Venku je mrazivo. Tráva je potažená jinovatkou a teplý vzduch, který v pravidelných intervalech vydechují lidé čekající na zastávce tramvaje, se okamžitě sráží do oblaku páry. Sedím ve druhém vagonu, trochu nepřítomná, za sklem se mihotají paprsky slunce. Zdá se mi, že už nejsme tak docela ve městě, kromě mě tu sedí už jen tři nebo čtyři další lidé. Nastavuji tvář slunci za oknem a prohlížím si okolí kolejí; benzínka, golfové hřiště, hotel, co působí jako ubytovna. Už jsem tady jednou byla. Jela jsem sem, na to stejné místo, za stejným účelem, mohlo to být tak před patnácti lety. Můj kolega se oběsil v psychiatrické léčebně na tkaničce od bot. Neznali jsme se dobře, byl o něco málo starší, ale pohyboval se v podobných kruzích. Jednou večer jsme se opili, bylo to tak dva týdny před jeho smrtí, a líbali jsme se spolu na baru. Nikam dál to nepokračovalo, nestalo se skoro nic a mimo tohle opilé setkání jsem ho znala jen letmo, nevím, proč jsem sem tehdy jela, nejspíš proto, že z našeho baru jeli všichni ostatní. Má vzpomínka na ten den má jako záznam jedinou fotografii – stojíme před obřadní síní, je teplo, hraje tam hrozná hudba. Možná to nebyla tkanička, ale pásek od kalhot, už si nevzpomínám.

Zastávka Krematorium Motol je na znamení. Stojím u dveří celá v černém a mačkám tlačítko pro výstup, ostatní spolucestující mě pozorují. Zdá se mi to cynické a tak nějak komediální.

Zapomněla jsem koupit květinu, přišlo mi to původně zbytečné, ale teď cítím, že se nehodí přijít s prázdnýma rukama. U vstupu na hřbitov je květinářství, tak jako u všech velkých hřbitovů, zvlášť těch, kde se provádí pohřební ceremonie. Lidé si tu koupí gerbery nebo karafiáty a pak je položí na hrob nebo vedle rakve. Obchod připomíná foyer, všechno je tu od sebe nepřiměřeně vzdálené a tiché, mramorově to studí. Za pultem stojí tři ženy, nemluví spolu, ani tu nehraje rádio. Ta, která mě obsluhuje, vypadá jako z motorestu někde uprostřed nevadské pouště. Odbarvené vlasy, podpatky, rtěnka, všechno na ní působí lacině, prázdně, stejně jako celý tenhle podnik s posmrtnými květinami. „Jednu růži, prosím,“ řeknu. „Sto dvacet,“ řekne ona. Za mnou už stojí další truchlící, trapné ticho nemístného podnikání pohlcuje jakákoli další slova i vůni ze všech těch řezaných květů. Není tu cítit nic. Ani smutek. Zdá se mi to drahé, ale zaplatím a jdu.

Venku se tvoří hloučky, černá mračna pozůstalých. Prohlížím si první z nich, zhruba deset lidí kolem šedesáti, smějí se, myslím, že odcházejí. O kousek dál nejistě postává trojice žen s pugéty, kouří, nebo se jim jen kouří od pusy, nechci na ně moc zírat. Mluví bulharsky a na rozdíl od lidí v první skupince je z nich cítit tenze spojená s očekáváním obřadu. Pozoruji je zpovzdálí, a když se rozejdou, opatrně je následuji. Hřbitov je rozlehlý a přechází téměř plynule v les, po cestičce odněkud z vrchu vyběhne obrovský ovčák křížený s československým vlčákem, rozpohybovaný a plný života, nemá obojek. Za ním jde kluk v kapuci, oba jsou mladí a jejich energie je působivá a přitažlivá, zvlášť v kontrastu se strnulými tvářemi i gesty smutečních hostů. Svižně projde kolem, chytí psa za obojek a zmizí mezi hroby. Chvíli nejistě přešlapujeme před obřadní síní, až nakonec někdo otevře dveře a pokyne nám, abychom vešli dovnitř.

