Básně oceňované polské autorky zachycují současnost digitálně vyčerpaným jazykem a současně tematizují básnická dilemata spojená s vyprázdněností slov a jejich neschopností reprezentovat realitu. „Na práškách / by se to dalo snést. Jazyk, kterým píšu, je mrtvý jako: / #soubor_mem_nálepka_obrázek.“
Třpyt
Četli jste: Camuse, Barthese, někoho dalšího –
už nevím, jen další jména. Debatovali jste,
že Klimt je lepší než někdo další – už nevím,
jen další jména. Nejsem si jistá, nejsem si
jistá, jestli jste lkali na nádraží v Ełku nebo na
jakémkoli
nádraží. Ełk a lkání. Nejsem si jistá, jestli žít,
zneužít, nepřežít – máte jizvy na ústech nebo
na dlaních. Raději se zmlčte. Raději se zmlčme,
bude to čistší, kurva, budeme čistší.
Smyčka
Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Sešlou a rozčarovanou tvář mé matky (po třiceti letech dostávání bídy). Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Dlaně lidí makajících v továrnách, rozpraskané jako krunýř želvy – velké a staré želvy, která nese tenhle svět. Představ si prasklinu: čekání na konec směny nebo na slzu, stejně nutkavé jako čekání na převod ze skrillu. Představ si lásku k dlani, která mlátí, pokoru k dlaním, které nuzně krmí. Představ si únavu, kterou nepojme ani slovo, ani forma.
Třpyt (uzavření)
Nebudeme čistí, jako jsou čisté účty
společenskéspodiny, substance bez přísad.
Nebudeme čistí, jako jsou čisté účty
společenskéspodiny. Nádoby máme prázdné: bez
…