Transgresivní potenciál hororu zdůrazňuje většina teoretiků, kteří se této oblasti kultury věnují. Schopnost tematizovat společenská – často sexuální – tabu dominuje v interpretacích kanonických děl, jako jsou Dracula (1897, česky 1919) Brama Stokerači Carmilla (1872, česky 1925) Josepha Sheridana Le Fanu. Oblast zakázané touhy byla přitom spojována právě s postavou upíra. Prodejními trháky prvních dvou desetiletí nového milénia se pak staly „ságy“ typu Stmívání nebo True Blood. Zdá se však, že sériová produkce už tuto látku vysála do poslední kapky, a upírské náměty se tak dnes objevují spíše v parodické poloze, například v seriálu Co děláme v temnotách (What We Do in the Shadows, 2019–2024). Mezitím lze pozorovat vzestup jiného monstra, které mnozí považují za příhodného reprezentanta digitální éry otupělého transu. Může ale zombie proniknout z našich nočních můr i do oblasti erotických snů?

Jak známo, slovo „zombie“ pochází z haitské vúdú kultury, kde označovalo mrtvé tělo ovládané šamanem. V euroamerické imaginaci je tato figura úzce provázána především s filmy George A. Romera Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead, 1968), Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead, 1978) nebo Den mrtvých (Day of the Dead, 1985).Romero „živé mrtvé“ spojil s atributy nákazy, rozkladu a absence individuální identity. Zombie se tím staly kulhající hordou vztahující malomocné ruce po kusech masa a vnitřností, což možnosti jejich erotizace příliš nenasvědčovalo.

Není kousnutí jako kousnutí

Motiv lásky k nemrtvému se nicméně v kultuře objevoval poměrně hojně. Folklórní látku zpracovali četní romantičtí autoři – z domácí produkce můžeme zmínit Erbenovu baladu Svatební košile (1853); v Německu byla o mnoho dříve napsána Lenora (1774, česky 1806) Gott­frieda Augusta Bürgera či Goetheho Nevěsta korintská (1797, česky 1879). Revolučním způsobem téma pojal E. A. Poe, v jehož povídkách Berenice, Morella či Li­­geia dochází k zásadnímu posunu – jejich protagonisté nejsou oběťmi klamů a podvodů nemrtvých, naopak se zvrácenému milostnému vztahu oddávají zcela vědomě. Poe tak jako jeden z prvních představil mrtvé tělo coby erotický objekt.

Umrlci 18. a 19. století se však v mnohém liší od těch, kteří vstávají z hrobu dnes. Zásadní rozdíl tkví především v zachování individuality – ve všech zmiňovaných dílech jde o návrat konkrétníhomilovaného člověka. Nemrtvým také nechyběla schopnost lsti, přetvářky či přímo svádění, což umožňovalo alespoň základní psychologickou charakteristiku. Uvedená směs nebezpečí a přitažlivosti tento druh umrlců přibližuje dnešním upírům, stejně jako jistý prvek osudovosti. Upíři jsou zpravidla zobrazováni jako individualističtí, samotářští elitáři – vampyrismus je zkrátka výsadou. Pokud mají komunitu, pak je uzavřená, a k ostatním se chovají nepřátelsky. Jejich láska tudíž automaticky znamená výjimečnost a také proměna člověka v upíra má povahu jedinečného, téměř sakrálního aktu.

Moderní zombie oproti tomu postrádají intelektuální kapacitu nutnou k milování a koušou na potkání každého, kdo jim přijde do cesty. Jejich těla, spojovaná s nákazou, smradem a rozkladem, pak vzbuzují především odpor. Ačkoli se tedy zombie úspěšně dobelhaly na přední příčky populárních monster, jejich využití až donedávna zůstávalo omezeno na roli antagonistů. V poslední době se však ukazuje, že milostný vztah mezi zombie a člověkem není nemožný.

Himbo zombie

Současná filmová produkce k tomuto typu mezidruhové romance v podstatě zaujímá dva přístupy. První vztah s nemrtvým problematizuje a rámuje jako toxický. Navazuje na poeovskou linii, kde je v centru pozornosti živá postava a její fascinace mrtvým (či spíše mrtvou), jako v případě snímku Dellamorte Dellamore (1994). Zombie zde také mohou fungovat jako metafory traumatu či nezdravých vztahů. Častý je motiv nemrtvé expřítelkyně vracející se ze záhrobí proto, že se nemůže smířit s rozchodem (Život po Beth, 2014; Bejvalka ze záhrobí, 2014). Zřetelná je genderová asymetrie: oživovány jsou především ženy, které se stávají buď sexuálním objektem, nebo překážkou.

