Čtu s tužkou. Vždycky mám nějaký špaček ve vnitřní kapse tašky, ledvinky, batohu. Podtrhávám si jednotlivá slova, sousloví, celé věty, svislou čárou po straně si vyznačuju delší pasáže – lépe se mi tak přečtené vrývá do paměti a mám k čemu se i po letech vracet, z čeho rekonstruovat pozapomenutý celek. Ale rozčiluje mě, když se mi do rukou dostane kniha podtrhaná někým jiným. Zvýrazněné pasáže k sobě na stránce okamžitě poutají pozornost a přehlušují veškerý okolní text. A já pak víc než o přečteném přemýšlím o tom, proč si to či ono čtenář přede mnou vyznačil a jestli i já bych si ta z celku vydělená slova vybrala jako důležitá – ani ne tak pro mě osobně, jako pro samotný text.

Právě takovými, neznámým čtenářem kdovíproč vybranými slovy začíná nová, letos vydaná kniha francouzské básnířky a prozaičky Camille Ruizové Un chien arrive (Přichází pes). Autorka je našla obkroužená obyčejnou tužkou v knize pořízené v antikvariátu, konkrétně v textu americké antropoložky Kathleen Stewartové Ordinary Affects (Běžné emoce, 2007). Je to celý odstavec, ve kterém se píše o čtyřicátnici, jež se nikdy neprovdala, a přece žila naprosto naplněným životem – měla práci, přátele i rodinu. Jenže pak následovalo ještě jedno „ale“:…