Básně oceňované polské autorky zachycují současnost digitálně vyčerpaným jazykem a současně tematizují básnická dilemata spojená s vyprázdněností slov a jejich neschopností reprezentovat realitu. „Na práškách / by se to dalo snést. Jazyk, kterým píšu, je mrtvý jako: / #soubor_mem_nálepka_obrázek.“
Třpyt
Četli jste: Camuse, Barthese, někoho dalšího –
už nevím, jen další jména. Debatovali jste,
že Klimt je lepší než někdo další – už nevím,
jen další jména. Nejsem si jistá, nejsem si
jistá, jestli jste lkali na nádraží v Ełku nebo na
jakémkoli
nádraží. Ełk a lkání. Nejsem si jistá, jestli žít,
zneužít, nepřežít – máte jizvy na ústech nebo
na dlaních. Raději se zmlčte. Raději se zmlčme,
bude to čistší, kurva, budeme čistší.
Smyčka
Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Sešlou a rozčarovanou tvář mé matky (po třiceti letech dostávání bídy). Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Dlaně lidí makajících v továrnách, rozpraskané jako krunýř želvy – velké a staré želvy, která nese tenhle svět. Představ si prasklinu: čekání na konec směny nebo na slzu, stejně nutkavé jako čekání na převod ze skrillu. Představ si lásku k dlani, která mlátí, pokoru k dlaním, které nuzně krmí. Představ si únavu, kterou nepojme ani slovo, ani forma.
Třpyt (uzavření)
Nebudeme čistí, jako jsou čisté účty
společenské
spodiny, substance bez přísad.
Nebudeme čistí, jako jsou čisté účty
společenské
spodiny. Nádoby máme prázdné: bez
#vlož_sebe a coca-coly. Chyby v systémech
kódování, tváře ušpiněné memem
jako levnými třpytkami.*
* Představ si jazyk, stejně jako si představuješ úder dlaně,
jazyk slízávající třpytky z oblé tváře. Komu patřilo
líčko? Čí byl jazyk?
Matronám
Dvě malé červené čárky rozbouchávají srdce
jako americké rakety města. Rozdávají lásku
tak moc (moc málo) jako ženy z porna
společnosti Brazzers. Dvě malé červené čárky
jako dvě vyhlášené #války. Za kterou
nedostanou
Nobelovku, žádnou cenu.
Režimy
Jazyk, kterým píšu, je mrtvý. Jazyk,
který strkám
do ucha – mrtvý a mechanický jako šroub
plynule proniká do zdi: #uvědomělá_erotika,
protože
rétorice chybí rozlet nebo odlet pryč na…
Na práškách
by se to dalo snést. Jazyk, kterým píšu,
je mrtvý jako:
#soubor_mem_nálepka_obrázek.
Obrázek topícího se dítěte
– pozoruju/trávím společně s brambůrkami
na… Na pozoru/trávě
by se to dalo snést. Jazyk, kterým píšu:
němá_fešanda.jpg –
její zadek vystrčený z plochy monitoru.
Neexistuje, protože: jazyk, kterým píšu,
je mrtvý. Existuje
jen rytmus a neměnnost napsaného /
neexistuje rytmus a neměnnost
napsaného, protože: je vyhasnutí
nebo zhasnutí obrazovky.
S ní.
Forma
Chceš-li obraz spatřit celý, spoj: světlo v tunelu s rozžhaveným koncem jointu. První ranní hvězdu s hvězdou cizích ran – synapsi s impulzem a neuronem. Chceš-li obraz spatřit celý, spoj: miliony lidí nesoucích hlad v nafouklých břichách s tisíci lidí s rolexkami na rukou. Chvění jícnového svalstva s chvěním těl a výbuchem bomb – rozpuk květů s rozpukem kulek. Chceš-li obraz spatřit celý, spoj: studenou záchodovou mísu, plechovku coca-coly vypitou na kocovinu s čistotou formy. Chceš-li obraz spatřit celý: zahoď čistotu formy a vykřič ji, vykřič ji: všechno je v hajzlu, povede nás světlo.
Rotace
Je otočení kola a prasklina na nápravě –
logout a změna
přístupového hesla. Je rychlý sex a výměna
těl za nová. Těla
existují, nutno je napasovat či obnosit
jako fráze nebo džíny.
Je otevření víček a poslední stadium spánku –
chvění jícnového
svalstva, v němž fráze pulzuje a duní
jak srdce. Moment
před probuzením: Taky ti přijde,
že classic blue je odporná?
Z hitparády
Cením Scootera, když ve svých písních
brouká: Na, na, na. Když – kupodivu – říká,
že životu nikdo neuteče. Cením
Scootera, i když svá mláďata nekrmí
vlastní krví. Our Happy Hardcore,
Our Happy Hardcore. Hardcore.
Cením Scootera jako prášky, prasklinu
v mém/jejím vnitřním lešení.
Sáčka
Nakonec jde čekat na zázrak nebo cigáro, aby se v hlavě rozsvítilo. Nakonec jde čekat na zázrak nebo pít, až přejde zrak, ale slovní hříčka nemá smysl. Nakonec se jde kouzelně usmívat, zářit v očích jako první ranní hvězda. Nakonec jde rozevřít hrudník, balit cigára. Nakonec se jde v sobě utopit, jako se topí prášek ve sklenici vody. Nakonec se jde ztratit ve formě, anebo ji ochcat. Nakonec se jde vyjadřovat mile. Nakonec jde, aby ti ten frajer říkal: hvězdo, hvězdičko. Nakonec se jde někomu vyblít na chodník nebo se nechat umilovat. Nakonec víš, že jsi flow. Flow někdy skončí. Nakonec? Nakonec vidím pořád ty stejné pány, ta stejná sáčka. Nakonec je to kurva vždycky k smíchu, ale je to směšné? Nakonec bych možná mohla přejít na prózu, protože v básních není dost volného místa.*
* Nakonec u nich ale zůstanu.
Konec vyučování
Odejdu, a se sebou odnesu
lepkavost jejich těl, slepené vlasy
žen z bělostockého blázince,
pojem pronášený s manýrou
hlasatele, přilepený jako chlap
k upnuté sukni.
Odejdu, s prasklinou v sobě.
S trhlinou patrnou pouhým okem
jako diastema Georgie May Jagger.
A sladká Nancy bude zpívat:
Bang, bang.
Ze sbírky Hejt i inne bangery (Korporacja Ha!art, Krakov 2018) vybral a přeložil Dominik Bárt.
Justyna Kulikowska (nar. 1993) pochází z polského Szczuczyna, žije v Podlesí. Dosud jí vyšly čtyři básnické sbírky. Za svůj debut Hejt a jiné bangery (2018) získala Cenu Kazimiery Iłłakowiczówny, za knihu gift. z Podlasia (gift. z Podlesí, 2021) obdržela Literární cenu Gdyně. Mimo to byla dvakrát nominována na Cenu Nike. Její debutová sbírka vyjde v českém překladu v nové edici Přemlat nakladatelství Větrné mlýny. Kniha bude uvedena v polovině května za autorčiny účasti na několika autorských čteních z cyklu Omlatina.