Život – co je to za zvíře?

V nových verších Kamil Bouška více než obvykle pozoruje své okolí. Nechává se jím opájet či drtit, zkoumá jeho barvy nebo zaznamenává nahodilá setkání. Průběžně ale probleskuje napětí mezi prostým bytím a nenasytnou ostrostí aligátořích čelistí: „Jedenáct hodin dopoledne / a čekání pokračuje – / vůbec tenhle byt, drahý nájem, / není kam odejít, / ale kdykoli tě můžou vystěhovat.“

Sestup

Vím, že nechceš sejít dolů

a podcházet železniční viadukt

ani po mírném svahu a měkké cestě.

Ne teď, když tady nahoře červeně

žhnou javorové listy a vidíš celou

škálu toho, co se marnotratně dává.

Město pod tebou stojí pod obloukem šedi

zkropeným perletí zastřeného světla.

Matné barvy střech a pod nimi

vikýře, podkroví, terasy, balkóny,

život, skromná soukromá zahrada,

žluklé sklady, autodílna.

V hotelových pokojích se větrá.

Podzimní vzduch vchází

do černých obdélníků oken v okrové zdi.

Vypil horké dny, vysál dech a jejich těla.

Sejdi dolů do prázdného parku,

i když altán uprostřed je příliš křehký,

vejdi mezi vetché pilíře z lakovaného dřeva.

Přivítej vítr a hrsti deště.

Den

Přišel nový jako starý.

Strašák, hastroš přiškrcený límečkem

v převleku za včerejšek –

co je to za módu? Unavuje, nudí.

Kde v sobě vzal drzost někoho budit.

Proč otvírat oči a vstávat z postele?

Prochází se po světle a předvádí

svůj kostým, zatuchlý nový styl.

Vypadá jako blbý vtip, nikdo se nesměje.

Proboha, kdo navrhoval tyhle hadry,

kdo oblékl dnešek do imitace dneška,

aby život jen vzdáleně připomínal.

. . .

Kdybych dnes v bytě nerozsvítil,

nevěděl bych, že je den.

Elektrika se přivádí ze slunce.

Světlo nedosahá k Zemi.

Jedenáct hodin dopoledne

a čekání pokračuje –

vůbec tenhle byt, drahý nájem,

není kam odejít,

ale kdykoli tě můžou vystěhovat.

Říjnové slunce

Skládá se, jako špatná báseň,

jen ze dvou elementů:

ze světla a pár palců prostoru.

Má černou hebkou srst,

je to ještě napůl kotě.

Co dělá na parapetu

před malou škvírou v okně nad ulicí

po sedmé ráno?

Přešlapuje z tlapky na tlapku

a jasnozřivě intenzivně bdí.

Dokonale probuzené tělo ve střehu,

reaguje na každý pohyb pod sebou.

Napíná krk, neunikne mu nic a nikdo,

snad by i lovilo pána, který vyšel z domu,

kdyby nebylo tak vysoko.

Bojí se a leká jen velkých náklaďáků,

které projíždějí,

jako by měly nějaký svůj vlastní den.

A kde je pan Schrödinger?

Je mrtvý, nebo živý, kdo ví.

Zimní soumrak

Že bylo slunce na obloze během dne,

už nikdo neví. Nad městem visí

zbytková žároviště polykaná mlhou.

Ohnivé pruhy vlhnou v šedivém oparu,

ze světla zůstaly roztrhané hadry.

Zítřek si místo nich oblékne ty, kteří

zapomněli. Udělá to třeba potmě.

Pevně utáhne bílá těla, dopne do posledního,

uváže uzel. Půjde každý i poslepu a rád.

Teď ještě chvíli odpočívej, než poslední

paprsek zplstnatí a zemi pokryje hnědý mech.

Chybění

Mluví se o něm

v noční tramvaji,

nakárovaní přátelé

bývalých přátel

říkají: „Rozešla se s ním,

a on přestal mluvit.“

Za okny lesk asfaltu po dešti.

Je cítit řeka. Tma skrývá břeh,

který klesá pod hladinu.

Mluví o něm

jako o černé díře

uprostřed vesmíru.

Jeho kosti bezděčně vydechují

květy jisker na uzavřeném pavilónu.

