Zpráva o pobytu

Kryju si uši, hluk vlaku

rozrazí vzduch.

Smrt je mimo jiné

zcela explicitní. Uchopím ťa

za mŕtve rameno Váhu.

Stojatá voda, last minute dovolená,

pokoj, snídaně v posteli

už od večeře.

Závěsy nasáklé solí –

krásný modrý Dunaj

je moře s obzorem takovým,

aby se to dalo vysvětlit.

Co teď? Jednou jsi vyrostla

(můžeš sama jezdit na výlety)

a z tvého těla vzejde

zástup cínových vojáčků.

Poviem ti všetky umelé kvety,

čítaj ma ako literárnu postavu.

Prostor zaniká. Prostor zůstává.

Tři tuny mrtvé kůže.

Tolik je člověka v parketách.

Dopis muži se skleněnou lebkou

Muži se skleněnou lebkou,

doufám, že jsi necítil

těžkou tmu vědomí, které se ztrácí.

Zdává se mi o cizí tváři,

oči má z foukaného skla.

Muži se skleněnou lebkou – je to dávno,

ale jistě tě znám,

jako znám květinu

ve vedlejším bytě.

Muži se skleněnou lebkou,

jsi první posthumanistická bytost,

první kyborg. Tvoje kůže se sype tak,

jako bys byl naživu.

Myslím na tebe, muži se skleněnou lebkou.

Snad tě výbuch vyrušil

ze snu o milované osobě.

Zdálo se ti o mně,

muži se skleněnou lebkou?

Milý muži se skleněnou lebkou,

chci ti říct – jednou uvidím fotografie

jiných galaxií.

Dotkne se mě světlo,

které jsi viděl.

Nauč mě něco o smrti,

muži se skleněnou lebkou.

Líbám tvoje střepy,

sním tvůj prach.

Jednou se obejmeme,

muži se skleněnou lebkou,

jako se mlha

líbá se zemí.

Tvoje vzpomínky se staly vázou

s lučními květinami, z broušeného skla.

Vím, že si vzpomínáš,

muži se skleněnou lebkou.

Jsem to já, ta žena na louce,

kde právě vybírám kytici.

Přepisování

realizace veškerých deiktických spojení

prolamuje slovo

zatímco zpomaluji krok těsně před

vysokou travou

výhled na město je odtud nejhezčí vždycky

byl ale

oči oči jsou jiné stará spojení jsou než slovo

prolamuju se k němu vysokou travou

realizuji ho ale

město se vzpírá paměti co není nejhezčí

jen je

tráva stále výš paměti víc než bylo je jí tolik

že začíná mizet z pásků na kazetách na videu

co vždycky stálo v obývacím pokoji

operace běží na pozadí, v popředí dno

propouští

dobře známé věci: vůni domu,

vzor na zácloně, hlínu po dešti

položka nebyla nalezena a přitom nikdo

nemluvil

o levých botách, uschlých kmenech,

uvolněném držení

opakuju zadání přeju si hovořit ve skřecích

což je skoro jako napsat báseň

* * *

Nic se už dvě hodiny nehýbe.

Dnešní nebe je hermeticky uzavřený

systém oblaků, rovnovážný stav

je externím rytmem.

Hrubá a upřímná architektura,

úplný zemský stín převozu krve.

Kdyby město zhaslo, je tma.

Proti světlu pozoruju

svou oční žilnatinu.

Sny jsou skutečné, střídavě

si na ně vzpomínám.

Jsou rovnocenné architektuře.

I tato věta je zvuková zkouška,

pokyn z backstage.

Žíly ve zrakovém orgánu,

úzce prozářená plocha,

společný jmenovatel.

Vření je podobné textuře vlasu.

Když už jsem si skoro jistá,

slunce je zase v jiném úhlu,

vrhá stín na záda města.

Rovnovážný stav stojí naproti mně,

říká mi: „Odpověz.“

Já jenom převážím krev,

pozoruju svou žilnatinu.

Ohlédnutí drží v systému

lidských pohledů, pohled

utvrzuje moji pozici v síti.

Prozářená plocha, analýza sentimentu.

Děje stojí ve vážném rovnostavu.

Každé záření mě ovlivňuje,

doléhající slova přišla z doby

před sebou samými. V čase mění význam.

V čas se mění význam.

Velký třesk nebyl slyšet, ale slyším tě,

když mi říkáš: „Odpověz.“

Slovo je staré 14 miliard let.

V úplném zemském stínu ležím na zemi,

dívám se na stromy. Sny jsou skutečné,

nechte mě analyzovat sentiment.

Tato věta je zvuková zkouška,

proti světlu zavírám oči.

Dívám se jinam.

* * *

Pomyslela jsem na smrt.

Z pole vyletěl dravec.

Zbyl mi úlek ze slov,

po kterých

se ťuká na dřevo.

* * *

Hlas kterým vysvětluješ vnitřní rozpoložení

oddělené od světa tenkou epidermis

zní jako ztišení hovoru v plné místnosti

nikoliv odraženým ale vyzářeným světlem

čas od včera

ústí do slov vrstvících se na kroky

které tě donesly

vedle mě zákrut znovu se rozvolní ve chvíli

kdy dokončíš větu a společně

s interpunkčním znaménkem

mi podáváš řeč vyzýváš mě k důkladné

a přece záměrně ledabylé překladatelské práci

a já tě tolik vidím a vím že žijeme světlo

je hlasité

a přijde ke mně samo si tě představit jako sebe

vybrat nějaká slova vzít do ruky gesto

a směrem k tobě se nadechnout.

* * *

Hrnečky stojí na zemi ticho.

Prsty gestikulují vzduch.

Mám co dělat.

Neustále přepočítávám

relikvie všech kalendářních dní.

Relikvie všech nekalendářních dní

vyhazuji na kompost.

Kompost klíčí skrz poklop.

Hlína bují brouci.

Lidi volí prezidenti.

Brouci broučí planetu.

Ze zasazených květin roste vzduch.

Všechny znovu povyrostly.

Ze zapnutého topení roste spánek.

Knihovna je plná polic.

Zeď je plná pórů.

Příprava na propastné prázdno

není v osnovách.

Potkat se je náhoda, plán

a událost mezi tím.

Jak se máš?

Lampy dnes ulice.

Šepot dnes šero.

Ráno trochu zima.

Oběd docela dobrý.

Židle vcelku pohodlná.

Kůže mi dobře sedí.

Vybral Petr Borkovec