Na vinici

postel úzká jak rakev

vrže podobná ochočené labuti

když se probudím

hlady uprostřed noci.

na vinici trhám bobule

i se včelami opilými

přezrálým ovocem.

nehybnému hmyzu pod listy

zdají se sny

o dobách, kdy byl ještě tekutý

v jadeitové kukle, vzpomínka

tak nemožná jako můj vlastní příchod:

blátivý bochníček v matčiných

magnoliových dlaních.

ptám se jako včely

zda je paměť vždycky napadená snětí.

jestli pod šafronem

zralosti

dobrých způsobů

nejsem jen marnotratným děckem

zakletým zvířetem

co číhá na vinici.

jsem zaskočená svou radostí: touhou žít.

Křídla v horečce jsou jasná

pohřbívám srnčí parůžek

a kolouchovi přeju, aby z vlhké půdy vyrostl

tak, jako by vyrostl strom.

takové dětinské počínání je mou vzpourou.

vždyť i kapraď zná čas vadnutí a čas rozvíjení.

celou zimu loupu mandarinky

a ve slupkách zkroucených jak loďky

nacházím žal.

ty loďky tě sem zanesou. vždyť já vím –

přestaň klábosit s těmi slupkami, Triin.

ty jsi přece někde úplně jinde.

tvoje vlasy, temný pták v mlze.

v mlze a mracích.

sýkory babky splývají s větvemi

schovávají se v nich.

větve zpívají a štěbetají.

zrovna teď

uletěly.

jak jasná jsou ta křídla v horečce.

někde úplně jinde jsme hltali celé kotle polévky

jako bychom týden nejedli,

rozsvěceli jsme olejovou lampu

v našich útrobách.

jdu na pole a rozlévám polévku

mezi hroudy hlíny

teď tě líbají tmavá ústa.

rozlévám polévku mezi hroudy,

abych nakrmila koloucha.

a pak světlo, ten křehký nepřítel paměti

začne se po mně shánět.

Pod bičem větru šeptalo pole

ve snu nesu si tvou lebku

ukrytou pod temným křídlem.

tenhle sen znamená, že jsi zemřel.

tenhle sen už dobře znám

ty květy za hranou nicoty.

ojíněným rákosem se zatoulám k moři.

v dálce na zamrzlé hladině jsou sotvaže

ale přece jen lidé, ty malé temnůstky.

sukně se mi vzdouvá mořskou brízou

do tvaru smíchu.

zas další vítr v mém životě.

zas další vítr: objímals mě

a pod bičem větru pole šeptalo

poslouchej vítr, poslouchej vítr.

bylo léto. a my uprostřed pole, básně.

do kapsy jsem ti schovala mandarinky.

milovals je a já milovala tebe

Říční světlo

nebe, to jsi celý ty: žebra

vyhladovělého chlapce.

nebe je pohřbem všech vodstev

a když jsme hledali utonulý dobytek

dívali jsme se vzhůru. dívali

a sotva viděli, jako jednoocí psi.

ale dobytek našeho dětství se nikdy netopil:

to řeka se utopila v něm.

a přece: nebe, to jsi celý ty, nebe

jsou tvá ústa, která mým ústům

nedopřejí pokoje.

poslouchej, jak se to staré zvíře ohýbá

aby se na řece napáslo zetlelých leknínů –

i já jsem jedla z misky

té hrozné samoty: lesní jahody

mezi zaplevelenými hroby. neodpovídáš

neboť už jsi v domě z kapradin

a řeka plyne tišeji.

korýši pokrývají lebky

kamenů, z nichž jsou teď krystaly.

nebe se znovu otevírá

a přesně to jsi ty:

roztržená fotografie tvé lopatkové kosti.

a dobytek vespod i nahoře

a říční světlo, které proudí

dovnitř a ven z jejich těl.

Z anglických originálů vybrala a přeložila Klára Krásenská.