Čtrnáctiletá dívka z průmyslového městečka Sant Esteve Sesrovires jede s kamarády z práce. Z reproduktoru auta zní Camarón de la Isla. Čtvrť je plná přistěhovalců z Andalusie, flamenco zde není exotikou nebo nostalgií, je součástí každodenní žité zvukové reality. Dívka slyší poprvé v životě cante jondo a něco v ní sepne. Následuje osmileté formální studium na konzervatoři, operace hlasivek, rok ticha, oceňovaná závěrečná akademická práce, úspěch u mezinárodní kritiky a nakonec i zářezy v hudebních hitparádách. Rosalía Vila Tobella, zpěvačka, producentka a umělkyně, kterou dnes celý svět zná jako Rosalíu, před pár lety působila jako zjevení. Za jejím úspěchem ale stojí dekády tvrdé práce a pečlivě promyšlených rozhodnutí, která v mnoha případech vyvolala i vlny kritiky.

Už od prvních tracků Rosalíu ­obklopuje mlha obviňování z kulturní apropriace a ne­dostatku autenticity. Flamenco, žánrový do­mov katalánské zpěvačky, je pro španělskou kulturu přibližně totéž, co je blues pro afroamerickou populaci nebo samba pro Brazilce: umělecká forma zakořeněná v historickém utrpení konkrétních komunit, v případě flamenca andaluských gitanos. Katalánská dívka z předměstí Barcelony, která studuje andaluský kánon a dosahuje díky němu mezinárodní slávy, se v tomto kontextu nevyhnutelně dostává do prostoru, kde její tvorba nese i politické konotace.

Hitparáda z univerzity

Rosalíino první album Los ángeles (2017), na­točené s katalánským producentem Raülem Refreem, bylo v tomto ohledu ještě poměrně bezproblémové. Deska je plná minimalistických variací na flamencové klasiky, naplňuje ji jen kytara a zpěvaččin hlas. Ačkoliv tehdejší kritika ocenila rigoróznost přístupu ke zdrojovému materiálu, k širokým masám posluchačů deska nedolehla. Průlom přišel až s druhým albem El mal querer (2018). Pro Rosalíinu ka­­riéru je symptomatické, že vzniklo jako diplomová práce, výsledek jejího studia na Escola Superior de Música de Catalunya pod vedením flamencového mistra Josého Miguela Vizcayi, jednoho z nejvýznamnějších učitelů cante jondo. Závěrečnou práci předložila Rosalía ve formě konceptuálního alba a komise ji ohodnotila nejvyšší možnou známkou matrícula de honor.

El mal querer je cyklus strukturovaný podle anonymního okcitánského románu ze 13. století, příběhu ženy uvězněné žárlivým manželem ve věži. Každá z jedenácti skladeb odpovídá jedné kapitole. Celé album nahrála Rosalía s producentem El Guinchem v jeho barcelonském bytě. Jako chudá studentka do projektu investovala takřka veškeré vlastní peníze, později celý proces popisovala jako posedlost materiálem, nutkavou touhu ukázat světu žánr, který ovládl celý její život. Výsledek byl technicky minimalistický a esteticky radikální: flamencové tleskání a vokální ornamenty v kombinaci s elektronickými smyčkami, tichem a střihy, které připomínaly spíše alternativní elektronickou hudbu než andaluské klasiky.

Kritická odezva překvapila i samotné hudebníky. Nadšené recenze otiskla většina vlivných společenských a kulturních médií transatlantického prostoru, od Guardianu po Pitchfork. New York Times překřtily Rosalíu na „Rihannu flamenca“ a album se dostalo i na žebříček pěti set nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone jako nejvýše umístěná španělsky zpívaná deska v historii.

Kulturní dopad byl okamžitý. Ikonický kronikář španělské queer a popkultury Pedro Almodóvar obsadil Rosalíu do filmu Bolest a sláva (2019) po bok Penélope Cruz a Antonia Banderase. Její přítomnost zde funguje jako symbol nastupující generace. O něco později ji Pitchfork zařadil mezi nejdůležitější umělce posledních pětadvaceti let, a to jako první španělskou zpěvačku. Flamenco, do té doby vnímané spíše jako okrajový žánr, se znovu dostalo do globálního oběhu.

Rosalíin vpád do záře reflektorů mainstreamu měl ohlas i daleko za hranicemi popkultury. Akademická sféra začala řešit dopad El mal querer na španělský kulturní kontext: časopis Romance Notes vydal speciální číslo The Rosalía Effect, úspěch desky rozproudil etnomuzikologickou debatu o žánrových hranicích flamenca (viz např. skvělou studii Petera Manuela v Ethnomusicology č. 1/2021) a na madridské univerzitě Complutense vznikaly práce věnované konstrukci její umělecké identity. Paralelně s tím vyšla i nová španělská edice středověkého románu Flamenca, propagovaná jako raně feministický text ze 13. století.

