Byl obzvlášť horký letní den, když jsem se na chvíli opřela o sklo jedné pražské výlohy a koutkem oka za sebou zahlédla ty figurky. Už jsem podobné jednou viděla: před deseti lety, když mě máma přesvědčila, abychom se setkaly v Krakově a navštívily spolu Osvětim. Přiznám se, že jsem si tenkrát jednu figurku koupila. Několik let jsem ji pak měla vystavenou v kuchyni: pejzatý Žid s velkým ohnutým nosem na mě shlížel při vaření a jeho naditý měšec mě zraňoval pokaždé, když jsem o něj zavadila pohledem. V tom impulsivním rozhodnutí pořídit si ji se mísil masochismus i jisté voyeurství. Ta postavička mě urážela, ale také mi dávala nahlédnout do způsobu, jakým si Východoevropané připomínají jednu ze zmizelých skupin obyvatelstva.

„Podívejte se,“ říkala jsem návštěvám, které seděly u nás v kuchyni, „jaké suvenýry prodávají Poláci v rámci osvětimské turistiky.“ Hosté se většinou zasmáli. Ale nikdy jsem se nepokusila zformulovat, co mi na tom vlastně připadá tak nepatřičné a zvrácené.

Když jsem minulý týden zpocená a zoufalá bez většího úspěchu hledala jednu z menších pražských uliček a pohledem jsem zabloudila k výloze obchodu s vystavenými figurkami Židů, ulétlo mi šťavnaté zaklení. Malinkatí chasidé v kaftanech hráli na titěrné housličky, jiní třímali v rukou menoru, svitek Tóry nebo obligátní měšec s penězi. Všichni ti mužíci (kam se vůbec poděly ženy?) zírali strnulým pohledem svých dřevěných očí kamsi do neurčita. Rozhlédla jsem se kolem. Jsem jediná, komu tyhle postavičky připadají zcela nemístné?

Na každém kroku

Měla jsem za to, že ty figurky jsou specifickým polským fenoménem. Debata o nich se v Polsku vedla dlouhá léta a v roce 2021 se město Krakov po poradě s židovskými organizacemi a turistickými institucemi rozhodlo, že dřevěné postavičky takzvaného „Žida s mincemi“ se ve stáncích pod městskou správou prodávat nesmějí. Radní Krakova pro kulturu je označil za antisemitské a poukázal na ostudný paradox jejich prodeje zrovna ve městě, jehož hlavním turistickým lákadlem jsou historické památky spojené se zdejší židovskou komunitou vyhlazenou nacisty. Alespoň někteří Poláci si tedy v tu chvíli uvědomili, že není v pořádku prodávat figurky ztělesňující archetyp hamižného Žida, pomyslela jsem si. Pro mě jako Židovku vracející se natrvalo do země svých předků ve východní Evropě to bylo jedno malé vítězství uprostřed bezpočtu proher.

Když jsem se tedy s těmito dřevěnými karikaturami setkala podruhé, došlo mi, že mou zemi ve východní Evropě tahle debata úplně minula. A to přesto, že tu na židovskou minulost narážíme takřka na každém kroku.

Oficiální verze

„Židovské dědictví v Česku patří k nejcennějším v Evropě. Dochované synagogy, historická ghetta, starobylé hřbitovy i rozsáhlé muzejní sbírky vyprávějí příběh komunit, které u nás žily po staletí a výrazně ovlivnily kulturu i podobu českých měst,“ dočteme se na oficiálním portálu České republiky pro turismus Kudy z nudy.

Mým prvním zaměstnáním po příjezdu do Čech byla výuka angličtiny na Západočeské univerzitě v Plzni. Když skončila první hodina mého kursu na fakultě, vynořil se z místnosti za učebnou lektor němčiny. Po několika úvodních konverzačních frázích se ukázalo, že zná moje příjmení. „Takže paní Bergmann! A zrovna tady!“ zvolal. Hm, ano, jmenuju se Bergmann a jsem tady, a co s tím? Usmála jsem se a snažila se nedat na sobě znát rozpaky. „Vás sem přináší samo nebe!“ rozplýval se dál a nadšeně mi potřásal rukou svou zpocenou dlaní. Pak mě pozval na procházku, ze které se později vyklubal jeho nejoblíbenější návrh na společně strávený volný čas: návštěva zdejšího židovského hřbitova.

