Už přes třicet let se živíte novinařinou. V roce 2020 jste dokonce získal naše nejprestižnější novinářské ocenění – Cenu Ferdinanda Peroutky. Proč má úspěšný publicista potřebu psát romány?

S váhou a významem „prestižních cen“ bych to ve zdejším prostředí moc nepřeháněl. Romány nejspíš píšu z podobných důvodů jako mnoho jiných lidí, kteří si prostě myslí, že by to měli udělat. Pro novináře je to možná jednodušší v tom, že je z práce navyklý psát. Mně tenhle návyk pomohl překonat dřívější neschopnost vynaložit dlouhodobé a soustředěné úsilí, které je pro psaní rozsáhlejších textů nutné. Novinář, který píše prózu, není nic neobvyklého, píšící krejčí nebo námořní kapitán jsou zajímavější úkaz.

Jako publicista píšete primárně o kultuře v nejširším slova smyslu. Zároveň sledujete, co všechno se s kulturní publicistikou děje v souvislosti s proměnami současného světa. Teď mám na mysli hlavně dnešní jazyk, pro nějž je příznačná řečová infantilnost na sociálních sítích či tendence k moralizování, které výrazně ztěžují diskusi. To se podepisuje i na tzv. kulturních válkách. Probíhají pořád, nebo jsme je už překonali?

Prognózy nejsou moje silná stránka, ale ne­­řekl bych, že jsme něco překonali. Ta forma kulturních válek, jak jsme je znali po roce…