaký ten pátek existují a které zachycují například legendární cesty soundsystémů Sound Conspiracy a Desert Storm.

Putování na další párty, kde by snad mohl příběh skončit šťastným shledáním s Mar, narušují jen občasné kusé zprávy a indicie zvenčí, které dávají tušit, že mezitím kdesi začíná blíže nespecifikovaná válka s dopadem na celý svět. O důvod víc pokračovat dál, pryč od všeho na další tucku, kde to sice také duní a bouchá, ale pouze z reproduktorů.

Jenže zhruba v polovině stopáže se vše radikálně zlomí tak nečekaným způsobem, že to od režiséra nelze brát jinak než jako pečlivě promyšlenou schválnost vůči divákovi a svého druhu manipulaci, která vás uvrhne nejdříve v nejistotu a později v pocit nepatřičnosti, jehož se úplně nezbavíte až do závěrečných titulků. Zážitek je to zprvu až fyzicky nepříjemný – útroby se vám sevřou způsobem, který amatérským psychonautům připomene tu setinu vteřiny, kdy se z vysmátého psychedelického výletu stane nejhorší noční můra a párty, která měla i díky drogám mimozemsky rajskou příchuť, se promění v peklo na zemi.

Podobenství?

Šok a zoufalství protagonisté Siratu trochu očekávatelně řeší psychedelickým výletem („udělá nám dobře“), což není spoiler, protože beztak od začátku tušíte, že Luis v průběhu cesty coby prototyp „normálního“ otce rodiny podobnou kúru zakusí. Co následuje, se bez konkretizace těžko popisuje. Prozradím jen to, že tenhle bad trip zřejmě nemá skončit. Válka, před níž tříčlenná kolona ujížděla, jako by se zhmotnila tam, kde ji nikdo nečekal. Vrstvení šokové terapie nicméně přestává mít takový účinek jako na počátku a stejně jako platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem, posouvá se Sirat z existenciální a dramatické roviny repeticí jednoho a téhož ke grotesce a vlastní karikatuře, byť podle všeho nechtěné.

„Sirat je most, který vede z ráje do pekla. Než na něj vstoupíš, uvědom si, že je tenký jako vlas a ostrý jako meč.“ Symbolické úvodní motto filmu, převzaté z jednoho z hadíthů (ústní svědectví o činech a skutcích islámského proroka Mohameda), má sice poměrně jednoznačné vyznění, ale přesto nemůže bezezbytku zodpovědět otázky, které se po zkušenosti se Siratem přímo vtíravě vnucují. Proč například Laxe filmovou recepci jedné subkultury vřadil do tak bezútěšného kontextu a ještě tuto bezútěšnost znásobil tak drasticky, až je nakonec spíše k smíchu? Co tím chtěl o daném životním stylu říct? Vizuál­ně, zvukově i režijně uhrančivý Sirat diváka zkrátka nutí hledat smysl tam, kde nabízí spíše jen podobenství, přičemž ve hře zůstává i varianta, že jasný záměr vůbec nemusí existovat. Možná i z toho důvodu na film někteří chodí dvakrát.