Gitanos, Katalánci a exploatace

A právě zde se začínají komplikovat otázky Rosalíiny identity a kulturní apropriace. Rosalía je bílá katalánská umělkyně ze střední třídy s přístupem ke konzervatoři, mezinárodnímu tisku i labelu Columbia Records, tedy k institucím, které zůstávají pro velkou část gitanské populace obtížně dostupné. Debatu o těchto nerovnostech výrazně rozproudila aktivistka Noelia Cortés, která ve virálním vlákně z roku 2017 označila Rosalíinu práci za formu antigitanismu a později v rozhovoru pro El Español shrnula svou výtku: „Používá nás jako něco cool, jako kostým, ale sociálně jí na nás nezáleží.“

Tato kritika, jakkoli vyostřená, ­odkazuje k širší strukturální realitě španělské společnosti. Podle dat Agentury EU pro základní práva čelí 86 až 94 procent španělských Romů riziku chudoby a organizace jako Asociación Gitanas Feministas por la Diversidad (Sdružení gitanských feministek za diverzitu) dlouhodobě upozorňují na omezený přístup romských umělkyň a umělců k institucím a médiím. Nejde tedy jen o symbolickou reprezentaci, ale o nerovnost v samotných podmínkách kulturní produkce. Skutečnost, že mezinárodní uznání za flamenco sklízí bílá absolventka elitní konzervatoře, působí v tomto kontextu jako zřetelná ilustrace systémové disproporce.

Kritika apropriace přitom nestojí jen na samotném využívání žánru marginalizovaných gitanos. Lingvistická studie z University of Illinois (2022) ukazuje, že Rosalía při zpěvu přechází v naprosté většině zkoumaných písní na andaluský přízvuk seseo, zatímco v běžné řeči jej nepoužívá. Autorka studie ovšem tento jev nevysvětluje jako vědomou apropriaci, interpretuje jej jako „enregistraci“ – proces, v němž se určité fonetické rysy sesea stávají přirozeným znakem žánru a jeho performativity. Z téhož zjištění ale část kritiků vyvozuje závěr o vědomé stylizaci, která si selektivně přivlastňuje kulturní znaky bez jejich sociálního kontextu.

Právě koncept enregistrace dobře popisuje i širší princip Rosalíiny práce s flamencem. Nepřijímá folklor andaluských Romů jako neměnný fakt nebo statickou masku, ale pracuje s ním jako se souborem přenositelných rytmických, melodických a výrazových tropů, které adaptuje do jazyka současného popu. Sociální a historický kontext, z něhož tyto prvky vyrůstají, přitom zůstává do značné míry stranou. Tento postup může z perspektivy marginalizovaných komunit působit jako vyprázdnění, není ale nutně důkazem individuálního selhání umělkyně, jako spíše příznakem mechanismů kulturního průmyslu. Ten již od svých prvopočátků čerpá energii a stylovou inspiraci z domén stojících mimo monolit středního proudu, ať už jde o projevy folkloru, nebo antisystémových subkultur.

Rosalía na tuto kritiku kulturní apropriace reaguje důsledným akcentováním svého obdivu k flamencu a jeho otevřenosti. V rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že flamenco není výhradním dědictvím Andalusie, například webu Billboard v roce 2019 vysvětlovala, že součástí flamencové tradice jsou i žánry latinskoamerické hudby, jako třeba guajira nebo rumba. Svůj vztah k žánru vždy popisuje jako přirozený, rámovaný dětstvím v prostředí andaluské diaspory v katalánském Baix Llobregat. Flamenco v jejím podání není uzavřeným dědictvím jedné komunity, ale živou a sdílenou kulturní praxí.

Motomami: globální žánrová koláž

Album Motomami (2022; viz A2 č. 11/2022) tuto debatu přesunulo do širšího kontextu. Rosalía opustila flamenco jako hlavní referenční rámec své tvorby a začala pracovat s koláží globálních žánrů: vedle sebe stojí reggaeton a dembow z afrokaribské diaspory, dominikánská bachata, prvky free jazzu i hyperpopu. Tento posun se odráží i v okruhu spolupracovníků od Noaha Goldsteina (producenta Kanyeho Westa nebo Franka Oceana) přes Pharrella Williamse nebo Tainyho až po The Weeknda.

