Když v roce 2011 Ivan Král na počest čerstvě pohřbeného Václava Havla zpíval v plné Lucerně píseň Dancing Barefoot a mikrofon mu během refrénu spadl ze stojanu, mohlo to vzbudit veselí, protože zkušený prostitut by měl být schopen udržet při felaci úd v puse. Poslední rozloučení s Milanem Knížákem moc příležitostí ke smíchu nenabídlo. Z rozhovorů před obřadem i ze smutečních řečí mohl leckdo nabýt dojmu, že si Knížák pohřeb se státními poctami vysloužil svým uměním. „To určitě…“ odtušil by komisař Maigret. Že byl jeden z nejvýznamnějších českých umělců 20. století odměněn za svůj ultrakonzervatismus, útoky na současného prezidenta či volání po zrušení dotací v kultuře, je sice tragické, ale horší je, že se mezi Knížákovými příznivci – těmi, kteří právem oceňují jeho tvorbu – nenajde skoro nikdo, kdo by dokázal naplno říct, že státní pohřeb je v případě umělce důkaz selhání. Vladimír Franz dokonce prohlásil, že Milan Knížák by měl mít státní pohřeb za kterékoli vlády. To snad může říct jen umělec, který se chtěl stát prezidentem!

„Jak by to bylo božský, / kdyby lidi místo mluvení plivali drahokamy,“ zpívá Milan Knížák ve skladbě skupiny Aktual. Sám se tím bohužel neřídil. „Kdybych byl učitelem, požádal bych vždycky na konci roku své žáky, aby zničili své nejlepší věci,“ napsal v osmdesátých letech ve svých Cestopisech (1990). V jeho případě by úplně stačilo, kdyby někdo zničil všechny jeho mediální výstupy – a především komentáře publikované na jeho vlastním webu – za posledních deset (dvacet, třicet…?) let, abychom konečně mohli přestat vnímat autorovu tvorbu v jejich stínu.

Miluju Knížákovu tzv. destruovanou hudbu, ale při psaní těchto řádků poslouchám popové album Obřad hořící mysli (1991). Kompozicí i zvukem mi připomíná styl oblékání Kateřiny Olivové, umělkyně a pedagožky AVU, která Knížákovi v posledních letech nedávala spát. Teď si konečně odpočine. A my všichni s ním.