Film Žádná jiná země získal Oscara za nejlepší dokument, přestože ve Spojených státech dosud nemá distributora. Z principu kontroverzní titul natočený izraelsko­-palestinským kolektivem tvůrců zobrazuje bezútěšný život na palestinském Západním břehu v letech 2019–2023 a rodící se přátelství mezi místním aktivistou a izraelským novinářem. Sledujeme především nekonečný cyklus násilí skrytý za vynucováním pravidel.

Nesouhlas končí smrtí

Palestinci jsou nekompromisně trestáni za to, že nemají povolení provádět na místě stavební činnost. Žádosti však Izrael z 98 procent zamítá a prakticky znemožňuje stanovené pokyny dodržovat. V případě sledované vesnice se prý jedná o území vyčleněné jako vojenský cvičný prostor. Filmaři však nalézají dokumenty potvrzující, že tento status vznikl právě proto, aby existovala záminka lokalitu krok za krokem likvidovat. Postupy této kafkovské byrokracie završuje fakt, že Izrael nemá mandát vynucovat na Západním břehu jakákoli pravidla a každý zásah do místní komunity je aktem okupačního násilí. Z hlediska mezinárodního práva je tento výklad zákona „nul et non avenu“, pouhá rétorická záplata.

Pojmenování uvedené anabáze samo o sobě budí divácké rozhořčení, další rovinu tíživých emocí však přináší pohled na celý proces z místa, kde jsou mu svědky bezmocní civilisté. „Nemáme žádnou jinou zemi. Tohle je naše země. Proto pro ni trpíme,“ vysvětluje palestinská žena a nevědomky přichází s názvem pro vznikající film. Celá komunita musí počítat s náhlými útoky: na místo – často v nočních hodinách – dorazí ozbrojené jednotky doprovázející buldozery a srovnají se zemí něčí dům či provizorní školu, případně zabetonují životně důležitou studnu. Působí to zvráceně a absurdně; repetitivní záběry destrukce by měly až černohumorný nádech, kdyby nešlo o dokumentovanou realitu, kde příliš hlasitý projev nesouhlasu může skončit vážným zraněním, nebo dokonce smrtí. Přímo v dokumentu jsme svědky hned dvou střelných útoků na neozbrojené civilisty. Jeden muž končí po střetu s vojákem paralyzovaný od krku dolů, druhého vidíme zemřít, když izraelský osadník přichází se zbraní v ruce pomstít se za události ze 7. října 2023, s nimiž nikdo z přítomných neměl nic společného.

Film zachycuje spolupráci palestinského aktivisty Básila Adry a izraelského novináře Juvala Abrahama. Režijně jsou pod ním podepsáni ještě izraelská aktivistka Ráchel Szor a Palestinec Hamdán Ballál. Ve filmu se střetávají pohledy dvou lidí, jejichž cíl je stejný, tedy svobodný život Palestinců. Výchozí bod, osobní motivace a také smysl některých jejich činů jsou však z principu rozdílné.

Oscarové obětí

Adrá je sám obětí zločinů, proti nimž vystupuje, což dělá jeho aktivismus přímočařejším a intenzivnějším. Od narození nezná nic než nejistotu a strach z další noční razie, ztráty střechy nad hlavou nebo odvedení otce na výslech. Je patrné, jak je vysílený a chvílemi i rezignovaný. Dělá však dál to jediné, co může: natáčí vše, co vidí. Abraham je oproti tomu Izraelec, který se kaje za hříchy „své strany“. Jakkoli ho místní komunita vítá a na racionální rovině si cení jeho pomoci, v okamžicích největší frustrace je to on, do koho si bezprostředně promítají své rozhořčení. On sám při pohledu na své ruce špinavé od suti, která ještě před pár hodinami byla něčím domovem, provinile podotýká, že se bude moci později v klidu vysprchovat. Ví, že jde o luxus, jaký místní obyvatelé nemají.

I Abraham čelí následkům. Jako známý propalestinský aktivista, který odmítl sloužit v IDF, je trnem v oku řadě lidí a institucí. Jeho nepohodlí se přesto nedá srovnávat s tím Adrovým. Mladý Palestinec studoval práva, nemá však naději svou profesi vykonávat a jediná jeho případná pracovní příležitost je dělat v Izraeli stavebního dělníka. Přestože primárním zájmem snímku je zachycení fyzické likvidace základních materiálních potřeb, v náznacích nachází i prostor pro ilustraci, jak malou šanci mají Palestinci k seberealizaci.