Nebyl to ovšem jediný kolega, který měl za to, že největším zážitkem v Plzni pro mě bude chůze mezi židovskými náhrobky.

Jiná kolegyně, žena mého věku, mě jednoho horkého letního dne vzala na dlouhou procházku plnou odboček, během níž mě zavedla na všechna místa, kde jsou v Plzni pohřbeni Židé. Postupem času bylo čím dál zjevnější, že jí cosi leží na srdci. Potřebovala se mi s něčím svěřit.

„Víš, vždycky jsem si připadala jiná než ostatní holky.“

Přikývla jsem, pot ze mě v tom vedru jen lil, a snažila jsem se předstírat zájem o mrtvé Židy, které mi ukazovala.

„Chci říct… Myslím, že nejsem tak úplně… árijka. Vždycky mi na bradě rostly chloupky.“

Řekla jsem, že ji naprosto chápu. Od jistého věku patří pořádná pinzeta k nezbytné výbavě každé ženy.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „o to nejde. Myslím, že mám židovský původ. Prostě nejsem hezká.“

Židé jsou jiní

V roce 1691 usoudil francouzský cestovatel François Maximilien Misson, že je zapotřebí uvést na pravou míru všeobecné přesvědčení Evropanů, že jsou Židé „snědé pleti“. Považoval za nezbytné zaznamenat pro budoucí generace, že Židé, s nimiž se setkal v Praze, mu nepřipadali o nic tmavší než jejich sousedi.

O století později dospěl bavorský Němec Johann Pezzl k opačnému závěru. Vídeňští Židé, napsal, jsou „od hlavy k patě ­špinaví“ a „černí jako afričtí divoši“. Pozorovatelé z různých míst v Evropě se po staletí snažili odhalit vnější rysy, které prozradí, že nositel dotyčného těla je Žid. Zkoumali pečlivě barvu našeho hlasu, odstín pleti, tvar nosu a typ vlasů ve snaze rozpoznat zřetelné určující znaky židovské fyziognomie. Často dospívali k protichůdným závěrům, jedním si však byli jistí všichni: Židé jsou jiní.

Ve své knize The Jewish Body (Židovské tělo, 1991) sleduje historik Sander Gilman, jak se v evropském myšlení zformovalo židovské tělo jako rasová kategorie: v polovině 19. století došel vývoj tak daleko, že být černý, být Žid, být „nemocný“ a být „ošklivý“ znamenalo v podstatě totéž. Úsudek mé kolegyně, že pokud není hezká, znamená to, že musí být Židovka, tedy navazuje na myšlenkovou tradici s kořeny hluboko v minulosti.

Když jsem konečně v Praze po dlouhém bloudění našla tu postranní uličku, vydala jsem se přes davy turistů, kteří postávali před kavárnami, galeriemi a obchůdky pojmenovanými Kafkovo tohle a Kafkovo tamto. „McKaf­ka,“ zamumlala jsem si pro sebe. Mnohokrát jsem slyšela Čechy říkat, že Kafka rozhodně nebyl český spisovatel, přesto se ale Praze celkem daří jeho okamžitě rozpoznatelnou tvář slušně kapitalizovat.

Zatímco jsem míjela další z mnoha krámků, který se pokoušel zpeněžit postavu Řehoře Samsy proměněného v obřího brouka, spustil se vlahý letní déšť. Tu a tam jsem zachytila útržky výkladu turistických průvodců, kteří odříkávali naučené věty o golemovi a židovských hřbitovech. Všichni tihle turisté se přijeli podívat, kým jsme byli. A pak si jako suvenýr koupí malou figurku Žida.

Až se vrátí domů a v kufru si přivezou naši zmenšenou podobiznu, budou svým přátelům vyprávět, že Praha má „bohatou židovskou historii“? Přijala nás Praha opravdu za své, nebo jsme tu byli vždycky jen nevítaní hosté? Byli vůbec Židé považovaní za součást českého národa předtím, než byly naše komunity během holokaustu rozprášeny? Tyto otázky mi připadají podstatné zvlášť teď, když se vracím žít do země, kde mám své kořeny a kterou bych chtěla pokládat za vlastní.

