Francouzský filosof Pierre Macherey se ve své nedávno vydané monografii En lisant Jules Verne (Nad četbou Julesa Vernea,2018) snaží zpochybnit zažitý obraz Vernea jako hlasatele buržoazní ideologie pokroku, ztělesněné ve fantazii ovládnutí přírody člověkem. Modelovým textem, jenž k prosazení takovéhoto obrazu přispěl, je jedna z „mytologií“ Rolanda Barthesa, nazvaná Nautilus a Opilý koráb, ve které je Verneovo dílo interpretováno právě v tomto duchu. Navzdory všudypřítomné tematice cestování a dobrodružství je Verne v Barthesově pojetí především „ma­niak plnosti“, který se snaží svět nikoli otevírat, nýbrž naopak uzavírat a „zakulacovat“. Odtud Verneova známá posedlost vytvářením výčtů, katalogů a inventářů, a také ona „slast z uzavření“, kterou více než co jiného zosobňuje slavná ponorka Nautilus.

Macherey Barthesově interpretaci oponuje. Verneovy romány možná právě díky tomuto svému „maniakálnímu“ aspektu vytvářejí prostor pro nepředvídatelnost a pro nečekaná setkání, která Macherey označuje mallarméovským výrazem „vrh kostek, který nikdy nezruší náhodu“. K takovým setkáním ovšem nedochází na rovině ideové, nýbrž na rovinách jiných, možná méně zjevných. Jednou z nich – a možná tou nejdůležitější – je rovina jazyková. Všichni známe Verneův precizní, chtělo by se říci „inženýrský“ jazyk, jenž jako by otevíral cestu například k novému románu robbe­-grilletovského ražení. Všichni si ale také pamatujeme, jak nás jako děti okouzlovala ve Verneových textech místa, kde jsme se setkávali s bytostmi a skutečnostmi, které by bylo možno nazvat – s trochou sémiologického koření – jako označující bez označovaného. Verneův svět je zabydlen přeludnými tvory a entitami, jež se sice bezesporu vážou k nějakým skutečnostem, ale pro „běžného“ – a tím spíše dětského – čtenáře existují především jako zvláštní, exoticky znějící jména.

Surreálné vize

„Skulaři a salpy nevydávají nikdy tak silné světlo. Tato zář je původu elektrického…“ říká profesor Aronnax, když na začátku Dvaceti tisíc mil pod mořem pozoruje světlo vydávané Nautilem. České vydání sice iniciativně připojuje poučnou poznámku pod čarou, ale přesto… jak vypadají skulaři a salpy, jež se takto vedle sebe ocitají ve službách půvabné aliterace? Dnes, ve věku Googlu, není problém tuto záhadu vyřešit během pár vteřin (právě tak při psaní tohoto textu ostatně činím), ale pro čtenáře mé generace zůstávali kdysi tito živočichové jen pitoreskním shlukem hlásek.

O něco později v témž románu, při procházce podmořskými lesy kapitána Nema, začnou Aronnaxovy zoologické výčty hraničit s jakýmsi blouzněním. Zde je pasáž, kterou cituje i Macherey: „Byly tu hřebenatky, sekeranky, opravdu skákající lastury, kotouči, šišani, křídlatěnci a mnoho jiných živočichů nevyčerpatelného oceánu.“ Líčení podmořských lesů se u Vernea posléze přelije do surreálné snové vize, jedné z těch, které dovedl úchvatně zužitkovat Karel Zeman ve svých filmových adaptacích: „Mezi různými křovisky, vysokými jako stromy v mírném pásmu, a v jejich modrém stínu se kupily skutečné křoviny s živými květy, celé porosty láčkovců, v nichž rozkvétali květovci s průhlednými chapadly, trsy sasankovců a dále – aby přelud byl dokonalý – přeletovaly z větví na větve rybky velké jako mouchy, připomínající reje kolibříků, zatímco zpod našich nohou se zdvihala jako hejna sluk mračna mořských kohoutů.“

Bihe a Kazonde

Nejde ale jen o živočichy. Jinde dovedou tutéž úlohu sehrát například toponyma. Takto se v Patnáctiletém kapitánovi baví zloduši Harris a Negoro o otrokáři Alvezovi: „Ach, tomu taškářovi se vede znamenitě. Bude šťasten, až tě zase uvidí. – Je na trhu v Bihe? – Ne, kamaráde, už rok je na své stanici v Kazonde.“ Bihe a Kazonde už pro čtenáře budou navždy představovat místa na imaginární mapě, kterou v jeho mysli vytvořila dětská četba a kterou z ní žádný „princip reality“ už nikdy nevymaže.

