Na památku Yanett P. Torresové

Všechno začíná milostným dopisem. Papír je čtverečkovaný, inkoust modrý. Osm písmen, dvě srdíčka. Víc nebylo potřeba. Štěstí nebylo příslib: už jsem ho měl v rukou. „Já taky Y Stav se u mě ve tři Y.“ Vzkaz se mohl ztratit při následujících stěhováních, za války nebo mohl během posledních čtyřiceti let vyblednout; ale písmo bylo jasné, úhledné, každé písmeno a každé znaménko pečlivě obtažené.

Azul. Dopis jsem dostal těsně před osmou ráno. Natřikrát přeložený mi ho dala její nejlepší kamarádka Yolanda a utekla. Honem jsem si ho schoval do kapsy. Kolem mě příliš rušno, až moc pohledů. Brzy zazvonilo na hodinu. V kapse se mi chvěla láska a já se těšil, až si to přečtu. Azul. Představil jsem si, jak píše „Já ne“, anebo jak třeba vypisuje celý text písničky, aby mi řekla „Já taky“. Otevřel jsem dopis. Jeho hudba mě pohltila. I když za několik hodin, přesně ve tři, se vypařila.

Zabouchal jsem na dveře. Nikdo neotvíral. Potichu jsem zahvízdal. Neměli zvonek. Znovu jsem zaklepal na dřevo. Ticho. Sedl jsem si na obrubník, předstíral jsem, že se učím ze sešitu. Po…