Není to tak dávno, co jsem ve vetešnictví narazil na lidskou lebku. Nebyla nijak zvlášť pěkná ani velká, spodní čelist chyběla. Chvíli jsem si ji prohlížel, ale při pohledu na bezzubou hlavičku jsem zaváhal a vrátil ji zpátky do police. Když jsem se o tom zmínil před svým známým, kulturním redaktorem, ihned ožil a povídali jsme si o lebce. „Měl jsi ji koupit,“ řekl mi, „a pak ji někde zakopat…“ Nakonec došlo i na ateismus: lebka v bazaru, s cenovkou na temeni, to jsou přece typičtí Češi, národ neznabohů! Sám se k téhle tradici rozhodně hlásím. I když uznávám, že lidské pozůstatky do regálu s parůžky nepatří.

Jsou ale horší konce. Viděli jsme to při nedávné krádeži lebky svaté Zdislavy z baziliky v Jablonném v Podještědí. Poté, co se relikvie navzdory dohledu bezpečnostní kamery i Otce všemohoucího zmocnil neznámý muž v bílých teniskách, katoličtí hodnostáři horlili proti neúctě k mrtvým a „našim společným hodnotám“. Jenže, marná sláva, znepokojivější než samotný delikt je uctívání degradovaných lidských ostatků, spojené s jejich veřejnou expozicí. Ta ostatně vyvolala odpor už v roce 1908, kdy byla lebka oddělena od zbytku kostry a vytažena z hrobu. Po dopadení pachatele se navíc ukázalo, že chtěl amputovanou hlavu pohřbít, což působí jako vcelku humánní nápad. Nepokrytě tmářská byla naopak slova arcibiskupa Přibyla, naznačující jakési vúdú působení buďto relikvií, nebo přímo modliteb: „Tak by se mohlo stát, že toho zloděje stihne nějaká kletba, neštěstí. To není výhrůžka, to je realita, stává se to.“

Zatímco další osudy bazarové lebky zůstávají nejasné, v církevní „realitě“ není pro pochyby místo: až se křehký zbytek exhumované mozkovny podaří očistit od betonu, do nějž ji samozvaný hrobník, stíhaný policií a církevními kletbami, ve spěchu zalil, ocitne se (i s přitmelenými lícními kostmi) opět ve vitríně – tentokrát ale za pancéřovým sklem.