Obdivuji mladé lidi, fandím jim skoro ve všem a chci se s nimi kamarádit. Z celého srdce nesnáším generační povyšování a snažím se vyhýbat stereotypům a paušalizacím. Musím se ale přiznat, že při četbě některých textů od novinářstva generace Z se čím dál častěji ptám, jestli jí leží na srdci i něco jiného než ona sama. Přesněji, zda některé autory a autorky vůbec zajímá jiná zkušenost než jejich vlastní.

Nemine týden, aniž by mi na „zdi“ rotoval článek o tom, že generace Z nechodí do klubů, málo pije, nešuká, hodně cvičí, nesnesitelně trpí a tak podobně. Téma je skoro vždy skvělé, ale bohužel až příliš často místo textů snažících se proniknout do mnohovrstevné a nejednoznačné skutečnosti, což od kvalitní žurnalistiky očekávám, čtu povrchní líčení osobních prožitků podložená náhodnými fakty. Nemůžu se ubránit dojmu, že tyto příspěvky vznikají stylem: „Já a mých pět kámošů zrovna něco prožíváme, o tom musím napsat!“ Na tom ještě nemusí být nic špatného, zaráží mě však míra sebestřednosti, která vlastní zkušenost neváhá vydávat za obecná fakta a následně ji vztahuje na značně různorodé skupiny.

Nechci ale dštít síru jen na mladé autorstvo, spíš si říkám, zda se nakonec nejedná v první řadě o selhání redakční práce. Dokážu si představit starší editory a editorky, jak se jim při redigování leccos nezdá, ale nechtějí působit boomersky trapně, a tak radši pustí cokoli. Znám ten pocit. Ale neměly by být redakce místem, kde se střetávají a tříbí názory či perspektivy způsobem, který je obohacující pro všechny bez ohledu na generační příslušnost? Sílí ve mně pocit – a samozřejmě za to nemůže jen nejmladší generace –, že se z publicistiky vytrácí to, co jsem vždycky považovala za její nejdůležitější kvalitu – zájem o druhé a snaha zlepšit jejich životy. Co s tím? Rada stárnoucí mileniálky zní: víc číst, míň psát a aspoň občas zapomenout na ich­-formu.