Jsou nemrtví a nemrtví. Přesněji řečeno, jsou různé způsoby, jak tato stvoření, přicházející z druhé strany smrti, prezentovat čtenáři. Jedna možnost je dělat to doslovně, tedy nechat je vystupovat jako „skutečné“ nadpřirozené bytosti, jejichž vztah k materiální realitě tohoto světa zůstává nejasný. Jiná možnost je zachovat sice formálně jejich status živých bytostí, ale obdařit je atributy evokujícími nadpřirozeno, díky nimž se svému smrtelnému údělu nějak vymykají. Pozoruhodný specimen této sice snad živé (ačkoli, kdo ví…), ale přece zvláštním způsobem nemrtvé bytosti je Ľudovít Fekete, antihrdina románu Kliatba z pera slovenské spisovatelky Terézie Vansové (1857–1942).

Zabít panenku

Román Kliatba vyšel roku 1927, třebaže jeho rukopis vznikl o několik desetiletí dříve. Autorka se již předtím zapsala do povědomí čtenářů románem Sirota Podhradských, uveřejněným v roce 1889. Možná, že právě ne zcela kladné přijetí Siroty Podhradských (které se vytýkala především závislost na německých sentimentálních vzorech) zavinilo, že publikaci Kliatby autorka tak dlouho odkládala. Název onoho prvního díla sice evokuje melodramata typu Pytlákovy schovanky, ale nejde zdaleka o knihu nezajímavou. Jak to u podobných děl mnohdy bývá, pod povrchem zdánlivě sladkobolného a banálního příběhu, popisujícího cestu osiřelé Violy Podhradské za štěstím a citovým naplněním v podobě…