Zkrátka a dobře, právě tohle chce Macherey říci, když polemizuje s dosti nevstřícnou barthesovskou četbou Vernea. Ona plnost, o které hovoří Barthes, je někdy tak plná, že doslova praskne, vytvoří trhliny, jež dávají vzniknout zcela nepředvídatelným čtenářským efektům, nabývajícím někdy až halucinačního rázu. Nelze popřít, že gesto uzavírání, jež u Vernea tolik zdůrazňuje Barthes, vede z „realistického“ hlediska k narativní naivitě, kterou dětský čtenář asi nepostřehne, ale dospělý nad ní musí kroutit hlavou: je možno za bouře obeplout polovinu zeměkoule, aniž si toho cestující na lodi pořádně všimnou (Patnáctiletý kapitán), je možno objet celý svět, aniž hrdina postřehne, že se posouvá čas (Cesta kolem světa za osmdesát dní)…? Ale v prasklinách tohoto uzavřeného světa rozkvétají jazykové útvary, které pozoruhodně rezonují s dětským magickým vztahem ke slovům a k jazyku obecně (Marcel Proust to označuje jako „věk jmen“). Barthes psal, že pokud je Verne tak oblíbený u dětí, není to ani tak kvůli „banální mystice dobrodružství“, ale spíše kvůli zmiňované zálibě v uzavřenosti. Bylo by ale také třeba dodat, že jedním z důvodů je dost možná také kouzlo signifikantu, jemuž děti propadají mnohem snadněji než dospělí.

Bizarnost podle metody

Verne má v tomto ohledu prazvláštního následovníka, který k němu ostatně choval nábožnou úctu a povýšilsi ho na nepřekonatelný literární vzor. Jeho jméno je Raymond Roussel. Stačí si přečíst i česky vydaný Rousselův román Africké dojmy (1910, česky 2009; viz A2 č. 14/2010). Rousselův literární jazyk svou úpornou precizností Vernea skutečně výrazně připomene – ovšem „skutečnosti“ tímto jazykem popisované jsou už tak kuriózní a nepochopitelné, že přesahují veškeré meze představitelnosti. První část románu tvoří nezvyklé estrádní představení, které skupina ztroskotavších Evropanů (není to typický verneovský motiv?) pořádá v Africe pro černošského krále Taloua VII., kterýžto charakter dost možná za leccos vděčí postavě zhýralého monarchy Moani Lunggy z Patnáctiletého kapitána, jenž sejde ze světa ošklivou smrtí v nezapomenutelné scéně samovznícení. Jednotlivá předváděná čísla nelze označit jiným výrazem než „ujetá“: vynálezce Bedu ukazuje tkalcovský stav poháněný vodními lopatkami, Maďar Skariovszky vlastní tlustého červa, který dovede s pomocí vodních kapek vyluzovat melodie na citeru…

Rousselovo dílo by zřejmě zůstalo zanedbatelnou literární kuriozitou, kdyby je autor nedoprovodil krátkým spiskem Comment j’ai écrit certains de mes livres (Jak jsem napsal některé své knihy), vydaným posmrtně v roce 1935. Díky němu se s překvapením dozvíme, že tyto bizarnosti nejsou dílem nespoutané imaginace, nýbrž rigorózní metody, založené na specifické práci se slovy. Tato metoda má mnoho aspektů a pro názornost postačí zmínit jen jeden. Roussel si záměrně vybíral nejednoznačná francouzská slova, která spojoval notoricky ambivalentní předložkou à. Vezměme si sousloví Guitare à vers – Guitare je titul básně Victora Huga, ale samozřejmě také kytara či volněji citera, vers je verš, ale také plurál od slova ver, tedy červ. Z této víceznačnosti vznikl literární obraz červa hrajícího na vodní citeru. Métier à aubes – métier znamená zaměstnání, aube znamená úsvit (myslel jsem na povolání, které nutí člověka vstávat brzo ráno, podotýká Roussel), avšak jiný význam slova métier je tkalcovský stav a aube je také lopatka (v technickém slova smyslu). Odtud lopatkový tkalcovský stav. Přízračné výjevy Afrických dojmů jsou utkány z těchto – a mnoha dalších – jazykových hříček. Nejsou plodem frenetického vnuknutí, nýbrž systematické práce s jazykovou matérií.

Roussel takto dovádí verneovské „vrhy kostek“ do krajních důsledků. Slova už neozvláštňují literární svět, ale literární svět se rodí z těchto slov samých, z jejich nejednoznačností, nezvyklých srážek či setkání. Situace se obrací. To, co bylo u Vernea „suplementem“ literární plnosti, se u Roussela stává výchozím principem literární tvorby. Michel Foucault věnoval Rousselovi drobnou monografii, ve které upozornil na to, v čem Rousselovy zdánlivě marginální experimenty ztělesňují samu podstatu moderní literatury od Flauberta až po Robbe­-Grilleta: tím největším dobrodružstvím už nejsou zámořské plavby ani dobyvatelské hrdinské kousky, nýbrž dobrodružství samotného jazyka, dobrodružství označujícího. A jakkoli to může znít zvláštně, i Ver­neovo dílo, tato údajná inkarnace buržoazního ducha, do této linie literatury svým způsobem patří.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.