Ve svém antisemitském pamfletu Pro strach židovský (1869) se Jan Neruda uchyluje k zažitému rasistickému stereotypu: prohlašuje, že dřív choval k Židům jistou náklonnost, ale jen do chvíle, kdy mu prý „realita“ otevřela oči. Jistě, emancipace byla krok správným směrem, rozvíjí Neruda dál svou úvahu, ale za tímto názorem si stojí jen proto, že je humanista. Když Židé získali rovnoprávnost, stěžuje si, odmítli stát se součástí českého národa a místo toho zůstali odděleným společenstvím, které vskrytu kuje pikle proti většinové kultuře. Podobně jako mnozí další viděl Neruda v pražských Židech součást německého tábora, proti němuž se český nacionalismus vymezoval.

Bílí, ale ne dost

Jenže čeští Židé nebyli nikdy monolit a čtyřiadvacet let po vydání Nerudova pamfletu vznikla Národní jednota českožidovská, navazující na starší Spolek českých akademiků židů, který v té době existoval už téměř dvacet let. Jejím cílem bylo posilovat vztahy mezi židovskými občany a českou společností, propagovat mezi Židy českojazyčnou kulturu a podporovat občanskou angažovanost. Jinými slovy: českožidovské hnutí odpovídalo přímo na Nerudovy výtky. Odmítalo představu, že Židé představují samostatnou národní skupinu, a trvalo na tom, že židovství a češství se navzájem nevylučuje. Byli to Židé, kteří o sobě pevně prohlašovali, že patří jazykově i kulturně k českému národu.

V takovém prostředí jsem vyrůstala i já: přátelé mé babičky i její širší rodina se scházeli, aby si zpívali u táboráku české šlágry z dvacátých let, a na rodinné oslavy chystaly ženy tradiční vepřo knedlo zelo. Doma mi vysvětlili, že být Čech znamená být sekulární, a proto jsme sekulární Židé. Naprostá jistota těchto lidí, že jsou přece Češi, mě pokaždé trochu zabolí: nejsem si totiž jistá, že tenhle pocit byl vzájemný.

Z četby Naomi Klein vím, že ve dvacátém století byla většina Židů v Severní Americe přijata do kategorie „bílých“: byla nám „předána štafeta“, říká Klein. Všechno, co nás po staletí viditelně odlišovalo od zbytku společnosti, nyní ustoupilo do pozadí před nově získanou sociální mobilitou. Židé začali být – jakkoli podmínečně a nerovnoměrně – pokládáni za „bílé“.

Ale ve východní Evropě ještě do té správné „bílé“ společnosti nepatříme, nebo ne tak úplně. V Praze jsme zamrzli v čase jako dřevěné figurky zírající strnule do prázdna.

Chovám nedůvěru k Janu Nerudovi, který prohlašoval, že jediným důvodem jeho nelásky k Židům je jejich neochota asimi­lovat se, stejně jako chovám nedůvěru k li­dem, s nimiž jsem se za ta léta setkala, kteří sice odmítají nacistické rasové teorie, avšak zjevně instinktivně poznají, že jsem „jiná“. Vždycky se mi zdálo jasné, že podobné postoje mají původ ve starší tradici na­­uky o rasách a fyziognomii, která je v lidové kultuře silně zakořeněná.

Kolegyně, která mě vzala na procházku po židovských náhrobcích, byla přesvědčená, že chloupky na bradě z ní dělají Židovku. Rasistická pseudověda může být věcí minulosti, přesto ale lidé dodnes pozorují tváře, postavu a ochlupení a hledají v nich nápovědu. Mnoho let jsem poslouchala české studenty, jak mluví o Romech jako lidech geneticky neschopných se přizpůsobit, a nikdy je nenapadlo zamyslet se nad tím, proč by vlastně „přizpůsobení se“ mělo být hlavním měřítkem toho, kdo do společnosti patří a kdo ne.

Izrael a špetka genocidy

Češi se snaží, aby se nemuseli s dnešními Židy setkávat jakožto s Židy: víc jim vyhovuje setkávat se s nimi jako s vyhynulým národem, jehož archetypální ztvárnění se prodávají v obchodech se suvenýry – anebo jako s Izraelci. Lidé, kterým by bylo trapné položit mi otázku, jestli jsem Židovka, nemají žádný problém automaticky předpokládat, jaký mám názor na Izrael a na sionismus. Když se tak nad tím zamyslím, z jejich pohledu je to vlastně projev zdvořilosti. V zemi, kde si lidé dvakrát rozmyslí, než někoho označí za „Žida“, zní slovo „Izraelec“ jako společensky přípustná alternativa.