Zajímavější je druhý přístup, který vztah živého a nemrtvého subjektu chápe pozitivně. Filmy jako Mrtví a neklidní (Warm Bodies, 2013), Lisa Frankenstein (2024) a do určité míry i nový Frankenstein (2025) nakládají s danou látkou inovativně: romance se zombíkem zde funguje jako zdravý protipól deziluzivních vztahů s živými. Přitom neopouští atributy, které nemrtvé v našem kulturním povědomí provázejí – zombie milenci zůstávají neohrabaní, pomalí, zmatení a nechápaví.

Domnívám se, že životaschopnost tohoto trendu je dána posunem v představě mužského ideálu. Zatímco idolem devadesátých let byl tajemný a nebezpečný jedinec zahalený v koženém kabátě, v poslední době sledujeme nástup takzvaného himba. Pojem označuje nepříliš komplikovaného, hodného a upřímného krasavce, který své partnerce naslouchá a považuje ji za střed světa. Himbo je chápán jako archetyp, který boří představy o tradiční (často toxické) maskulinitě: spojuje v sobě fyzickou sílu a laskavé srdce – díky čemuž mu rádi odpustíme jeho občasnou nechápavost. Má zároveň i podvratný rozměr, neboť je odpovědí na misogynní archetyp u nás známý jako „hloupá blondýnka“, jinde pod pojmem bimba. Upír však může být himbem jen těžko – příliš ho zatěžuje jeho komplikovaná minulost a vnitřní rozpory. Zmatený zombík je oproti tomu tabula rasa, na kterou lze psát podle libosti.

Láska jako mor

Přestože tropus mezidruhové romance zůstává formálně stejný (žena­-člověk, muž­-monstrum), vztahová dynamika se výrazně mění: tentokrát jsou to hrdinky příběhů, kdo drží otěže. Je­jich symbolická dominance je dána už tím, že zombie zpravidla nevládnou příliš dobře jazykem ani tělem. Nejvýrazněji tuto proměněnou dynamiku rozpracovává campová černá komedie Lisa Frankenstein. Hrdinka omylem oživí dávno zemřelého mladíka, jehož busta na opuštěném hřbitově ji přitahuje. Když se však nemrtvý s nadějí na vztah slavnostně připotácí k ní domů, čeká ho nemilé překvapení – protagonistka ho odmítá, neboť je zamilovaná do živého prototypického „bad boye“. Oživlý mrtvý se nicméně rychle stane jejím nejlepším přítelem. Lisa ho obléká do svých růžových košilek a dotváří k obrazu svému, když mu postupně přišívá chybějící části těla – konkrétně ucho, ruku a penis. Tyto orgány jsou přitom synekdochami mužů, kteří Lisu zklamali: otce, který ji nebere vážně, spolužáka, jenž se ji pokusí sexuálně zneužít, a nakonec i jejího idolu, který ji odmítne milovat. Teprve ve vztahu se „svým monstrem“ zažívá Lisa pocit kontroly a naplnění.

Obdobnou linku sleduje Guillermo del Toro v letošní adaptaci Frankensteina. Postava Elizabeth v jedné ze scén mluví o pocitu vyčlenění, který ji s oživeným výtvorem spojuje. Přestože monstrum řekne v její společnosti jen jediné slovo, na základě společně strávených chvil naplněných něhou se Elizabeth cítí vnímána a pochopena víc než s jakýmkoli živým mužem. Monstrum je zde laskavým protipólem krutého Victora. Režisér oba protagonisty zbavuje ambivalence, již měli v literární předloze Mary Shelleyové – a činí tak ve prospěch nemrtvého.

Upírům – a s nimi i komplikovaným, temným typům – tedy, zdá se, odzvonilo. Zombie jako vtělení hodných, citlivých partnerů mají potenciál stát se novým monstrem číslo jedna. Zda je tento motiv v dnešní kultuře živý díky naší touze po nenáročných vztazích, nebo se jedná o snahu překročit další hranici zakázaného, si netroufám rozhodnout. Možná je dostatečným vysvětlením text skupiny WWW: „Láska je jako mor / nikdy nevíš, kdy znova propukne.“

Autorka je komparatistka.