Už před více než třiceti lety psal Vladimír Macura ve svém „semiofejetonu“ v souvislosti s televizní reprízou Pyšné princezny o přirozené symbióze pohádky s komunistickou vizí světa a demytizační analýza socia­­listických pohádek stále patří k oblíbeným tématům akademických prací. A přesto když dojde na osobní nostalgii – zavazování střevíčků a myší kožíšky –, na ideologii nehledíme a necháme se ukolébat laskavým humorem či karikaturami lidové moudrosti, v níž láska a pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Nemusí se přitom jednat o Ferdu Mravence, bojujícího s mandelinkou bramborovou shozenou americkými bombardéry na československá pole, ani nemusíme věřit, že zjihlé srdce vyléčí, dáme­-li cihlu k cihle a těsto do díže. Ideologická poselství totiž formují i svět, kde se hraje famfrpál, nebo vizovické smetiště, kam přijíždí laboratorní krysa z Prahy.

Neexistuje literatura pro děti, která by dokázala uniknout ideologii, tvrdí literární teoretik Perry Nodelman, jenž je v tomto čísle několikrát citován. V každé dětské knize se podle něj totiž skrývá dospělý, který chce prostřednictvím díla dítě vychovávat, aby se začlenilo do etických, mocenských a jiných systémů společnosti. Jak ovšem odlišit dobře míněné rady od ideologické persvaze? A musíme nutně dětské čtenářstvo vychovávat? Specifická povaha literatury pro děti zkrátka vyvolává řadu komplikovaných otázek.

Jana Segi Lukavská a Stefan Segi se v tematickém eseji ptají, zda snadno rozpoznatelná ideologie nepředstavuje spíše prostředek, kterým dospělí kompenzují svá selhání ve výchově potomstva či vlastním společenském angažmá. V této souvislosti se mimochodem dozvíte, že existuje anarchistický průvodce pro nejmenší nebo že se v rámci ideologie meritokratického kapitalismu může vyprávět o disciplinaci holuba (Macura by měl radost, protože sám marně hledal příklady pohádkové ideologie stojící napravo). Josef Řídký se zabývá naučnou literaturou pro malé děti, jež jim navzdory své didaktičnosti předkládá obrazy neexistujícího světa. Joe Grim Feinberg vysvětluje, co se stane s pohádkou, když přirozenou grotesknost, krutost či poživačnost lidové obraznosti nahradí morální poselství a ohled na potřeby národních kultur. Františka Schormová představuje perspektivu kritických studií bělošství, která ukazuje, jak rasové hierarchie v dobrodružných knihách pro mládež prostupují jazykem, pohledem na dospívání i způsobem konstruování autenticity. Tereza Pařízková vychází z toho, že dětství, jak se s ním setkáváme v literatuře, je vždy reinterpretací dospělých, a proto ji zajímá dítě jako spoluautor příběhu. A konečně, Valentýna Žišková uvažuje, zda šílené AI postavičky jako Balerina Cappuc­cina nebo krokodýl, co má místo těla letadlo, považovat za nejnovější výtrysk dadaistické imaginace, reagující na svět, co ztratil smysl, anebo za mozkovou hnilobu. Zeptejte se dětí!