Rokenrolovou síň slávy – tedy americkou Rock & Roll Hall of Fame – mnozí celkem oprávněně považují za vyprázdněnou instituci, která neslouží ani tak k oslavování hudebních legend, jako spíš k vyřizování starých účtů. Takovou reputaci si alespoň získala pod vedením Janna Wennera, bývalého vydavatele časopisu Rolling Stone. Jeho jméno ovšem v roce 2023 z vedení nadace zmizelo poté, co v rozhovoru pro The New York Times uvedl, že ve své knize o rockových hvězdách nezmínil žádné ženy ani Afroameričany prostě proto, že intelektuálně nedosahovali výšin svých bílých mužských souputníků. Wennerův odchod pak umožnil, aby se uvedení do síně slávy dočkali i ti, o nichž spoluzakladatel této instituce neměl valného mínění.

Mezi dodatečně akceptované osobnosti se na začátku letošního listopadu zařadil také americký rockový zpěvák a pianista Warren Zevon, kterého v dětství údajně chvíli učil hrát na klavír sám Igor Stravinskij a jehož alkoholické manýry Wenner přímo nesnášel – a nebyl v tomto ohledu zdaleka jediný. Zevonova orální biografie I’ll Sleep When I’m Dead (Až budu mrtvý, budu spát, 2007), sestavená exmanželkou Crystal Zevon po hudebníkově smrti, jej představila ve značně nelichotivém světle jako bezohledného a násilnického muže jednajícího pod vlivem návykových látek, sexuální závislosti a obsedantně­-kompulzivní poruchy a jako umělce, který si svým životním stylem do velké míry zmařil šance na větší úspěch a dnes je známý především díky humorné odrhovačce Werewolves of London.

Zevonovi fanoušci nicméně dobře vědí, jaké poklady jeho diskografie skýtá, což na slavnostní ceremonii potvrdil i známý televizní moderátor David Letterman. Ten ve svém proslovu na zpěvákovu počest rozdělil jeho tvorbu do tří kategorií: na lovesongy, skladby o vnitřních i globálních konfliktech a písničky o vlkodlacích. Respekt legend populární hudby, jako jsou Bruce Springsteen, Bob Dylan, Don Henley nebo Jackson Browne, si Zevon získal především druhou zmíněnou kategorií – tedy písněmi o rozmanitých útrapách. Těžko byste v jeho generaci našli písničkáře, jenž by psal o stejných tématech podobným stylem. Na jeho patrně nejslavnějším albu Excitable Boy (1978) se zpívá mimo jiné o bezhlavém přízraku norského žoldáka, kterého po nigerijské občanské válce zavraždila v Kongu CIA, nebo o obléhání Mexika „zbraněmi Woodrowa Wilsona“. Na albu The Envoy (1982) se zase titulní píseň zaměřuje na osudy diplomata Philipa Habiba během libanonské války. Při volbě témat prý hudebníka s židovsko­-mormonským původem inspirovaly texty spisovatelů jako Norman Mailer, Thomas Pynchon, Ross Macdonald nebo Graham Greene.

Letterman v projevu zavzpomínal na loučení po odvysílání Zevonova posledního televizního koncertu. Vážně nemocný hudebník, kterému tehdy zbývaly už jen měsíce života, věnoval moderátorovi svou kytaru s tím, ať se o ni postará. Během letošní slavnostní ceremonie Letterman kytaru půjčil Daveu Keuningovi ze skupiny The Killers, která vzápětí zahrála Lawyers, Guns and Money – Zevonovu hymnu mužů nepokojných stejně jako on. „Domů jsem šel se servírkou, jak už je můj zvyk / Nemohl jsem tušit, že pracuje pro Rusy / Hrál jsem hazard v Havaně a trochu riskoval / Pošlete mi zbraně, prachy a právníky, ať mě z toho vysekaj,“ zanotoval zpěvák kapely a na závěr přidal několik vlkodlačích zavytí.

Zevonovo oficiální vpuštění do Rokenrolové síně slávy – a stejnojmenného clevelandského muzea – se stěží dá vnímat jinak než jako notně opožděné a snad i bezvýznamné gesto. Vlivný textař a skladatel, jenž spolupracoval mimo jiné s The Everly Brothers, Fleet­wood Mac či R.E.M., už více než dvě dekády „spí“, jak hlásá titul jeho biografie. Alespoň ale máme příležitost připomenout si jeho písně s jedinečnými, těžko napodobitelnými texty. V jeho možná nejlepší skladbě Desperados Under the Eaves se zpívá: „Jestli Kalifornii zatopí oceán / jak to předvídají mystici i statistika / věřím, že tenhle motel tu bude stát / dokud nesplatím svůj účet.“

Autor je překladatel.