Žádná jiná země není jen svědectvím, místy jako by film byl zbraní. Nejednou slyšíme Adru křičet na maskované Izraelce ve vojenských kombinézách a vyzbrojené samopaly: „Natáčím! Všechno natáčím!“ Skoro jako by je informoval o vlastní namířené zbrani – jediné, v jejíž účinnost může doufat. Dílo je v tomto ohledu vrcholným aktem občanské žurnalistiky v pravém smyslu tohoto pojmu, než si ho pro své osobní potřeby přivlastnili mocní demagogové jako Elon Musk. Řadový občan tu díky relativně dostupným technologickým a distribučním mechanismům může dostat do světa informace, které se dominantní diskurs pokouší zneviditelnit. Samozřejmě tím snímek sdílí také některé limity tohoto formátu, k nimž patří epizodičnost, anekdotická povaha, občasná neúplnost a nepřehlednost některých informací. Samy o sobě nemohou stačit, musí být uvedeny do širšího kontextu; bez důvěry v autoritu vypravěče mohou ti odmítavější diváci vše, co vidí, popřít.

Zásadní – přinejmenším pro euroamerickou distribuci – je přítomnost izraelských členů štábu. Roky důsledné dehumanizace a islamofobie dělají Palestince automaticky nedůvěryhodnými. Kdyby se na pódiu v Los Angeles nemohli bratrsky objímat Palestinec s Izrael­cem, byly by šance na zisk Oscara výrazně nižší. Přítomnost izraelských filmařů jistě není samospásná. Na současném twitteru, deregulovaném ve prospěch krajně pravicové agendy, jsou Abraham a Szor přirovnáváni tu k členům židovských jednotek pracujících ve vyhlazovacím táboře, tu k „úslužným domácím negrům“. Přesto se nedá popřít, že přítomnost židovského hlasu výrazně pomáhá – přinejmenším otevírá možnost, že kritika Izraele není automaticky považována za projev antisemitismu. Potvrzuje to ostatně i snímek Gaza v bodě nula, který bude stejně jako Žádná jiná země uveden na festivalu Jeden svět: ačkoli dokument složený z více než dvou desítek krátkých epizod, v nichž dostalo prostor ke svobodnému vyjádření civilní obyvatelstvo likvidované Gazy, v mnoha ohledech vede ke komplexnějšímu obrazu, absence „pojistky“ v podobě židovské spoluúčasti ho nevyhnutelně dělá méně stravitelným pro mainstreamové instituce.

Apel na civilní obyvatelstvo

Žádnou jinou zemi prostupuje značná bezmoc. Adrá zdůvodňuje dokumentování vlastního života tím, že uvidí­-li svět, co se na Západním břehu děje, donutí Izrael ke změně chování. Specificky jmenuje americký Kongres jako instituci, v jejíž zásah doufá. Poslední měsíce sice zažehly vlnu soucitu s palestinským obyvatelstvem (ruku v ruce s utužením již existující islamofobie), o jejím efektu na politiku však lze pochybovat.

Apel na civilní, primárně americké obyvatelstvo může být slepá ulička vzhledem k tomu, že zájem Spojených států o Izrael vyplývá z geopolitické potřeby udržovat na Blízkém východě loajální území. Jedná se o zájem, na němž se shodují demokrati i republikáni, o čemž svědčí dlouhodobý status Izraele coby hlavního příjemce americké finanční pomoci. Vzhledem k tomu, že jediné dvě relevantní politické strany v tomto bodě nejsou v opozici, voliči mohou jen málo udělat k vynaložení tlaku. Tohle je nakonec pro vynikající počin občanské žurnalistiky ta největší překážka.

Autor je filmový publicista.

Žádná jiná země (No Other Land). Palestina, Norsko, 2024, 95 minut. Scénář a režie Básil Adrá, Juval Abraham, Rachel Szor, Hamdán Ballál, kamera Ráchel Szor, hudba Julius Pollux Rothlaender.