Vydání alba doprovázel unisono obdiv publicistiky i rostoucí fanouškovské základny. Spolu s úspěchem se ale proměnila kritika. Zatímco u flamenca šlo o vztah k folkloru gitanos, Motomami otevřelo otázku práce s hudebními formami spojenými s afrokaribskou diasporou. Část latinskoamerické kritiky upozorňovala, že úspěch evropské umělkyně v těchto žánrech reprodukuje starší mocenské asymetrie. Reggaeton, stejně jako jiné odnože afroamerických hudebních žánrů, totiž zhusta vychází z melodických a rytmických motivů, které se do Nového světa dostaly na palubách otrokářských lodí. Rosalíin úspěch na latinskoamerickém trhu pak v mnoha ohledech připomínal starou koloniální dynamiku: hudebnice ze Starého světa využívá kulturu, ke které má přístup díky svému historickému privilegiu, a může z jejích projevů pouze profitovat, aniž by prožila příkoří, která jsou s daným žánrem bytostně spjatá.

Tento mechanismus není specifický pouze pro Rosalíu – je výrazem napětí, které globalizovaný pop principiálně produkuje. V obdobné pozici se ostatně už o dobrou dekádu dříve nacházel například Rosalíin krajan Enrique Iglesias, který se do celosvětového povědomí zapsal svým superhitem Bailando, jenž přenesl reggaetonové postupy do globálního popu v komerčně přijatelnější podobě a dodnes hraje z reproduktorů plážových barů od Buenos Aires po Okinawu. Přejímání latinskoamerických žánrů španělským popem je dnes již tak samozřejmé, že se Latin Grammy, nejprestižnější předávání cen za populární hudbu v Latinské Americe, konalo v roce 2023 ve španělské Seville, čímž se uzavřel začarovaný kruh globalizace postkoloniálního světa.

Podobnou logiku ilustruje i globální úspěch hitu Despacito z roku 2017. Původní verze portorických hudebníků Luise Fonsiho a Daddy Yankeeho dominovala latinskoamerickým žebříčkům, skutečně globální dosah ale získala až ve chvíli, kdy se k ní připojil Kanaďan Justin Bieber. Jeho účast fungovala jako distribuční zkratka, skladba vstoupila do anglofonního mainstreamu, aniž by musela měnit svůj základní jazyk nebo rytmickou strukturu. Právě tento moment dobře ukazuje, jak globální pop přerozděluje viditelnost – nikoli nutně podle původu, ale podle přístupu k publiku.

Zatímco Rosalíinu tvorbu doprovázejí debaty o využívání hudebních tradic marginalizovaných komunit, sama umělkyně se vůči této dynamice vymezuje jinak. Na rozdíl od mnoha svých španělsky mluvících předchůdců programově odmítá využívat angličtinu jako primární jazyk svých písní. Naopak nutí anglofonní umělce přizpůsobit se španělštině, jako například The Weeknda na singlu La Fama nebo Billie Eilish v tracku Lo vas a olvidar.

S dalším vývojem její kariéry je čím dál tím zřejmější, že jde o programové rozhodnutí. Rosalía ve svých písních stále častěji sahá po dalších jazycích, angličtině se ale až na výjimky vyhýbá. S tím se pojí i žánrový eklekticismus, který se naplno rozvinul na Motomami, kde zní ohlasy například hudební avantgardy druhé poloviny dvacátého století nebo východoevropský folklor, a dodnes zůstává definujícím principem její tvorby. Hudební a lingvistické chameleonství je tak v důsledku možné číst jako odmítnutí povrchního přejímání regionálních žánrů a jako snahu o propůjčení vlastního hlasu tradicím, které se do kotlíku globálního popu nedostávají tak často.

LUX: obrat a válka žebříčků

Čtvrté album LUX (2025) představuje dovršení žánrově všežravých tendencí naznačených na Motomami, zároveň ale ukazuje radikální posun v jejím sonickém jazyce, tentokrát směrem k monumentalitě a kompoziční ambici. LUX, nahrané ve spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem, opustilo fragmentární estetiku předchozí nahrávky a místo ní vystavělo rozsáhlý, téměř barokně klenutý celek. Album je členěno do čtyř částí inspirovaných mystickými autorkami napříč náboženskými tradicemi a využívá výraznou jazykovou a žánrovou pluralitu. Rosalía zde zpívá španělsky, arabsky, latinsky nebo třeba ukrajinsky. Expanzivní vize desky se odráží i v širokém okruhu hudebníků, kteří se na nahrávce podíleli: Björk, Yves Tumor, flamencové hvězdy Estrella Morente a Sílvia Pérez Cruz nebo legenda breakcoru Venetian Snares.

