Sedmadvacátého února 2024 se konal historicky první den krojů v Poslanecké sněmovně České republiky. S iniciativou přišla trojice politiků z ANO a TOP 09. Celou scenerii doprovázela etnografická výstava rekonstruo­vaných krojů, slavnostně zahájená téhož dne. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová sice v kroji nedorazila, ale další rok poskytla akci svou záštitu. Nová tradice se zopakovala, tentokrát pod názvem „Den lidových krojů a krajů ve Sněmovně“, přidal se průvod, folklorní festival s regionálními pochutinami a pěveckými soubory.

Já jsem v době vyhlášení prvního ročníku psala diplomovou práci na téma folkloru v současné literatuře a společnosti. Nevěřícně jsem přihlížela, jak mi realita neustále poskytuje další a další důkazy o tom, že folklor se vrací do mnoha sfér kultury a společnosti. A to dokonce přímo v české metropoli, daleko od Moravy, která s ním bývá stereotypně spojovaná. Folklor doputoval z periferie do centra a – jakkoli je to paradoxní – zapouští kořeny v globalizovaném hlavním městě.

Folklorní rezervoár

Z teoretického hlediska to vypadá průzračně: v čase krize sahá společnost do archivů a vybírá pro svou identitu aktuálně nejpřiléhavější tradice. Folklor bývá chápán takřka jako synonymum tradice, jako to „nejpůvodnější“, co si s sebou neseme z doby před naším moderním světem. Je tak vlastně zakládajícím mýtem naší společnosti. Obrozenci a romantici…