Paměti koželužky Františky Dočekalové představují syrový, redakčně neupravený „ego­-dokument“, který nám zprostředkovává životní perspektivu proletářky působící na periferii Rakouska­-Uherska a posléze Československa. Dočekalová byla tovární dělnicí, která kvůli manželovu alkoholismu pečovala sama o dvě děti i své rodiče. Zároveň byla aktivní v sociálnědemokratických odborech, v roce 1921 se stala členkou Komunistické strany Československa a stála u zrodu třebíčského dělnického časopisu Jiskra. Žádný z těchto údajů nám ovšem o ní neřekne tolik jako krátký úryvek z jejích pamětí (jazykovou podobu neupravujeme): „Mě vrazil na okraj tribuny, mne to překvapilo, ale potlesk těch tisíců mě spamatoval, ale podnes nevím co jsem mluvila, jen jsem si zapamatovala výrok kde jsem řekla že když Rakousko neudrželo Krávu za Rohy že za vocas ji už neudrží.“

Dočekalové neučesané vyprávění o říjnu 1918 a její vlastní historické úloze ve zlomovém období nám mimo jiné ukazuje, jak zarytě se marginalizovaní aktéři účastnili důležitých historických okamžiků a také jak osobitě se k dějinnosti, kterou prožívali, v paměti vztahovali.

Město plné stávek

Františka Dočekalová se narodila v roce 1878 v Třebíči a žila zde celý svůj život. Vyrostla v prostředí silně ovlivněném industrializací města v druhé polovině 19. století a proletarizací velké části jeho obyvatelstva. Třebíč byla jedním z nejdůležitějších center obuvnického a koželužského průmyslu v monarchii. Město bylo tradičním řemeslnickým centrem, přičemž několika rodinám koželužských mistrů se podařilo rozšířit výrobu a přejít na manufakturní a posléze tovární způsob výroby. Od sedmdesátých let 19. století se místní dělnictvo začalo organizovat, zpočátku v různých podpůrných bratrstvech, později v kulturních spolcích a konečně také v odborech. Třebíč se tak stala jedním z center radikální levice na Moravě.

Zlomovým okamžikem byly výtržnosti z roku 1885, kterých se účastnil i otec Dočekalové. Od této chvíle lze mluvit o navázání lokálního dělnictva na sociální demokracii, obzvláště na její vídeňské centrum. V roce 1888 vznikla Dělnická beseda, kulturní organizace stojící za rozmachem aktivit třebíčského dělnictva v devadesátých letech 19. století. V této době dělníci výrazně vstupovali do místního veřejného i politického dění. Početně silné obuvnické a koželužské dělnictvo bylo silným hráčem i v celorakouském měřítku, což dokládá i skutečnost, že v Třebíči několik let vycházel celorakouský odborový časopis Obuvník. V tomto prostředí, ve městě plném stávek a naděje v lepší zítřky, ale také perzekuce a bídy, prožila Dočekalová svá formativní léta.

Ženská otázka

Industrializace, rozšiřující se řady námezdních dělníků a dělnic a s tím spojené změny ve společenské struktuře vedly k proměně postavení žen, a to nejen z nižších vrstev. Na přelomu 19. a 20. století byla ženská otázka tématem, které rezonovalo napříč politickými tábory. Socialistické hnutí vidělo v námezdně pracujících ženách doprovodný jev proletarizace a v jejich nižším mzdovém ohodnocení vidělo projev konkurence, která mužským dělníkům neumožňovala dosáhnout na spravedlivou mzdu, nebo je přímo připravovala o pracovní místa. Odbory byly proto nezřídka, zejména v počátcích, vůči pracujícím ženám nepřátelské. Teprve postupem času se v socia­listickém a pak také v komunistickém odborovém hnutí prosadil přístup, který usiloval o ženskou emancipaci a rovnocennost.

I poté však bylo pro dělnice dlouhodobé angažmá v odborech či politice zpravidla ne­­udržitelné. Jednak zastávaly nekvalifikované pozice, což je činilo na trhu práce zranitelnější, jednak na ně po směně čekal koloběh obstarávání a péče, který ženskou populaci zatěžoval nepoměrně více než tu mužskou. V některých odvětvích bylo také běžné, že dělnice po uzavření sňatku z námezdního poměru vystupovaly – a i proto na pracovním trhu více fluktuovaly. Přes snahy aktivistů a aktivistek tak participace žen v dělnických organizacích byla často jen krátkodobá či nepřímá.

