Červnové výročí nedožitých stých narozenin filosofa Karla Kosíka přichází v době, kdy se pokoušíme uchopit současné mnohočetné světové krize. Kosíkova stať Naše nynější krize, která původně vycházela na pokračování v Literárních listech v roce 1968, proto může sloužit jako jakási inspirace pro dnešní filosofování o krizové době a povaze krizí obecně. Inspiraci ostatně hledáme v šedesátých letech často, snad i proto, že bychom rádi věřili v nějakou tuzemskou teoretickou tradici, na kterou by šlo navazovat. Čeští levicoví intelektuálové dnes obcházejí rumiště revizionistického myšlení a koukají, co by se z něj dalo zachránit, vlídně interpretovat a přisvojit. Vládne nereflektovaná snaha nacházet u různých autorů převratné myšlenky – a to i u těch, kteří jsou na rozdíl od Kosíka obskurní. Opravdu ale musíme rehabilitovat úvahy lecjakých gulášových strejců, jen abychom mohli říct, že i my jsme měli nějaké levicové myslitele? Je další patočkovská analýza československé společnosti skutečně tím, co chybí naší politické strategii? A nejsme snad kvůli této rehabilitační umanutosti i k tomu Kosíkovi vlídnější, než bychom měli být?

Diagnóza

Vraťme se však ke zmíněnému Kosíkovu textu o krizi a zkusme k autorovým narozeninám zodpovědět otázku, zda jde o koherentní filosofický počin. V čem podle Kosíka spočívala naše – tehdejší – krize? Jejím nejzazším znakem měla…