Místa, která se objevují ve sbírce Zvířata přicházejí do města, vybízejí k osídlení, ale také ke sdílení. Marie Iljašenko se ve své nové básnické knize pokouší dát slovo mimo-lidským aktérům, kteří spolu s člověkem obývají urbánní krajinu antropocénu. Ve městech se kříží cesty lidí, zvířat i rostlin.

Ilustrace Viktoria Bobko
Třetí sbírka Marie Iljašenko Zvířata přicházejí do města se pokouší nahlížet svět z pohledu zvířat, rostlin i neživé přírody. Ačkoli v ní vzdáleně rezonují aktuální společenská témata, nepůsobí angažovaně ani apelativně. Určující je pro ni zvýšená vnímavost vůči okolnímu světu, kde mohou spočinout rostliny, lidé i zvířata unavená migrací, postavit si hnízda z větviček a možná znovu nalézt ztracený domov.
Srst, fotopasti, lebky
Úvodní báseň promlouvá v plurálu, hlasem zvířat, a deklaruje směřování celé knihy: „Přicházíme do měst z hořící krajiny, / z odvodněných polí i docela bezpečných míst.“ Snaha popsat svět viděný ne-lidskýma očima nicméně často selhává: „Co se stane s naší divokostí? / Takhle si otázku neklademe, / copak není divokost jen lidský výmysl?“ Podobné momenty nám připomínají, že jazyk je výsadou člověka, a cokoliv se jím snažíme popsat, nutně podléhá lidské perspektivě. Skutečnost, že jazyk má vždy koloniální charakter, tematizuje Iljašenko s lehkou sebeironií.
V některých verších je zvířecí pohled zprostředkováván uvěřitelně, jindy překvapí, někdy k nám však zvířata promlouvají mlčením. Jedni o nich tvrdí to, druzí ono, ale nikdo neví, co si vlci myslí. Jejich jazykem jsou „úlomky kostí a srst, fotopasti, lebky, oka pytláků“. V knize však najdeme nejen básně,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.