Antropolog a filosof Joe Grim Feinberg v po­­slední kapitole své monografie Vrátiť folklór ľuďom (2018; viz A2 č. 13/2019) přichází s představou nového radikálně historického folklóru. Ten staví do opozice k dosud převládajícímu folklórnímu paradigmatu – tragickému folklóru postkomunistické éry – a pojímá jej jako alternativní utopii. Zatímco starší přístup se projevuje bádáním v archivech, přesným nacvičováním pohybů lidových tanečníků podle archivních nahrávek a ahistorickým setrváváním v představě přítomnosti bez konce, nový folklór hledá autenticitu jinde a spojuje ji s aktuální tvořivostí.

Zatímco Feinberg se při svém výzkumu v roce 2012 v košickém tanečním domě setkal se starší folklórní formou, já jsem v minulém roce během psaní diplomové práce o folklóru v současné literatuře mohla pozorovat vzrůstání nové formy, překrývající se s tou starou. Když na Slovensku, kde folklór stále tvoří jádro národní identity, loni eskalovala společensko­-politická situace, do protivládních protestů se zapojilo i členstvo folklórních tanečních souborů – v krojích a se zavázanýma rukama. Ani ono totiž nesouhlasilo s novelou zákona o Fondu na podporu umění, přestože měla folklór privilegovat nad jiné umělecké oblasti a slibovala mu štědré finanční prostředky. Folklórní a rurální estetika byly také apropriovány LGBTQ skupinami (Pride) a feministickými kolektivy či umělkyněmi (Ku*dy Crew, Zlata Lamrová).