Fenomén tzv. bone music, tedy sovětských nahrávek vyrytých do použitých rentgenových snímků, se dnes prezentuje jako kurio­zita. V Sovětském svazu jim říkali žebra, rentgenizdat nebo kosti, někdy i rock či jazz na kostech. Kusy, které se dochovaly, dnes vystavují v galeriích, prodávají se jako designové předměty a píší se o nich texty, které tyto podomácku vyrobené nosiče proměňují v estetické vintage artefakty. Takový způsob vnímání bone music je nicméně velmi pohodlný i zjednodušující a nutně posouvá realitu. Nešlo přece o smysl pro experiment, nýbrž o přímý důsledek represivní kulturní politiky. Byla to nutnost. Hudba se z rentgenových snímků nelinula proto, že by toto zvláštní médium výrobcům připadalo zábavné či romantické, ale z toho důvodu, že jiné prostě nebylo k mání. Rentgenové snímky zachycovaly obrazy zlomenin a chorob, neboť se zkrátka používal dostupný materiál. Z dnešního pohledu může být působivé, že se na rentgenizdatu objevují fragmenty cizích těl, ale tehdejší tvůrci v tom žádnou poezii neviděli.

Když stačí málo

Za vznikem bone music stál tvrdý ideologický tlak. Po druhé světové válce vládla Ždanovova doktrína, která kulturu definovala jako prostředek boje a žádala správné socialistické umění beze stop cizích vlivů. Stát hlídal každou notu, rozhlas a samozřejmě i oficiál­ní katalog gramofonových…