Kritický ohlas byl okamžitý a prakticky konsenzuální: LUX se takřka přes noc etablovalo jako jedno z nejlépe hodnocených alb roku. Nebyla by to ale Rosalía, kdyby otázka reprezentace nehrála v recepci desky alespoň nějakou roli. V tracku Magnolias vystupuje dětský sbor Escolanía de Montserrat, jeden ze symbolů katalánské kulturní identity, který zde ale zpívá španělsky, nikoliv katalánsky. Strhla se vlna kritiky: Josep Lluís Alay, šéf kanceláře exilového předsedy katalánské vlády Carlese Puigdemonta, napsal na sociální síti X, že „pošpanělšťující úpadek Montserratu je jednou z nejhorších zpráv, které letos zemi postihly“. Katalánský rozhlas vysílal komentáře o ponižování Katalánců. Tato rána byla pro nacionalisty o to palčivější, že Rosalíin singl Milionària byl v roce 2019 zpíván po celém Katalánsku jako gesto kulturního vzepětí katalánštiny.

Rosalía tím zároveň otevřela debatu o své pozici v rámci krajiny globálního popu, tentokrát už ne primárně skrze otázku kulturní apropriace, ale skrze vztah mezi ambiciózní estetickou vizí a realitou současného hudebního trhu. Hned v debutovém týdnu soupeřilo LUX o čela světových žebříčků s Taylor Swift a jejím albem The Life of a Showgirl. Na Spotify jej LUX sesadilo na krátkou dobu z pozice celosvětově nejstreamovanějšího alba týdne, přičemž Rosalía nastavila rekord pro španělsky zpívající umělkyni s 42,1 milionu streamů za 24 hodin. Odpověď Taylor Swift a jejího týmu na sebe nenechala dlouho čekat – obratem vydala nové varianty své desky a hbitě zmobilizovala své fanoušky, aby opět zaujala čelní pozici. LUX tak obnažilo bezútěšný a postapokalyptický ráz krajiny žebříčkového popu. Jak poznamenal publicista Carlos Marcos pro El País: „Srovnávat LUX s alby na špičkách streamovacích žebříčků je jako předstírat, že obdivovat moře je totéž co pozorovat modrý karton.“

Vítězství chameleonky

V těchto dnech a týdnech objíždí Rosalía svět se svým vyprodaným LUX Tour, hraje v třetí sérii Euphorie na HBO, vyhrála BRIT Award coby zahraniční umělecká osobnost roku 2026 a je všeobecně považována za horkou favoritku na Grammy 2027, kde by mohlo být LUX prvním španělsky zpívaným albem ženské umělkyně nominovaným v kategorii Album roku, do níž se španělštinou prorazil teprve nedávno Bad Bunny.

Rosalíina trajektorie se vzpírá jednoznačnému a lineárnímu čtení. Nedefinují ji ani tak žánrové škatulky, jako spíše specifický způsob práce založený na rigoróznosti, autorské kontrole, odmítání jazykové a stylistické podřízenosti a ochotě experimentovat, a to jak se zvukovou paletou, tak s rozličnými kulturními identitami.

Zároveň se v posledních letech profiluje jako výrazná kritička využívání umělé inteligence v hudbě. Zatímco streamovací platformy dlouhodobě homogenizují popový zvuk a automatizace produkce začíná zasahovat i do samotného procesu tvorby, LUX působí v tomto kontextu téměř anachronicky. Jde o rozsáhlé, kompozičně ambiciózní makarónské dílo inspirované mystickou tradicí, které se nepřizpůsobuje logice současného trhu.

Rosalía kolem sebe vědomě buduje vlastní mytologii, obraz autorky, jejíž práce stojí na řemeslné disciplíně a kontrole, nikoli na optimalizaci pro logiku platforem a sociál­ních sítí. Kontroverze ji přitom pravděpodobně neopustí. Debata o apropriaci flamenca a dalších žánrů nezmizí, protože nezmizí ani strukturální nerovnosti, z nichž vyrůstá.

Vedle toho se ale stupňuje i jiné napětí. Rosalía dnes zároveň funguje jako globální značka, spolupracuje s nadnárodními značkami jako Dior, Coca­-Cola nebo Nike a pohybuje se v prostoru, který má k jejímu akademickému zázemí stejně daleko jako k tradicím, z nichž čerpá. Právě tady se nejzřetelněji ukazuje rozpor mezi projektem umělecké autonomie a rolí globální celebrity. Rosalía není přesvědčivá jako politická figura. Její síla leží jinde: v tom, jak dokáže uvnitř systému pracovat s materiálem, který ho zároveň problematizuje. Každý průchod cizí tradicí má svou cenu, ale i svůj výsledek.

Příběh čtrnáctileté dívky, která poprvé z reproduktorů auta slyší Camaróna, se neodvíjí jako jednoduchý příběh talentu, ale jako série vědomých rozhodnutí, která z ní udělala jednu z největších globálních hvězd španělsky zpívaného popu. Ne proto, že by se vyhýbala riziku, ale proto, že její tvorba stojí na vědomém překračování hranic mezi žánry, kontexty a identitami, a to i za cenu konfliktů, které z toho nevyhnutelně vyvěrají.

Autor je hudební publicista.