Tvorba Christophera Nolana pro mě byla vždy důležitá. Když jsem se okolo osmnácti let začal hlouběji zajímat o film, jeho Memento bylo jedním z těch silných prožitků ukazujících, čeho je kinematografie schopná. Vypravěčský labyrint o hrdinovi se ztrátou krátkodobé paměti, který ubíhá zároveň kupředu i pozpátku a nutí publikum spolu s protagonistou neustále redefinovat právě viděné, mě uhranul. Asi poprvé jsem viděl v rámci americké žánrové kinematografie takový narativní experiment. Podobně podstatnou pro mě byla i autorova batmanovská trilogie. Objevila se v době, kdy stále ještě bylo – přinejmenším v Česku – nutné obhajovat komiks coby plnohodnotné médium, a nikoli jen jakési podřadné čtivo pro dospívající. Byť už dávno před Nolanem Tim Burton uměl superhrdinská klišé proměnit ve svých snímcích Batman a Batman se vrací v podmanivé, výstřední i smutné bajky, jež rozrušovaly tradiční hranice mezi dobrem a zlem, Nolan Batmana zrealističtil. A klasický komiksový příběh proměnil v drama vyprávějící o nejistotách dobové společnosti, pro jehož účinek nebylo příliš podstatné, že postavy nosí pláště či že mají nadpřirozené schopnosti. Zároveň je tu však reflexe samotného konceptu (super)hrdinství zásadním motivem.

Nolan se mezitím stal prominentním hollywoodským tvůrcem vysokorozpočtových blockbusterů, který si mohl dovolit měnit rozličné populární žánry v komplikované skládanky, jež vyžadují vyšší diváckou pozornost a mají větší ambice než jen pobavit, a pro mnohé i jakýmsi matadorem, který mění cynickou hollywoodskou „továrnu na sny“ v osobitější a náročnější terén. Ale zároveň se po celou jeho kariéru objevovaly i názory, že jde spíše o zručného konstruktéra, jenž si obratně vypůjčuje postupy evropského uměleckého filmu, než o radikálního a osobitého auteura. Vždy jsem patřil spíše k těm prvním, jakkoli má fascinace jeho dílem nikdy nebyla nekritická – s některými pozdějšími tituly, především s dekonstrukcí bondovek Tennet, se dostavil pocit, že už se tvůrce ve svých palindromických formálních hrátkách poněkud samolibě ztrácí.

Když se začínaly objevovat první zprávy o Nolanově vysněném projektu Odyssea, měl jsem snad poprvé dopředu pochyby. Ne snad kvůli informacím o etnicky pestrém obsazení, které se proměnily ve zbytečnou a místy dost odpudivou internetovou hysterii. Ale některá autorova vyjádření – třeba proč obsadil rappera Travise Scotta (neboť Homér byl přece rapperem své doby) – vyvolávala znepokojení, zda nepůjde o velikášský, nabubřelý a k původní látce spíše necitlivý počin. Nakonec mě Nolanova reinterpretace základního textu evropské literární tradice zaujala mimo jiné právě tím, jak se od antického dědictví odklání. Z filmu, jemuž se prorokovalo, že bude propadákem, se během léta stal fenomén, který překonává kasovní rekordy, ale také vyvolává poměrně nečekané reakce.

Proto jsme se rozhodli věnovat nejen autorově novince, ale celému Nolanovu dílu aktuální číslo. Hned několik článků zkoumá jak režisérovu poetiku, tak ideologické zázemí jeho kinematografie, jež – pro jedny podnětně, pro jiné okatě a neinspirativně – mísí americký spektákl s evropskou avantgardou a která vědomě i nevědomě promlouvá o současné společnosti. Ale nechybějí ani texty, které se zaměřují na to, jak byl Homér podrobován kritice už v antice či jakými způsoby vstupuje jeho Odys­­seus do té nejsoučasnější literatury.

A hlavně nezapomeňte: v pátek a sobotu 25. a 26. zá­ří pořádá Ádvojka v Jihlavě už třetí ročník festivalu dobrého čtiva Knihlava. Doufám, že se tam uvidíme!