Třetí červencový víkend proběhne sedmý ročník festivalu Trať. Jak festival vznikl a co je jeho cílem?

První ročník byl výsledkem středoškolského projektu skupiny přátel z Pardubic, kteří chtěli využít prostor kina v budově pardubického nádraží. A protože se festival vydařil, rozhodli jsme se na něj následující rok navázat v nádražní budově v Ústí nad Orlicí. Členové týmu v tu dobu studovali na různých místech v ČR a nádraží pro ně symbolizovala průsečíky jejich trajektorií. Záměrem byla krátkodobá revitalizace společenského a kulturního významu míst, která se postupně stávají opuštěnými. Pravidlem je kočovnost – chceme festival pořádat každý rok na jiném místě, což je samozřejmě značně limitující kvůli kapacitám, bezpečnosti a domluvě s majiteli či správci budov. Na druhou stranu to ale přináší spoustu nových příležitostí a neobvyklých zážitků.

Dramaturgickým cílem hudebního programu je představovat nové tvůrkyně a tvůrce z experimentální elektronické a elektroakustické scény. V posledních třech letech jsme se snažili zvát i projekty ze zahraničí, které tu předtím ještě nehrály. Program festivalu volně přechází mezi různými žánry a nebojí se velkých stylových skoků. Naším záměrem je i přilákat publikum na zajímavá místa v menších městech, cílem není dělat festival v Praze nebo Brně. Jedním z efektů tohoto přístupu je pestřejší složení návštěvnictva.

Daří se vám každý rok zvát nové projekty, nebo některé vystupují opakovaně?

Už se nám pár účinkujících vrátilo, ale vždy s nějakým odstupem – po určitém vývoji, změně stylu, případě v jiných formacích. Občas je komplikované hledat nové projekty, které nevystupují měsíc co měsíc ve velkých městech. Letos například máme v line­-upu dva throwbacky z programu loňské koncertní série Trať Off the Rails, protože chceme dotyčné vystupující představit většímu publiku a v jiném kontextu.

Na co konkrétně se letos můžeme těšit?

Připravujeme různé subžánrové sekce. Nejvíc se těším na footwork blok, který představí dvě současné východoevropské reinterpretace tohoto klubového hudebního stylu. V rámci této části programu vystoupí například polský bubeník Gary Gwadera. Těšit se můžeme i na Vic Bang, umělkyni z Buenos Aires, která spojuje laptopovou elektroniku se samply strunných nástrojů a field recordings. Z lokální experimentální scény se představí třeba Ursula Sereghy a Luan Gonçalves, jejichž společné vystoupení souvisí s naším důrazem na nové tvůrčí dvojice. Tohle duo vzniklo v rámci platformy Konektiv na podzim roku 2025 a mě hrozně nadchla jejich hudební komunikace, schopnost improvizace a synergie. Pozornost si zaslouží i duo Babau ze severní Itálie, jehož členové – Luigi Monteanni a Matteo Pennesi – stojí za labelem Artetetra.

Kdo má na starosti dramaturgii nehudebního programu?

Každá umělecká složka má své vlastní dramaturgické vedení. Výtvarný blok, který bude letos fungovat v rezidenčním formátu, zajišťují Dorota Václavíková, Lucie Francová a Ema Kašparová. Divadelní část řeší Samuel Špilar a Doubravka Dostálová, kteří se letos zaměřili na loutkové divadlo. Jsou to většinou samostatné dramaturgické linky, které se nedrží jednoho pevného konceptu. Vždycky ale máme hlavní téma, vyjádřené mottem nebo metaforickým obratem, které se pak promítá zejména do výtvarného programu. Obvykle se jedná o site specific instalace, které fungují v dialogu s architekturou nádražních budov.

Letošní ročník se ale v nádražní budově neodehrává…

Původním plánem bylo uspořádat festival na nádraží v Olomouci, ale nakonec jsme to museli z produkčních důvodů zrušit. Hradecká sýpka se ukázala jako dobrá alternativa. Je to první vybočení ze „železničního“ projektu, způsobené nečekanými změnami. Ale pořád jde o budovu úzce napojenou na železniční prostor. Sýpka nabízí trochu lepší možnosti než původně zamýšlené místo. Má větší kapacitu a architektonicky je to hodně zajímavý prostor. Zároveň tam můžeme umístit víc plnohodnotných stagí.

Jakým způsobem se snažíte oslovit lokální publikum?

Za lokální publikum jsme vděční – místním nabízíme zlevněné vstupné. I tak to ale může být bariéra pro lidi, kteří se chtějí jen podívat, co se v jejich městě děje. Myslím, že festival vždy bude z pohledu místních obyvatel tak trochu invazivní. I když se snažíme o co nejcitlivější přístup, pořád jsme cizinci. Je to trochu odvrácená strana naší kočovnosti. Nicméně v předchozích letech jsme ze strany místních návštěvníků, ač jich nebylo mnoho, pozorovali nadšení.

Jak festival financujete? Ovlivnily vás letos při plánování programu škrty v rozpočtu ministerstva kultury? Máte vymyšlené strategie, jak festival udržet ve funkčním období současné vlády, která kulturu rozhodně nemá mezi svými prioritami?

Kromě ministerského grantu čerpáme i ze Státního fondu kultury a z městských rozpočtů. Města, v nichž se festival koná, nás naštěstí pravidelně podporují. Letos jsme museli program v reakci na škrty a opožděně vyhlášené výsledky dotačního řízení ministersta kultury zredukovat. Je náročné připravovat festival na červenec, když se rozpočet dozvíte v květnu. Myslím si ale, že nejdůležitější položkou je stejně vklad produkčního a dramaturgického týmu – každý z nás do toho investuje velké množství svého času. Může se samozřejmě stát, že v případě klesající státní podpory už nebudeme mít kapacitu festival dál organizovat. Určitě ho nechceme udržovat při životě za každou cenu, jen aby se něco dělo.