Češi se mě nikdy přímo nezeptají, jestli jsem Židovka. Dospěla jsem k tomu, že jim buďto slovo Žid připadá jako neslušný výraz, anebo sekulárně vyhlížející Žid představuje v jejich očích protimluv. Češi se obvykle zeptají: „Máš židovské kořeny?“ V této formulaci vlastně umísťují židovství do minulosti: do rodokmenu nebo na hřbitov.

Tahle zdráhavost stojí v příkrém protikladu vůči jistotě ohledně mého sionistického přesvědčení. Můj názor na blízkovýchodní situaci se předpokládá jako cosi naprosto přirozeného, zatímco židovství zůstává choulostivým tématem, kterému je radno se oklikou vyhnout. Pro Čecha, který se cítí nesvůj, má­-li mluvit o židovství, nabízí Izrael pohotové řešení. Těm, kteří se se mnou dávají do řeči, ušetří nepříjemné rozpaky z toho, že by se mě museli ptát, kdo jsem.

Češi o sobě rádi uvažují jako o národu, který netrpí antisemitskými předsudky, a příhodně přitom zapomínají na to, že když Masaryk hájil Hilsnera během aféry spojené s obviněním z rituální vraždy, stála proti němu většina českého národa, která podlehla davovému šílenství a bouřila se v ulicích. Současná náklonnost Čechů ke všemu, co souvisí se sionismem a s Izraelem, v nich pak jen posiluje přesvědčení, že byli přece vždycky filosemité.

Jistě, dnes, když už jsou Židé doma někde jinde, když mají americké a evropské tanky, letadla a drony, aby mohli „jménem západní civilizace“ bojovat proti muslimům, mají je Češi rádi o něco víc. Jednou jsem slyšela postaršího Čecha, jak říká, že po tom všem, čím si Židé prošli, mají právo na svou vlastní genocidu. Špetka genocidy jako odškodné za naše útrapy.

Český obdiv vůči židovskému národu vychází z příběhu proměny: ze slabého Žida se stal silný Izraelec. Východní Evropa Židy odvrhla, zatímco Izraelce uvítala s otevřenou náručí. Ti první v jejich představách Evropu finančně vykořisťovali; ti druzí přicházejí s investicemi a vojenskými technologiemi a vylepšují obraz, který si Evropa sama o sobě pěstuje. Němcům nabízí podpora Izraele možnost vykoupení z historické viny. Čechům zase možnost identifikovat se s národem, v němž spatřují malého Davida, který dokázal porazit hordy nepřátel a pak se sám přeměnil v obrovského Goliáše. Pro Čechy, kteří strávili staletí pod nadvládou cizích impérií, má tento mýtus bezesporu velkou přitažlivost. A cena za to? Inu, taková malá, bezvýznamná genocida spáchaná na národu, který Evropané dosud pokládají za bytostně cizí. Palestinci na rozdíl od Židů štafetu bělošství nikdy nepřevzali.

Život menšin nesoucích cejch „­jinakosti“ bývá poznamenán definicemi vnucenými zvenčí, s nimiž pak musejí svádět vnitřní zápas. V čem tedy má moje údajná „jinakost“ spočívat – v mém DNA, v tom, jak vypadám, v mé národní příslušnosti, v mé schopnosti či neschopnosti se přizpůsobit a splynout s většinou? Odpovědi se v průběhu času proměňovaly, kategorie se posouvaly, přesto si mě však i dnes bez přemýšlení zařadí do nějaké škatulky.

Odjíždím z Prahy a nasedám do vlaku, který mě odveze domů, přejede přes Vltavu a poté se zanoří do živé zeleně za městem. Musím přiznat, že tahle země je pro mě přísným adoptivním rodičem – takovým, který se na vás neusměje ani vás neobejme –, ale přesto je to můj domov. Možná že podobné pocity tu kdysi zažívali i moji předkové.

Autorka působí v projektu Gaza Support Network.

Z angličtiny přeložila Magdaléna Jehličková.