Kniha Cesta Rusů k válce novinářky Petry Procházkové vychází z rozhovorů publikovaných v Deníku N mezi březnem 2022 a dubnem 2024. Jde vlastně o časosběrný dokument, který mapuje vývoj událostí od začátku ruské invaze na Ukrajinu, ovšem jednotlivé rozhovory jsou řazeny v opačném sledu. Tematicky se otázky točí kolem Putinova režimu, což může působit dojmem, že se autorka zaměřuje spíše na osobnost prezidenta a jeho vliv na ruskou společnost než na samotnou válku. Procházková však jako zkušená novinářka zůstává věrná svému původnímu záměru – snaží se přimět zpovídané Rusy k odpovědi na klíčovou otázku: Jak vaše země dospěla k tomu, že za­útočila na sousední stát? Tento přístup čtenářům umožňuje nahlédnout do myšlenkových pochodů ruského člověka. Kniha je tak pokusem zjistit, co vedlo k válce, zároveň ale zkoumá, jaké rozpory panují mezi těmi, kdo v Rusku zůstali, a těmi, kteří odešli.

Schází síla

Soubor uzavírá rozhovor s politologem a prorežimním mluvčím Dmitrijem Jevstafjevem, jehož ostré výroky v roce 2022 šokovaly český mediální prostor: „Vy Evropané neustále lžete. Rozdíl mezi Evropany a Američany je v tom, že Američané alespoň někdy mluví pravdu, ale Evropané lžou pořád.“ Právě tento rozhovor stál na začátku diskuse o tom, jak Rusko vnímá Západ. Kromě ohledávání možností i limitů ruské žurnalistiky se nicméně autorka vyrovnává i s vlastními pochybnostmi: může jako zkušená novinářka, která řadu let žila v Rusku, po zahájení války stále mluvit s Rusy?

Novinář a bezpáteřní politický komentátor Maxim Ševčenko si ve svých odpovědích pohrává s analogiemi, které dobře vystihují ruský přístup k vnější kritice. V souvislosti s minulým českým prezidentem se například dovolává Švejka: „Když k vám přijde opilec a pozvrací vám předsíň, asi mu řeknete, ať jde domů, vystřízliví a přijde znovu. Ale pokud ho opilého využíváte, je to jiná věc. Dáte mu ještě skleničku a už s ním můžete manipulovat. Jak to radil velký český spisovatel Jaroslav Hašek ve svém skvělém Dobrém vojáku Švejkovi – to je můj milovaný román: ‚Nalévej, nalévej a opilec pro tebe udělá vše.‘“

Vedle Jevstafjeva nebo Ševčenka se v knize objevují i hlasy těch, kteří se rozhodli z Ruska emigrovat, mimo jiné se spisovatelkou Ljudmilou Ulickou, která jako jediná poskytla rozhovor korespondenčně. Překvapivě ostrá je Procházková k „dvoudomé“ spisovatelce Guzel Jachinové, která pendluje mezi Ruskem a Kazachstánem. Zároveň se tím ale zdůrazňuje Procházkové zklamání z toho, že se setkává s umělci, kteří stále hledají „pravdu“ v nesvobodě, již sami tolerují. Jachinová říká: „Zase z Ruska utíkají všichni, kdo nechtějí mít pusu na zámek. A ti, co zůstávají, mlčí. Vyjadřují tak souhlas se vším, co se děje? Ne, to rozhodně ne. Dřív jsem si myslela, že mlčení v totalitním systému je vyvoláno strachem. Teď vím, že nejen tím. Pro některé lidi to může být i způsob zachování vlastní důstojnosti. Zvláštní způsob. Ale pokud nemůžete říct to, co si myslíte, protože byste třeba ohrozila své blízké, radši mlčíte. Znám to ze svého okolí.“

Právě odpovědi Jachinové patří mezi ty nejodvážnější, protože spisovatelka se – na rozdíl od emigrantů – vrací do Moskvy, má tam rodinu a je si vědoma důsledků, které podobný rozhovor může mít. Její slova připomínají realitu každodenní existence v totalitním režimu, kdy svět sice vyhlíží revoluci nebo alespoň občanský odpor, k tomu však schází síla.

Bez souvislostí

Procházková se snaží zůstat nestranná, její zklamání z některých postojů je však zjevné. Jako by zde působilo i rozčarování z toho, že se její představa o Rusku lišila od reality. Ne­­ustále se tak vracejí otázky určitého typu: Co dělají ruské elity? Proč inteligence nereaguje? Proč Rusko nevidí realitu stejným způsobem jako Evropa? Mnozí respondenti ovšem na podobné apely reagují neochotně.

Alexej Venědiktov, šéfredaktor populární liberální rozhlasové stanice Echo Moskva, jež byla po roce 2022 zakázána, v odpovědi na otázku, proč nedává rozhovory ukrajinským médiím, uvádí následující: „Protože nemám co říct. Musel bych se jen omlouvat. Když mi volají ukrajinští kolegové s žádostí o rozhovor, odpovídám: ‚Děcka, nemám vám co říct. Jen se strašně omlouvám.‘ Už jsem se stokrát Ukrajincům omluvil a musel bych to dělat stále dokola.“

Kromě rozhovorů obsahuje Cesta Rusů k válce i doslovy několika českých novinářů, které mají knize podle všeho dodat legitimitu, což je ve společnosti prostoupené rusofobií vcelku pochopitelné. Někdo by se totiž mohl ptát, proč autorka s Rusy vůbec mluví. Námitka, proč vydávat knižně něco, co už jednou vyšlo v periodickém tisku, je sice namístě, ale ani ta neobstojí. Cesta Rusů k válce přináší důležité pohledy na tři roky trvající invazi na Ukrajině i na rozpory uvnitř ruské společnosti a to je samo o sobě bezesporu důležité. Škoda jen, že mnohdy (zejména u rozhovorů s ruskými propagandisty) chybí kontext, který by českým čtenářům umožnil hlubší vhled do ožehavé problematiky současného Ruska.

Autorka je komparatistka.