I z tohoto důvodu je životní trajektorie Dočekalové cenným historickým záznamem. Navzdory zátěži a omezením se totiž jako sebevědomá aktérka zapojila do emancipačního hnutí a ani v kritických obdobích, jakými byly události první světové války, neustoupila ze své pozice, v níž se mnohdy ocitala za hranou legality. Do nově vzniknuvší KSČ vstoupila jen krátce poté, co bylo několik jejích spolupracovníků jihlavským soudem v roce 1921 odsouzeno k těžkému žaláři za velezradu. Co se odborové činnosti týče, hájila Dočekalová materiální zájmy dělníků a dělnic i v době totální válečné mobilizace: „V druhe polovine roku 1916 sme kladli prvni požadavky: 1/4 hodinu dopoledne i odpoledne, na snidani chleba, zvýšení mezd od 10 do 20 proc. a dalši placenou dovolenou. Po předloženi požadavku přišel za mnou opět Tovarnik že vzdor memu zdeleni je překvapenej našim jednanim a položil mě otazku stran organizace a výtku že asi tehdy má zpráva jak sem mu ji podala nebyla správna, ja mu položila otazku zda by me sdělil jaka je sila organizace svazu průmyslníků.“

Upravte život dělníků

Drzost a bezprostřednost, které v pamětech charakterizují její vyjednávání s autoritami, ukazuje, že si Dočekalová pevně stála za tím, že jí zastávané emancipační požadavky jsou správné a spravedlivé a že bez jejich zohlednění a prosazení nelze dodržovat společenskou smlouvu. V oddíle, kde píše o schůzce s třebíčským okresním hejtmanem, jasně říká, že by smířlivými ústupky vůči mocenské autoritě více ztratila, než získala: „To bil v Třebiči jako Hejtman pan Novak, velice slušni pan, telefonem volal Tovarnika prosil ho abi poslal p. Dočekalovou na Starostenski den, pri bi si se mnou radi promluvili, tak sem šla, že sem to mela do prace jen přez hradek a bilo leto tak sem chodila do prace bosa a bilo blato tak to bilo hodne komické, blato mi lezlo skrze prsti, odevřu dveře Hejtman mi de podavat ruku a představuje me zboru, Panove že pri me většinou znají, jeden nevim již kteri to bil me zdelil že každi tiden bi me do­vezl jeden z nich mouky moučne virobky vejce maslo a ruzne veci a že bi se střidali a pri bich mela po nouzi, ptam se co za to na me chcete odpoved, abich tolik nejezdila po okrese a diž musim tak abich mluvila mirne a starosta z Kralohova me řek že jeho žena plakala zato že ji služka řekla že ji muže taki pomoct dojit, řekla sem panum že trefili na špatnou adresu, že nejsu na prodej a dibich i bila, že bi to bili oni kteři bi volali na svi zamestnanci, vidite jak se nechala koupit, z toho panove neni jak vidite nic, ale dam vam jinou radu upravte život svich delniku, na lidski zivot a ti vam budou opravdu vdecni, Hejtman mi podekoval.“

Tím, že Dočekalová hejtmanovi nevyhověla, dala najevo, že si je vědoma své moci definovat vlastní zájmy a stát si za nimi. Na schůzku se dostavila chudá bosá žena, a přesto nevystupovala jako podřízená, ale jako rovnoprávný partner v jednání. Ostatně právě o to dělnickým odborům šlo – zorganizovat dělnictvo jako sebevědomého politického aktéra, se kterým se musí „strana kapitálu“ dohadovat.

Výpovědní hodnota osobního dokumentu, který po sobě Dočekalová zanechala, je z obrazu bosé ženy, jež si podává ruku s hejtmanem, dobře patrná. O minulosti se zde učíme prostřednictvím anekdotického líčení, jako bychom listovali albem momentek.

Autoři jsou historik a historička.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.