Kdyby v prózách Nory Eckhardtové bylo jen o stupínek méně leckdy samoúčelného poetizování, více práce s řešením načrtnutého děje a kdyby bylo vynaloženo více píle ze strany jejího nakladatele na propagaci, mluvíme o jejím díle víc než o Hlaučových Letnicích. Druhá strana řeky se odehrává v současnosti a v 19. století poblíž řeky jménem Černá, ačkoli skoro pořád vidíte spíš břehy Vltavy – ostatně pojmenování jako „hotel Díra“ dá vzpomenout na K. J. Kuklu a jeho Pražské bahno. Zatímco v příběhu ze současnosti se pár Adam a Judita snaží přijít na kloub zmizení několika osob, v tom z minulosti se přece jen víc než na detekci věří na věštby, karty a na znamení, která s sebou přinášejí řeka a čas. Samozřejmě, že k propojení minulého a současného dojde – proč taky jinak psát příběh o dvou světech. Ve způsobu, jakým autorka román pojímá, vidíme spíš její staromilskou radost ze světa „tenkrát“ než z toho, co se děje dnes. Romantizuje si ostatně po svém všechno: jak současný svět bezdomovců, tak i hrdinku Lotu, která hopká světem vorařů a lidí od vody se svým výjimečně krásným košíkem plným mýdel na prodej. Autorka má evidentně ráda žánry – prvotina byla detektivka, druhá kniha specifická romance a tento román má možná nejblíž ke ghost story nebo příběhu s tajemstvím. Ani v jednom to s nimi ale neumí (nebo snad ani nechce) dotáhnout do úplného konce, jak si žánrová literatura žádá. Vzniká tak něco napůl, a když je potřeba řešení, neváhá autorka sáhnout do hodně omšelého rejstříku, jako je tomu například ve způsobu „nalezení“ jedné ztracené postavy, Adamova otce. Na druhou stranu – jaký to odpočinek od všech autofikčních textů, když někdo vypráví příběh jen a jen proto, že ho to prostě baví!

Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Kniha Zlín 2024, 344 s.