Dítě

Nastoupilo dítě s tetou

(matky už vymřely)

a spustilo vyjmenovaná slova:

„být, příbytek, obyvatel, byt,

dobytek…“ zarazilo se,

a po chvíli pokračovalo:

„dobytek, dobytek, dobytek…“

Teta otočila tučný obličej k dítěti:

„Hezky jsi to přeříkal.“

Dítě, povzbuzené pochvalou,

vesele k všem cestujícím:

„Dobytek, dobytek, dobytek…“

… se rozpačitě usmíval

a souhlasně přikyvoval.

Já

Noc. Syrové živé barvy.

Žluť spadaných listů. Antracit. Krása.

Nemáš k ní co říct –

těšíš se domů na horký čaj.

Zrychluješ, abys ji obešel.

Míjíš někoho, kdo říká:

„Ráno se ke mně tiskla jako klíště.“

Slyšíš hlavně to „ke mně“, to Já.

Kavárna dole na rohu zavírá.

Zachytíš útržek hovoru dvou holek:

„Nebudu riskovat nebezpečnou

a diskomfortní komunikaci.“

Já, Já, Já,

a pak svět, krása, ano,

možná i zázrak,

náš svět, vidíme ho všichni,

když před ním prcháme

do vyhřátých pokojíčků svých Já.

Barometr

Začala zima,

štamgasti v hospodě na sídlišti

sledují hokej.

Svět venku zvětral a mrzne.

Televizní přenos utkání

jej zobrazuje celý v symbolické zkratce.

Led na kluzišti nestudí a nebolí.

I peklo odpočívá, když se hraje

na straně vesmíru, která se nazývá Jáma.

Jáma je nejlepší barometr.

Jak bude zítra, to už se dnes tady ví.

Každý zná odpověď na každou otázku

a odpískaný konec nikoho nezajímá.

Po dešti

Nejlepší jsou dlažební kostky po dešti,

dotýkají se jedna druhé

a nevyjadřují nic, kromě

kroků, které po nich jdou.

Ten zvláštní zvuk při došlápnutí

na mokrém chodníku,

nepatří chodci ani jeho botě.

Předešel mě pán s aktovkou, asi mladý, nevím,

ale vůbec mi není cizí.

Nikdy mu nepohlédnu do tváře.

Nejlepší je prostě nebýt jen sám sebou.

Co asi je za tou zdí,

podél které procházím v pánových stopách?

Zeď, že bys ji pohladil,

a nad ní tmavá obloha,

noc a kolem spoře osvětlená ulice.

. . .

Nejlepší je být malou šelmou

krytou křovím nebo bytem

a všechno vidět skulinou

ve zdi nebo mezi větvemi.

Být v pololeže opřená o lokty

a celé hodiny se dívat ven,

jak se chvějí listy na stromech,

jak procházejí kolemjdoucí,

jak stvolem trávy občas pohne hmyz,

dívat se na všechna ta Jak.

Nikdo neví, že tu jsem,

celé hodiny, dokonale naplněný čas.

Nejlepší je prostě být a cítit,

jak ve mně roste chuť si hrát

a pozvolna, pomalu propínat hřbet

od čekání k číhání a pak

rychle skočit po světle.

Jako strom

Nejlepší je být stromem,

stát posledního září v parku

a na nikoho nečekat

mezi prosluněnými lavičkami,

které ještě zahřívají.

Vidět všechno zlatým světlem

na svých listech a nepozorovat

záhony odkvétajících růží.

Nemluvím, nemlčím, jaká úleva

jen šumět v mírném větru

nad tenkou dlažbou v barvě holubího peří.

Nejlepší je mít korunu ve světle

a kmen ve stínu koruny,

větvemi podpírat ptáky

a nosit vetchá opuštěná hnízda.

Lidé se střídají na lavičkách,

přicházejí další rekonvalescenti,

aby si odpočali od města, jaká úleva,

že mě nikdo nezná.

Zastávka

Vlak pomalu vjel na železný most

v zimním ránu. Zastavil

mezi ocelovými mostnicemi.

Sníh obléhal nábřeží

po obou stranách řeky pod mostem,

usedal i na úzkou zledovatělou lávku

pro pěší, která vedla podél trati.

Kolem okna mého kupé prošla

v protisměru jízdy vlaku

mladá žena v zimní čepici s bambulkou.

Plakala. Slzy jí stékaly po tváři

při měkké chůzi.

Láska, napadlo mě. Byl to jen okamžik.

Vlak se znovu rozjel