Květiny se pokládají před pódium, které je zatažené černou oponou, na pravé straně stojí na stojánku černobílá Strahilova fotografie. Může mu na ní být něco kolem třiceti, má černý knír a vystouplé lícní kosti, husté vlasy, uhrančivý pohled. Nad fotografií visí obrazovka s celým jménem zesnulého. Sál se pomalu zaplňuje, jdu za maminkou mého kamaráda, která na mě gestikuluje a ukazuje na místo, kam se mám posadit. Oba mají tmavé brýle a pláčou. Na schůdku pod pó­­diem se vrší předražené květiny ze hřbitovního květinářství, jedna žena položí růže k ostatním, potom přijde k fotografii a přejede prsty pravé ruky sem a tam po kníru. Skoro všechny židle jsou obsazené, vepředu sedí snachy, kromě mě jsou to jediné Češky v sále. Nakonec přichází nejužší rodina. Spaska, manželka zesnulého, stojí mezi svými dvěma syny. Je maličká, může měřit tak sto padesát centimetrů, posadí se a je teď ve středu celého společenství, musí cítit soustrastné pohledy svých přátel, stejně jako jejich oporu. Má v očích slzy, ale nevzlyká, když vstává, vidím, že drží mladšího syna za ruku. Z reproduktoru se ozve podkresová hudba a na obrazovce, kde předtím stálo jeho jméno, se teď míhají fotografie z průběhu Strahilova života. Na spoustě z nich ho nepoznávám, vypadá jako starý muž se šedivými vlasy, tolik rozdílný od představy, kterou si o něm uchovávám. Nikdy pro mě nebyl starý, jeho šediny jsem rozpoznala až při našem posledním setkání asi před měsícem a snad bych je neviděla ani tehdy, kdyby na ně neupozornil strach v jeho jindy veselých očích. Po promítání fotografií se rozhrne opona, za níž v prostředku pódia leží prostá dřevěná rakev, ozdobená velkými věnci. Zelené chvojí, bílé a rudé růže. Slova se ujme elegantní bělovlasý muž v dobře padnoucím obleku. Přistoupí k řečnickému pultu a hluboce a obřadně se ukloní, udělá to na mě silný dojem. Pak začne mluvit bulharsky, rozumím jenom trochu. Rozumím tak akorát, abych poznala, že to není kněz, ale přítel, očividně zná všechny nebo většinu lidí v sále, nebo je snad nezná, ale promlouvá k nim velmi osobně, někdy se obrátí přímo na Spasku, dívá se jí do očí. Potom recituje básně, nerozumím, o čem jsou, ale jeho přednes je procítěný, soucitný, lehký. Na konci své řeči se znovu ukloní, jednou k pozůstalým a jednou k rakvi. Potom se všichni postavíme, z reproduktorů se ozve francouzský šanson a rakev zajede do zákulisí. Zatímco rakev zajíždí, jeden z pohřebních hostů začne hlasitě tleskat, mezi ostatními se to ale neuchytí, a tak to brzo vzdá. Kromě toho překvapivého gesta naruší atmosféru důstojnosti zřízencův ostrý a disharmonický hlas. Vyzývá nás ke kondolování, představím si doteky chladných rukou, skelné nepřítomné pohledy sklopené k zemi. Tohle je ale jiné. Všichni se objímají, pláčou, pláčou si v náručí, dívají se navzájem do uslzených očí, on je pryč, říkají mlčky, ale my jsme tady. Posouvají se pomalu, což přispívá k nervozitě zřízence, který by byl rád, kdybychom už pomalu vypadli. Když stojíme na dláždění před tím neosobním, nevzhledným prostorem určeným k hlubokému spoluprožívání, napětí z přítomných pomalu vyprchává. Slzy pomalu osychají, ponurou atmosféru prostoupí život.

Kar se odehrává u Spasky doma, v jejich skromném bytě, vytopeném a plném koberců. Je nás tu na začátku tolik, že se skoro nevejdeme. Poměrně velká skupina lidí zůstává na terase zalité sluncem, pod nimi se rozprostírá kdysi krásné starodávné město. Pijeme rakiji, povídáme si o svých životech, vzpomínáme na Strahila, všichni jsme s ním pili rakiji. Stoly jsou přeplněné domácími dobrotami. Banica, baklava, slaný koláč, salát z lilků a tzatziki, bulharský kynutý chléb, zelenina a ovoce velkolepě naaranžované v poháru, maso, sušenky a čokoláda, všechno je krásně nazdobené a Spaska musí hosty chvíli pobízet k jídlu, nikdo nechce být tím, kdo první zasáhne do toho láskyplného úsilí. Měkké světlo prostupuje celým pokojem, dveřmi na terasu proudí do místnosti svěží vzduch a smuteční hosté se mísí, popíjejí, smějí se, jedí, myjí nádobí a zase ho špiní. Na kraji jednoho ze stolů stojí lahev červeného vína a vedle ní sklenička a prázdný talíř, každý, kdo si bere ze stolu, má dát kousek stranou na talířek a ulít do skleničky. Mladší ze synů mi vysvětluje, že je to pravoslavná tradice, jiné neznají, nejsou věřící, to jen jeho otec se nechal pokřtít, bylo mu v té době padesát let.

Když lidí ubude, povídáme si ve dveřích do pokoje. Mluví o tom, jak Strahil zemřel. Zemřel doma, byli u něj dlouho všichni tři, potom on a máma, držel ho za ruku. Vypráví mi uprostřed místnosti plné lidí do nejniternějších detailů krásný příběh o smrti, o poslední cestě svého otce. Všechno, co říká, se mi zdá podstatné, připadá mi najednou dospělý.

Odcházím za tmy, není pozdě, ale jsem opi­­lá. Zůstává už jen rodina a hrstka přátel. „Už odcházíš?“ ptají se, jako by neuběhlo pět hodin, ale pět minut, čas plyne svérázně v bezbřehosti smrti. Spaska mi podává pohřební výslužku. Kroupy na sladko, pár kusů rolády, řízek a kynutý chléb. Došly jí krabičky, asi nám je všechny rozdala během Vánoc spolu s bramborovým salátem, tak teď balí z posledních zbytků sil odcházejícím jídlo do sáčků na odpadky. Objímáme se, podáváme si ruce, znovu se objímáme. Napadne mě, kolik podobných loučení už musela ten den prožít. Je to smutné, ale taky není.

Je to jako pozorovat říční tok, který se v zimním večeru pokojně rozlévá do moře.